Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 249/99

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. J. Ž., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 4. 1999, sp. zn. , t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní soud podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.

Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 4. 1999, sp. zn. , kterým byla zamítnuta stížnost navrhovatele (dříve obžalovaného) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 1999, sp. zn. , v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod, sp. zn. , jako nedůvodná.

Stěžovatel ve svém podání uvedl, že shora citovaným usnesením bylo rozhodováno o prodloužení jeho vazby v trvání do 31. 5. 1999 s odůvodněním, že i nadále trvají důvody podle § 67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř.

Ve stížnosti, kterou navrhovatel podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze, stěžovatel opakovaně zdůraznil, že v projednávaném případě byla překročena tehdy platná 24 hodinová zákonná lhůta k omezení osobní svobody, počítaná od zadržení do předání příslušnému soudu o 3 hod. a 15 minut. V této souvislosti se stěžovatel domnívá, že měl být již v době rozhodování o vzetí do vazby neodkladně propuštěn na svobodu ve smyslu nálezu ÚS ze dne 28. 11. 1996,

sp. zn.

, publikovaného pod č. 130 svazku č. 6 Sbírky nálezů a rozhodnutí ÚS.

Jestliže tedy v době účinnosti shora uvedeného nálezu Nejvyšší soud ČR stížnost navrhovatele zamítl, když v odůvodnění usnesení zároveň konstatoval, že v průběhu řízení bylo prokázáno překročení 24 hodinové lhůty ve smyslu , odst. 4d, které bylo učiněno v souladu s tehdy platnými a účinnými právními předpisy, pak podle názoru stěžovatele došlo k porušení , odst. 3, d a , y.

Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud zjistil, že tento soud stížnost navrhovatele podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Navrhovatel byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25.3. 1997, sp. zn. , s účinností od 24. 3. 1997 z důvodů podle ustanovení § 67 písm. a), písm. c) tr. ř. Dvouletá lhůta trvání vazby měla uplynout dne 24. 3. 1999, proto předseda senátu Vrchního soudu v Praze navrhl v zákonné lhůtě dle § 71 odst. 6 tr. ř. její prodloužení s trváním do 31. 5. 1999. O prodloužení vazby bylo tak rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 1999, sp. zn. 6 Ntv 7/99. K námitce stěžovatele, ohledně překročení zákonné 24 hodinové lhůty, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že navrhovatel byl skutečně dodán k soudu po uplynutí této lhůty, avšak k porušení zákona nedošlo, neboť tak bylo učiněno v souladu s tehdy platnými právními předpisy.

V další části usnesení se Nejvyšší soud ČR zabýval podmínkami prodloužení vazby a zdůraznil, že trestní stíhání nemohlo být ve dvouleté lhůtě ukončeno, především z nutnosti mnohokrát odročovat hlavní líčení, neboť se potřební svědkové k výslechu nedostavovali. Průtahy zaviněné orgány činnými v trestním řízení nebyly zjištěny.

Napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR lze bezesporu vytknout nerespektování závazného právního názoru, obsaženého v již citovaném nálezu ÚS ze dne 28. 11. 1996, který byl v době rozhodování tohoto soudu účinný. Bylo tedy nezbytné při posuzování v té době platné 24 hodinové lhůty do doby zadržení stěžovatele ( tr. ř. ) nutno započítat i dobu zajištění navrhovatele ve smyslu , ve znění platném do 30. 6. 1997.

V tomto směru lze dát stěžovateli za pravdu i když jde o vadu řízení, která je ve své podstatě již dalším rozhodnutím nezhojitelná a neodčinitelná. Tato vada však sama o sobě nemohla mít za následek nesprávnost nebo nezákonnost dalšího řízení ve věci prodloužení vazby. Ani Nejvyšší soud ČR, pokud by ve svém právním hodnocení akceptoval závěr Ústavního soudu, ji ve svém rozhodnutí nemohl zhojit, neboť v podstatě rozhodoval o jiném předmětu řízení.

Ústavní soud je nucen zdůraznit, že předmětem řízení v dané věci nejsou a ani nemohou být předchozí pravomocná rozhodnutí jako je např. rozhodnutí o vzetí do vazby, neboť řízení před Ústavním soudem není ovládáno revizním principem, jak je tomu v případě obecných soudů, např. v řízení o stížnosti ( a násl. tr. ř.), ale Ústavní soud je omezen ve svém jednání především zněním ve vztahu k ustanovení , ve znění pozdějších předpisů. Z důvodu procesní ekonomie lze pak v případě zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí zrušit i rozhodnutí orgánu prvostupňového, které tomuto konečnému rozhodnutí předcházelo. Jestliže tedy stěžovatel napadá cestou ústavní stížnosti rozhodnutí o prodloužení vazby, je pak povinností Ústavního soudu zkoumat pouze, zda obecné soudy dodržovaly procesní ustanovení, uvedené v ustanovení a nedošlo-li k překročení zákonné tříleté lhůty s ohledem na dobu trvání vazby. K takovému porušení práv stěžovatele nedošlo a Ústavní soud je nucen konstatovat, že nedošlo ani k porušení d, která se týká právě projednávané věci. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl

předseda senátu ÚS

V Brně dne 25. října 1999