Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 188/99

Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 4. listopadu 1999

v senátě ve věci ústavní stížnosti P. S., toho času ve vazbě,

Vazební věznice Ostrava 1, zastoupeného Mgr. J. S. proti usnesení

Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 1999, sp. zn. 1 To

76/99, jímž byla zamítnuta stížnost do usnesení Okresního soudu

v Ostravě ze dne 8. ledna 1999, č. j. -18, o vzetí do

vazby, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 1999, sp.zn. 1 , a dále usnesení téhož soudu ze dne 29. července1999, sp. zn. , a usnesení ze dne 20. října 1999, sp.zn. , se zrušují, a to i stran spoluobviněných P. H.,R. N. a K. S..

Odůvodnění

I.

Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 14. dubna 1999,

podaným ve lhůtě stanovené v ,

ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení

usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 1999, sp. zn.

, jímž byla zamítnuta stížnost do usnesení Okresního

soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 1999, č. j. -18, o vzetí

do vazby. Oběma uvedenými rozhodnutími se stěžovatel cítí být

dotčen na svých základních právech a svobodách, vyplývajících

a d

(dále jen y), jakož i Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech.

Ze spisu Okresního soudu v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn.

Nt 3056/99, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno

následující:

Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 1999, č.

j. -18, byl stěžovatel, stíhaný pro trestný čin krádeže

podle § 247 odst. 1 písm. b) a § 247 odst. 3 písm. b) tr. zák.,

vzat do vazby, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) tr. ř.

Poté, co okresní soud v uvedeném rozhodnutí dospěl k závěru

o důvodnosti sděleného obvinění, shledal naplnění vazebních důvodů

v možnosti vyhýbání se trestnímu stíhání z obavy před hrozícím

vysokým trestem a dále v důvodné obavě z možnosti působit na dosud

nevyslechnuté svědky a spoluobviněné, zejména s ohledem na nutnost

provedení jejich vzájemné konfrontace. Do uvedeného rozhodnutí

podal obviněný, takto stěžovatel v řízení před Ústavním soudem,

stížnost, ve které zejména namítá absenci konkrétních skutečností

v odůvodnění napadeného usnesení, a dále vyslovuje přesvědčení,

dle něhož samotná skutečnost, že budou vyslýcháni obvinění,

svědkové a prováděny konfrontace, tj. že v rámci přípravného

řízení budou prováděny důkazy, nemůže být konkrétní skutečností

podle § 67 tr. ř. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.

února 1999, sp. zn. , byla stížnost navrhovatele proti

rozhodnutí o vzetí do vazby zamítnuta. Odvolací soud předně

přisvědčil soudu okresnímu, že dosud zjištěné skutečnosti, zejména

výsledky provedených domovních prohlídek, nasvědčují tomu, že

skutek, pro který bylo sděleno obvinění, byl spáchán a jsou dány

zřejmé důvody k podezření, že předmětný trestný čin spáchal

stěžovatel. Z těchto zjištění pak soud dovozuje obavu, že by se

stěžovatel mohl vyhýbat trestnímu stíhání a hrozícímu přísnému

trestu, a to s přihlédnutím k okolnostem, za kterých mělo

k tomuto trestnému činu dojít. Důvody koluzní vazby krajský soud

spatřuje pak v možnosti mařit objasňování skutečností závažných

pro trestní stíhání, zejména působením na svědky a spolupachatele,

když dle jeho názoru jde o trestnou činnost s ohledem na výši

způsobené škody zvlášť závažnou. Kromě toho spatřuje důvod koluzní

vazby i v postoji stěžovatele ke sdělenému obvinění a výsledkům

doposud provedeného dokazování, když tento k věci odmítl

vypovídat.

Nad rámec argumentace stěžovatele, obsažené v odůvodnění

stížnosti směřující proti rozhodnutí okresního soudu o vzetí do

vazby (soustřeďující se na absenci konkrétních skutečností

odůvodňujících vzetí do vazby dle § 67 písm. a), b) tr. ř.

v rozhodnutí soudu prvního stupně), je v ústavní stížnosti

závěrečná pasáž odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, dle níž

"nelze pominout rovněž postoj jednotlivých obviněných ke sdělenému

obvinění a výsledkům doposud provedeného dokazování", hodnocena ve

smyslu využití institutu vazby k donucování k doznání, a tudíž

jako porušení principu, dle něhož obviněný nesmí být k doznání

žádným způsobem donucován. Stěžovatel kromě uvedeného namítá

i skutečnost, že krajským soudem bylo v předmětné věci rozhodováno

v neveřejném zasedání, v důsledku čehož mu měla být odepřena

možnost k věci se přímo vyjádřit. Ze všech uvedených důvodů se

cítí být oběma napadenými rozhodnutími zkrácen ve svých základních

právech a svobodách, plynoucích z čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2

, jakož i Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech.

Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1 zákona

č. , ve znění pozdějších předpisů, vyžádal od

Krajského soudu v Ostravě vyjádření k předmětné ústavní stížnosti.

Ve svém vyjádření ze dne 17. června 1999 předseda senátu 1 To

Krajského soudu v Ostravě po rekapitulaci skutečností

opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchaní předmětných

trestných činů u stěžovatele k námitce neexistence vazebních

důvodů odkazujena obsah ústavní stížností napadených soudních

rozhodnutí. K výtce absence konkrétních skutečností odůvodňujících

rozhodnutí o vazbě účastník řízení uvádí, že tyto lze pouze

důvodně předpokládat, chápat je jako možné, jelikož při

rozhodování o vzetí do vazby ve stádiu začátku vyšetřování stěží

lze konstatovat konkrétní skutečnosti, kterých se obviněný mohl

dopustit, a které by jednoznačně důvodům vazby nasvědčovaly.

Z uvedeného pak krajský soud dovozuje závěr, dle něhož rozhodování

o vazbě je rozhodováním v podstatě hypotetickým, když nelze

požadovat, aby bylo o vzetí do vazby rozhodováno až tehdy,

nastane-li skutečnost, k níž se vztahuje důvodná obava ve smyslu

ustanovení § 67 tr. ř. Postup soudu, kdy o stížnosti proti

usnesení o vzetí do vazby bylo rozhodováno v neveřejném zasedání,

účastník řízení zdůvodňuje poukazem na ustanovení § 240 tr. ř. ve

spojení s ustanoveními § 141 a 148 tr. ř. Ze všech uvedených

důvodů Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření navrhuje ústavní

stížnost stěžovatele odmítnout. Pro úplnost v závěru uvedeného

vyjádření účastník řízení upozorňuje na usnesení Ústavního soudu

ze dne 18. května 1999 ve věci

sp. zn.

, kterým byla

odmítnuta ústavní stížnost K. S., takto spoluobviněného

stěžovatele, proti témuž usnesení Krajského soudu v Ostravě, tj.

sp. zn. , ze dne 5. února 1999.

II.

II/a

V posuzované věci, reaguje tak na stížnost směřující do

rozhodnutí soudu prvního stupně, krajský soud shledává konkrétní

důvody koluzní vazby, kromě jiného, v postoji obviněného P. S.

ke sdělenému obvinění a výsledkům doposud provedeného dokazování,

když tento k věci odmítl vypovídat.

Dle shodného přesvědčení judikatury (R 39/68) i doktríny (P.

Šámal, V. Král, J. Baxa, F. Púry, Trestní řád. Komentář. Praha

1995, s. 265) za maření ve smyslu § 67 písm. b) tr. ř. nelze nikdy

považovat uplatňování zákonných práv obviněného na obhajobu, např.

odmítnutí vypovídat, popírání viny nebo i uvádění nepravdivých

okolností. V těchto případech ani obviněný nepůsobí na osoby či

věci, což je podmínkou koluzní vazby.

Podle čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech nikdo nesmí být nucen přiznat

vinu. Dle § 92 odst. 1 a § 164 odst. 3 tr. ř. obviněný nesmí být

žádným způsobem donucován k doznání, čehož důsledkem je

i skutečnost, že za případnou nepravdivou výpověď nemůže být

trestně odpovědný podle tr. z. Dle y

obviněný má pak právo odepřít výpověď, přičemž tohoto práva nesmí

být žádným způsobem zbaven.

Jak Ústavní soud již konstatoval ve věci sp. zn. III. ÚS

148/97, za maření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení,

jež může odůvodňovat rozhodnutí o vazbě, nelze tudíž nikdy

považovat jednání, které je součástí práva obviněného, resp.

obžalovaného, na obhajobu. Mezi ně patří i odepření výpovědi.

Uvalení vazby v důsledku odepření výpovědi obviněného, v čemž

je soudem spatřován důvod koluzní vazby, nutno proto považovat

jednak za donucování obviněného přiznat vinu, a tudíž za porušení

čl. 14 odst. 1 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech, za omezení práva na obhajobu dle čl. 40

odst. 3, 4 y, jakož i za postup, ve kterém absentuje zákonné

a ústavně konformní zdůvodnění vazby ve smyslu čl. 8 odst. 2

, ve spojení s y a y a ve

smyslu § 67 písm. b) tr. ř.

II/b

Podle přesvědčení Ústavního soudu, vyjádřeného v nálezech ve

věcech vedených pod

sp. zn.

a

, obsahem

právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných

důvodů omezení osobní svobody obviněného, resp. obžalovaného,

s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního

řízení. Vazba představuje tudíž nezbytné omezení osobní svobody,

u kterého platí presumpce neviny, omezení, jež umožňuje orgánům

činným v trestním řízení uskutečnění a ukončení tohoto řízení.

Účelem trestního řízení přitom není jenom "spravedlivé

potrestání pachatele", samotným účelem trestního řízení je

i "fair" proces. Existence řádného procesu je nevyhnutelnou

podmínkou existence demokratického právního státu, je tudíž ve

vztahu k demokratickému právnímu státu účelem samým o sobě.

Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje

v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci.

Procesněprávní rámec představují především principy řádného

a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a následujících

, jakož i z y. Jedním z těchto principů,

představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu

právního státu ( y, y)

a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá

rozhodnutí odůvodnit, a to v trestním řízení v případě usnesení

způsobem zakotveným v ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř.

Podle § 134 odst. 2 tr. ř. v odůvodnění usnesení je třeba,

jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést

skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se

skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil

při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž

základě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných

ustanovení zákona. Podle shodného přesvědčení doktríny

i judikatury se některá usnesení svým významem a účinky blíží nebo

prakticky rovnají rozsudku, přičemž mezi ně nutno zařadit

i usnesení o vazbě.

Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními

a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry

soudu na straně druhé. Pakliže odůvodnění rozhodnutí o vzetí do

vazby neobsahuje konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu

z naplnění některého z vazebních důvodů dle § 67 tr. ř., nýbrž

pouhou reprodukci zákonných ustanovení, když se důvodnost tzv.

útěkové vazby spatřuje pouze ve výši hrozícího trestu a vazby

koluzní v nutnosti provádění dokazování v přípravném řízení, jsou

právní závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle

v rozhodování, pročež nutno takovéto rozhodnutí považovat za

stojící v rozporu s y, jakož i s

.

U vazby útěkové pod pojmem konkrétních skutečností nutno

rozumět kromě výše hrozícího trestu rovněž míru uspořádanosti

životních poměrů obviněného, okolnost, zdali má v tuzemsku trvalý

pobyt, zda jsou dány důkazy, resp. indicie z minulosti nebo

současnosti, že se již o vyhýbaní trestnímu stíhání pokoušel,

resp. pokouší, atd. Shodné požadavky nutno vyžadovat i v případě

vazby koluzní, tj. konkrétní argumentaci ohledně povahy důkazů,

které je nutno provést, jakož i analýzu okolností, jež svědčí pro

možnost působení na nevyslechnuté svědky nebo jiné maření

objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání ze strany

obviněného. Pouhé domněnky a obavy pro uložení vazby dle § 67

písm. a), b) tr. ř. nepostačují.

II/c

Vzhledem k výše uvedeným důvodům s poukazem na porušení

, , , 4 y,

a písm. g) Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech Ústavní soud usnesení Krajského soudu

v Ostravě ze dne 5. února 1999, sp. zn. , zrušil.

II/d

Zrušením usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února

1999, sp. zn. , se vytváří prostor pro opětovné

posouzení usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. ledna

1999, č. j. -18, ze strany soudu druhého stupně, a to

v intencích právního názoru vyjádřeného v tomto nálezu.

Kasací usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února

1999, sp. zn. 1 , byla procesně vytvořena eventuální

možnost přijetí rozhodnutí o propuštění stěžovatele z vazby

s účinky ex tunc. Z tohoto důvodu neobstojí existence dalších,

časově na napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě navazujících

pravomocných rozhodnutí o vazbě. Tato rozhodnutí je nutno, a to

i když jejich zrušení nebylo stěžovatelem požadováno, z pohledu

výsledku nového rozhodování o stížnosti do usnesení Okresního

soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 1999, č. j. -18, o vzetí

do vazby opětovně obecnými soudy přezkoumat. Tohoto přezkumu lze

však dosáhnout pouze zrušením usnesení Krajského soudu v Ostravě

ze dne 29. července 1999, sp. zn. , a usnesení téhož

soudu ze dne 20. října 1999, sp. zn. 1 , Z uvedeného

důvodu Ústavní soud tato rozhodnutí rovněž zrušil, a to aniž by se

byl zabýval ústavností z pohledu jejich obsahu.

Dle marginální rubriky k , ve

znění pozdějších předpisů, se pro řízení před Ústavním soudem

předpokládá použití soudních řádů, přičemž samotná dikce uvedeného

ustanovení již pak odkazuje pouze na

a předpisy vydané k jeho provedení. Uvedený rozpor mezi plurálem

obsaženým v marginální rubrice a konkrétním odkazem v dikci normy

nutno interpretovat v tom smyslu, že pokud

nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem

přiměřeně ustanovení a předpisy vydané

k jeho provedení, pakliže z povahy věci na danou procesní situaci

nedopadá přiměřené použití toliko řádu trestního.

Důvod kasace usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.

února 1999, sp. zn. , ve prospěch stěžovatele P. S.

prospívá i spoluobviněným P. H., R. N. a K. S., u nichž soud

v jejich "negativním postoji ke sdělení obvinění", spatřoval

naplnění podmínky uložení koluzní vazby. V předmětné věci proto

Ústavní soud, vycházeje z , ve znění

pozdějších předpisů, přiměřeně aplikoval institut beneficii

cohaesionis (§ 150 odst. 2 tr. ř.) i pro uvedené spoluobviněné. Na

této skutečnosti nemění nic usnesení Ústavního soudu sp. zn.

, jelikož v něm vyjádřený právní názor dle § 35 odst.

1 nevytváří překážku rei iudicatae a není

ani důvodem postupu dle § 23 uvedeného zákona.

Poučení: Proti tomuto nálezu není odvolání přípustné.

V Brně 4. listopadu 1999

.