Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 299/98

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti společnosti F., právně zastoupené JUDr. J.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. -34, ze dne 13. 3. 1998, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení a d (dále jen " ") zrušení shora označeného rozhodnutí obecného soudu. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta jeho žaloba, kterou se ve správním soudnictví domáhal zrušení rozhodnutí bytového odboru Magistrátu hl. m. Prahy, čj. Byt 418/97- Mgr. -1466 MHMPP004RZBM, ze dne 7. 3. 1997, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí odboru správy objektů O.Ú., čj. OSM-25-1466-7990-12875-96-La, ze dne 13. 12. 1996.

Jak stěžovatel uvádí ve své ústavní stížnosti, ucházel se v řízení před OÚ podle , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, o vydání souhlasu tohoto orgánu k výpovědi z nebytových prostor nacházejících se v domě stěžovatele a pronajatých akademické malířce Z.H. a akademické malířce E.K., a to v podstatě s odůvodněním, že se změnily podmínky pro ochranu uživatelů ateliérů, neboť trh s nebytovými prostorami nabízí již dostatek prostorů pro pracovny tvůrčích umělců, a změnily se i podmínky pro regulaci a oceňování těchto prostor. Oba orgány státní správy však jeho návrh na vydání tohoto souhlasu na základě volného uvážení zamítly, přičemž přehlédly stěžovatelovu argumentaci a zohlednily jen argumenty chránící a zvýhodňující nájemce. Stěžovatel se proto se svou žalobou obrátil na Městský soud v Praze a domáhal se zrušení uvedených správních rozhodnutí ve správním soudnictví. Městský soud však, jak uvádí stěžovatel, jeho shromážděné argumenty nedostatečně zhodnotil a zůstal jen u formální argumentace, při níž se opíral zejména o vývody Magistrátu hl. m. Prahy (žalovaného), a to, že prostory jsou využívány k výkonu umělecké činnosti, že se jedná především o spor vyplývající z neshody o výši nájmu, a že pro rekonstrukci nebyl nájemkyním nabídnut náhradní prostor. Obecný soud tak dal, podle názoru stěžovatele, přednost v souvislosti s jednostrannému výkladu, přičemž argumentoval, že stěžovatel k dosažení dohody o zvýšení nájmu nevyužil pomoci správního či soudního řízení, a že nájemkyně jako činné umělkyně tyto prostory potřebují pro výkon své činnosti. Dále stěžovatel uvádí, že sice , byla cenová regulace nebytových prostor zrušena s účinností od 1. 10. 1995, s ohledem na znění nájemních smluv nebylo však možné nájemné zvýšit jednostranně a nájemkyně na zvýšení nájemného nepřistoupily. Soud tak při svém rozhodování zůstal, jak tvrdí stěžovatel, v zajetí pravidel bývalého "hospodaření s byty a nebytovými prostory", nedoplnil si podle stěžovatelových požadavků svá zjištění o stavu trhu s nebytovými prostory, zejména zda je ještě třeba nějaké ochrany na úkor vlastníka domu, zda pokračování v regulaci hospodaření s tímto soukromým majetkem není nějakou formou či mírou vyvlastnění, a zda podle y je pronajímateli poskytována náhrada jako obligatorní podmínka takovéto možnosti omezení vlastnického práva. V daném případě je tak jedna skupina podnikatelů (výkonní umělci) zvýhodňována na úkor jiné skupiny podnikatelů (majitelů domů). Při rozhodování o udělení souhlasu k výpovědi z nebytových prostor musí proto otázka náhrady tvořit součást volné úvahy správního orgánu, když zákon sám nestanoví konkrétní hlediska pro volnou úvahu správního orgánu při udělení souhlasu k výpovědi. V daném případě soud souhlas k výpovědi nájmu nedal a chránil tak stávající poměry podtrhující existenční závislost nájemkyň a přehlížel situaci na trhu nebytových prostor, přičemž stěžovatel soudu doložil, že předmětné pronajaté místnosti slouží spíše jako skladiště

Další závažné pochybení městského soudu spatřuje stěžovatel v tom, že soud přehlédl omluvu a žádost navrhovatele o odložení ústního jednání. Tím bylo porušeno právo navrhovatele osobně se účastnit řízení podle y, když mu byla vzata možnost ke konkrétní argumentaci v souvislosti s rozhodnutími správních orgánů. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku obecného soudu a v závěru ústavní stížnosti poznamenává, že se také nabízí, zda by nebylo v návaznosti na stanovisko a argumentaci Městského soudu v Praze namístě, aby Ústavní soud vzhledem ke změnám v současné právní úpravě přechodné ustanovení , svým nálezem vhodně nezúžil, anebo celé vypustil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze, sp. zn. . Ze soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v žalobě proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy zejména namítá, že tento správní orgán provedené důkazy chybně zhodnotil a v důsledku toho věc vadně rozhodl. Zejména pak neověřil konkrétní sociálně ekonomické postavení a reálné příjmy nájemkyň a jakým způsobem dosahují zjištěné výše příjmů. Místo toho se soustředil jen na ověření toho, že umělcem je osoba, která je členem některé z uměleckých asociací. Dále stěžovatel namítal, že ateliéry jsou využívány ke skladování výsledných uměleckých prací a nikoliv k výkonu umělecké činnosti, a že součástí rozhodování nebyly otázky ekonomiky objektu, omezení vlastnického práva stěžovatele a preference soukromého zájmu nájemkyň. Žalobu pak ještě stěžovatel doplnil obsáhlým stanoviskem k vyjádření Magistrátu hl. m. Prahy, jako žalovaného, k žalobě. Ke včas doručenému předvolání (19. 2. 1998) k jednání dne 13. 3. 1998 se stěžovatel i jeho právní zástupce omluvili z důvodu jiného soudního jednání a požádali o přeložení termínu. Městský soud v Praze na jednání dne 13. 3. 1998 pak usnesením rozhodl, že bude jednáno v nepřítomnosti zástupce žalobce. V odůvodnění rozsudku městský soud zejména zdůraznil, že v případě výpovědi dopadá na předmětné ateliéry podmínka předchozího souhlasu správního orgánu podle Jde o rozhodnutí na základě zákonem povolené volné úvahy omezené pouze účelem a smyslem zákona. V daném případě pak soud považuje za jednoznačné, že důvodem žádosti o udělení souhlasu k výpovědi je snaha žalobce uvolnit nebytové prostory pro zamýšlenou rekonstrukci a poukaz na to, že nájemkyně odmítají přistoupit na nově stanovené nájemné. Oproti tomu pak stojí zájem nájemkyň, které, jak opakovaně připustil zástupce žalobce při jednání před komisí školskou, kulturní a pro národnostní menšiny, využívají nebytové prostory ke své výtvarné činnosti, jež je dle jejich sdělení jediným zdrojem jejich obživy. Soud v závěru odůvodnění vyslovil, že správní orgán při své úvaze nevybočil z mezí a hledisek stanovených zákonem. Zákonné ustanovení , nebylo současně se zrušením regulace nájemného nebytových prostor zrušeno a předmětem řízení dle tohoto ustanovení není posuzování sporu pronajímatele a nájemce o výši nájemného.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a připojeného soudního spisu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti zčásti opakuje důvody, které již uvedl ve své žalobě. Jde o námitky, že obecný soud nedostatečně zhodnotil shromážděné důkazy a zůstal jen u formální argumentace. Stěžovatel zde namítá, že obecný soud při přezkoumávání rozhodnutí správního orgánu vydaného na základě zákonem povolené volné úvahy (správního uvážení) měl posoudit nejen, zda správní orgán nevybočil z mezí a hledisek stanovených zákonem, ale i úplnost a relevantnost hledisek či skutkových podmínek zohledněných ve správním uvážení. K uvedeným námitkám Ústavní soud nejprve připomíná, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a s ohledem na ústavní princip nezávislosti soudů dle y ČR mu nenáleží přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, pokud tyto respektují principy stanovené v hlavě páté y. Pokud pak jde o soudní přezkum správních rozhodnutí, které správní orgán vydal na základě zákonem povolené volné úvahy (správního uvážení), ustálila se judikatura správních soudů na názoru, že zákon vytváří kritéria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které sice nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní uvážení pak podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem ( ), tedy zejména, zda skutkové okolnosti, z nichž při volném uvážení správní orgán vycházel, byly zjištěny v potřebném rozsahu a správným procesním postupem, a zda je správní uvážení v souladu s pravidly logického usuzování. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, která kritéria byla s ohledem na účel a smysl zákona ( ) rozhodná pro volné uvážení správního orgánu a jakými úvahami byl správní orgán veden při hodnocení důkazů, přičemž dospěl k názoru, že v daném případě správní orgán nevybočil z mezí a hledisek stanovených zákonem. S námitkami uplatněnými stěžovatelem v žalobě (posléze i v ústavní stížnosti) se přitom správní soud vypořádal způsobem, v němž Ústavní soud protiústavnost neshledal.

Stěžovatel se dále cítí být napadeným rozhodnutím dotčen ve svém právu na spravedlivý proces, zaručenému mu v y, když soud jednal v jeho nepřítomnosti a byla mu vzata možnost ke konkrétní argumentaci k žalobou napadenému správnímu rozhodnutí. Jak již bylo výše uvedeno stěžovatel i jeho právní zástupce se ke včas doručenému předvolání (19. 2. 1998) k jednání dne 13. 3. 1998 omluvili z důvodu jiného soudního jednání a požádali o přeložení termínu. Městský soud v Praze pak při jednání usnesením rozhodl, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil (např.

sp. zn.

), že v případech, kdy zástupce žádá soud, aby již nařízené jednání přeložil na jiný termín, není věcí obecného soudu, pokud uváděné důvody neshledá dostatečně závažnými, aby o svém odmítavém stanovisku k takové žádosti žadatele uvědomoval. Je věcí zástupce, zejména je-li jím advokát, aby se sám a zavčas o osudu své žádosti přesvědčil a stanovisku obecného soudu přizpůsobil režim svého pracovního dne. Časová kolize zástupce mezi zastupováním u různých jednání není zpravidla dostatečně závažným důvodem pro to, aby kterékoliv již nařízené jednání bylo odročováno, neboť je na samotném zástupci, aby nastalou kolizi podle své vůle a výběru řešil substitucí. Zásad spravedlivého procesu se proto nemůže dovolávat ten účastník řízení před obecnými soudy, který, ač byl řádně a zavčas o jednání obecného soudu uvědomen, toto jednání zmeškal pro nedostatečnou procesní obezřetnost. V posuzovaném případě pak navíc stěžovatel svoji argumentaci k posuzované věci obsáhle vyjádřil v žalobě a ve stanovisku k vyjádření žalobce.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu