Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 409/99

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Gűttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 6. 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V několikrát doplněné ústavní stížnosti napadá stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 6. 1999, sp. zn. , kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 1999, sp. zn. , v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod, sp. zn. , jako nedůvodná.

Stěžovatel ve svém podání uvedl, že shora citovaným usnesením bylo rozhodováno o prodloužení jeho vazby v trvání do 31. 8. 1999 s odůvodněním, že i nadále trvají důvody podle , c) tr. ř. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutím soudů o prodloužení jeho vazby došlo k porušení , 2, 3, 4 a 5, a d.

K porušení jeho ústavně zaručených práv mělo dojít tím, že konkrétní důvody vazby v jeho případě neexistují, resp. se je nepodařilo nalézt a shromáždit. V ústavní stížnosti stěžovatel opakovaně zdůraznil, že v případě jeho vzetí do vazby byla překročena tehdy platná 24 hodinová zákonná lhůta k omezení osobní svobody, počítaná od zadržení do předání příslušnému soudu o 3 hod. a 15 minut. Zadržen byl dne 24. 3. 1997 v 9:30 hodin, k rozhodnutí o vazbě byl soudu dodán dne 25. 3. 1997 ve 12:45 hodin. V této souvislosti se stěžovatel domnívá, že měl být již v době rozhodování o vzetí do vazby neodkladně propuštěn na svobodu. Stěžovatel zastává názor, že nelze prodlužovat vazbu, která byla uvalena v rozporu se zákonem.

Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud zjistil, že tento soud stížnost navrhovatele podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí pak vyplývá, že stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 3. 1997, sp. zn. , s účinností od 24. 3. 1997 z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a), písm. c) tr. ř. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl uznán vinným z několika trestných činů podvodu a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Obžalovaný podal proti nepravomocnému rozsudku soudu I. stupně odvolání dne 16. 2. 1999. Návrh na prodloužení vazby podal předseda senátu Vrchního soudu v Praze dne 11. 5. 1999, a to s odůvodněním, že nadále trvají důvody vazby a propuštěním obžalovaného na svobodu dne 31. 5. 1999, kdy končí již prodloužená lhůta vazby, hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení. O prodloužení vazby bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 1999, sp. zn. a vazba byla prodloužena do 31. 8. 1999. O stížnosti proti prosloužení vazby rozhodoval poté Nejvyšší soud ČR, který stížnost zamítl s odůvodněním, že důvody vazby trvají i v tomto stadiu trestního stíhání, když konkrétní skutečnosti u něho zakládají obavu, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání a hrozícímu vysokému trestu a že bude pokračovat v trestné činnosti, pro kterou je stíhán. Obžalovaný se totiž v době před zadržením a vzetím do vazby nezdržoval v místě svého trvalého ani přechodného bydliště, jeho pobyt nebyl znám, změnu pobytu neoznámil orgánům Policie ČR, ačkoli věděl, že je proti němu vedeno trestní stíhání. Obžalovaný přesto, že byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 1996 odsouzen pro trestný čin zpronevěry k trestu odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na dobu 4 let, měl spáchat trestný čin podvodu již dne 5. 4. 1996. Nejvyšší soud ČR dále v usnesení konstatoval, že v průběhu trestního řízení nedošlo k nečinnosti orgánů činných v trestním řízení či zaviněným průtahům. Trestní stíhání nebylo možno ukončit ve lhůtě do 31. 5. 1999 pro obtížnost věci, vyplývající z množství útoků, a dále v odvolacím řízení pro okolnosti, které jsou na straně obžalovaného (náhlé onemocnění obhájce, výpověď plné moci obhájci oznámená až po zahájení veřejného zasedání dne 10. 5. 1999).

Podle vyjádření Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2000, jež si Ústavní soud vyžádal, věc nebylo dosud možno pravomocně ukončit. Veřejné zasedání k projednání odvolání stěžovatele bylo nařízeno na dny 26. 4. 1999, 10. 5. 1999, 12. 7. 1999, 30. 8. 1999, 29. 11. 1999, 10. 1. 2000, 28. 2. 2000, 20. 3. 2000, 3. 4. 2000, 17. 4. 2000, 5. 6. 2000, 3. 7. 2000, 18. 9. 2000 a 30. 10. 2000, avšak z důvodů změny obhájců, jejichž plné moci stěžovatel soudu předložil až po zahájení veřejného zasedání, bylo vždy nutné jednání odročit a obeslat nově zvoleného obhájce. Naposledy se tak stalo dne 30. 10. 2000 a jednání bylo odročeno na 4. 12. 2000.

Námitkou stěžovatele ohledně nedodržení 24 hodinové lhůty se již Ústavní soud zabýval v usnesení,

sp. zn.

, ze dne 25. 10. 1999. V uvedeném usnesení Ústavní soud konstatoval, že bylo nezbytné při posuzování v té době platné 24 hodinové lhůty do doby zadržení stěžovatele ( tr. ř. ) nutno započítat i dobu zajištění stěžovatele smyslu , ve znění platném do 30. 6. 1997.

V tomto směru dal Ústavní soud v cit. usnesení stěžovateli za pravdu, i když jde o vadu řízení, která je ve své podstatě již dalším rozhodnutím nezhojitelná a neodčinitelná. Tato vada však sama o sobě nemohla, jak konstatoval Ústavní soud, mít za následek nesprávnost nebo nezákonnost dalšího řízení ve věci prodloužení vazby. Ani Nejvyšší soud ČR ji ve svém rozhodnutí nemohl zhojit, neboť v podstatě rozhodoval o jiném předmětu řízení.

Ústavní soud je nucen opět zdůraznit, že předmětem řízení v dané věci nejsou a ani nemohou být předchozí pravomocná rozhodnutí, jako je např. rozhodnutí o vzetí do vazby, neboť řízení před Ústavním soudem není ovládáno revizním principem, jak je tomu v případě obecných soudů, např. v řízení o stížnosti ( a násl. tr. ř.), ale Ústavní soud je omezen ve svém jednání především zněním ve vztahu k ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z důvodu procesní ekonomie lze pak v případě zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí zrušit i rozhodnutí orgánu prvostupňového, které tomuto konečnému rozhodnutí předcházelo. Jestliže tedy stěžovatel napadá cestou ústavní stížnosti rozhodnutí o prodloužení vazby, je pak povinností Ústavního soudu zkoumat pouze, zda obecné soudy prodloužením vazby neporušily některá ustanovení trestního řádu a tím neomezily osobní svobodu stěžovatele v rozporu s d. Porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout ( , ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 30. listopadu 2000

JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu