Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 265/98

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ústavní stížnosti

stěžovatele J. U., zastoupeného advokátem JUDr. V. K. proti

rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 1998, č.j. 23 Co

157/98-63, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 1998, č.j. -63, se zrušuje.

Odůvodnění

Stěžovatel se včas podanou stížností domáhá zrušení napadeného

rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek

Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 10. 1997, č.j. 8

C 45/97-44. Tímto rozsudkem okresního soudu byla stanovena

povinnost žalovanému J. U. uzavřít se žalobci Z. J. a L. J. kupní

smlouvu o prodeji pozemku 2č. 61/2, kat. úz. D., o výměře 160 m za

kupní cenu 14.426,- Kč do bezpodílového spoluvlastnictví žalobců

proti tomu, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému kupní cenu

do 15ti dnů po vkladu vlastnického práva žalobců k převáděnému

pozemku do katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v Příbrami.

Okresní soud v Příbrami tak rozhodl na základě zjištění, že

žalobci dne 5. 12. 1994 uzavřeli jako kupující smlouvu o uzavření

budoucí kupní smlouvy s JUDr. J. B. Předmětem této smlouvy byl

závazek účastníků uzavřít kupní smlouvu o prodeji pozemku o výměře

160 m2, který vznikne oddělením od pozemku č. parc. 61/2 o celkové

výměře 437 m2, k. ú. D. Mezi žalobci a JUDr. J. B. bylo sjednáno

pod čl. XI. uvedené smlouvy, že pokud bude JUDr. B. prodávat další

část pozemku č. parc. 61/2, zavazuje se ji přednostně nabídnout

k prodeji žalobcům. Tuto povinnost však JUDr. B. nesplnil

a pozemek prodal žalovanému J. U. kupní smlouvou ze dne 21. 11.

1995. Ustanovení § 603 odst. 3 obč. zák. umožňuje žalobcům domáhat

se na žalovaném, aby jim nabídl pozemek ke koupi, neboť předkupní

právo působí i vůči třetím osobám. Proto okresní soud žalobě

vyhověl.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 1998, č.j. 23 Co

157/98-63, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Krajský soud

konstatoval, že smlouvou o budoucí smlouvě ze dne 5. 12. 1994 bylo

mezi JUDr. B. a žalobci dohodnuto smluvní předkupní právo, a to

písemnou formou jako právo závazkové, které nevyžadovalo vklad do

katastru nemovitostí. JUDr. B. jako povinný porušil sjednané

předkupní právo, když ve lhůtě 3 měsíců po oddělení části pozemku

č. 61/2 o výměře 160 m2 geometrickým plánem tuto část pozemku

prodal žalovanému. Z těchto důvodů se žalobci proti žalovanému

(nabyvateli předmětného pozemku) právem domáhají povinnosti

k uzavření kupní smlouvy, a to nahrazením projevu vůle podle ust.

v souladu s ust.

odst. 3 obč. zák.

Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu

vyjádřenými v odůvodnění napadeného rozsudku. Popírá, že by bylo

ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 5. 12. 1994 zakotveno

předkupní právo. Zejména nesouhlasí s tím, že by šlo o smluvní

předkupní právo jako právo závazkové, které nevyžadovalo vklad do

katastru nemovitostí a že Z. J. a L. J. mohli žalovat na určení

povinnosti stěžovatele uzavřít s nimi kupní smlouvu. Tyto závěry

neodpovídají ust. § 603 obč. zák. Komentář k tomuto zákonnému

ustanovení jednoznačně uvádí, že není-li předkupní právo smluveno

jako právo věcné, je porušení tohoto závazku v podstatě

sankcionováno toliko odpovědností za event. škodu. Vzhledem

k tomu, že Krajský soud v Praze nesprávně interpretoval ust. §

603 obč. zák., došlo k porušení stěžovatelova základního práva

zaručeného v d (dále jen

"Listina"). Proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek

Krajského soudu v Praze zrušen.

Krajský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti pouze uvedl, že odkazuje na odůvodnění

napadeného rozsudku a prohlásil, že netrvá na ústním jednání před

Ústavním soudem.

Okresní soud v Příbrami se k ústavní stížnosti nevyjádřil

a toliko odkázal na odůvodnění rozsudku ze dne 29. 10. 1997, č.j.

-44. Okresní soud souhlasil s upuštěním od ústního

jednání.

Vedlejší účastníci Z. J. a L. J. (oba zastoupení JUDr. P. Č.)

namítli, že navrhovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné

argumenty, které by neuplatnil již v řízení před obecnými soudy.

Jeho veškerými námitkami se Krajský soud v Praze v odvolacím

řízení zabýval a správně je zhodnotil. V řadě nálezů Ústavního

soudu je pak výslovně uvedeno, že pokud ústavní stížnost spočívá

v polemice s právními závěry obecných soudů, která je zcela shodná

s argumenty uplatněnými v odvolání proti rozhodnutí soudu prvého

stupně, nemůže Ústavní soud takové stížnosti vyhovět, neboť by se

dostal do pozice třetího stupně v systému obecného soudnictví (viz

např. nálezy Ústavního soudu ve věcech

sp. zn.

, I.

ÚS 146/94,

). Po věcné stránce vedlejší účastníci

namítli, že navrhovatel chybně interpretuje § 603 obč. zákoníku,

neboť odstavec 3 cit. ustanovení se vztahuje i k věcnému

i k závazkovému předkupnímu právu. Vedlejší účastníci navrhli

odmítnutí ústavní stížnosti podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák.

č. , ve znění pozdějších předpisů, a souhlasili

s upuštěním od ústního jednání v této věci.

Rovněž stěžovatel souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí

(včetně řízení, které mu předcházelo) dospěl Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. ,

vyplývá, že soudy prvého a druhého stupně rozhodovaly na základě

zjištění, že žalobci jako budoucí kupující uzavřeli dne 5. 12.

1994 s JUDr. J. B. jako budoucím prodávajícím smlouvu o uzavření

budoucí smlouvy. Podle této smlouvy se účastníci zavázali uzavřít

kupní smlouvu o prodeji části pozemku o výměře 2160 m2, který

vznikne oddělením od pozemku č. parc. 61/2 o celkové výměře 437

m2, kat. úz. D., a to do 3 měsíců ode dne geometrického rozdělení

p.p. 61/2 v k. ú. D. (Geometrickým plánem č. p. 1049-100-95

vyhotoveném dne 4. 9. 1995 byla oddělena pozemková parcela č.

61/3 - ostatní plocha o výměře 168 m2, kterou kupní smlouvou ze

dne 7. 9. 1945 prodal JUDr. J. B. manželům L. a Z. J. Současně

tímto geometrickým plánem byla oddělena další pozemková parcela č.

261/2 - ostatní plocha o výměře 160 m2.) Dále bylo mezi účastníky

v čl. XI. smlouvy ze dne 5. 12. 1994 sjednáno, že pokud bude JUDr.

B. prodávat další část pozemku č.p. 61/2, zavazuje se ji

přednostně nabídnout k prodeji žalobcům.

Krajský soud v Praze považoval za prokázáno, že smlouvou

o smlouvě budoucí ze dne 5. 12. 1994 bylo mezi JUDr. B. a žalobci

dohodnuto smluvní předkupní právo písemnou formou a to jako právo

závazkové, které nevyžadovalo vklad do katastru nemovitostí.

JUDr. B. prý jako povinný porušil sjednané předkupní právo, když

ve lhůtě 3 měsíců po oddělení části pozemku p.č. 61/2 o výměře

160 m2 tuto geometrickým plánem oddělenou část pozemku prodal

žalovanému. Jestliže se žalobci domáhají proti nabyvateli

předmětného pozemku povinnosti uzavřít kupní smlouvu, a to

nahrazením projevu vůle podle ust. § 161 odst. 3 občanského

soudního řádu v souladu s ust. § 603 odst. 3 obč. zákoníku, muselo

být - podle názoru krajského soudu - jejich návrhu vyhověno.

Krajský soud v Praze se při posuzování věci odvolal na ust. §

603 odst. 3 , byť sám - jak je uvedeno výše

- považoval za prokázáno, že smlouvou ze dne 5. 12. 1994 došlo

mezi JUDr. B. a žalobci ke vzniku smluvního předkupního práva jako

práva závazkového, které nevyžadovalo vklad do katastru

nemovitostí. V souzeném případě by však - i kdyby existovalo

předkupní právo pro určitý případ zcizení a zavázaná osoba takto

smluvně převzatou povinnost nerespektovala, tj. zcizila by věc

třetí osobě způsobem, pro které bylo předkupní právo sjednáno

- předkupní právo závazkové povahy rovněž zaniklo, neboť vůči

třetí osobě nepůsobí. Osoba oprávněná z předkupního práva by mohla

vůči zavázané osobě uplatňovat nárok na náhradu škody za podmínek

ust. § 420 obč. zák. Vzhledem k pouhé závazkové (osobní) povaze

předkupního práva se však oprávněná osoba nemůže na nabyvateli

zcizené věci s úspěchem domáhat toho, aby jí nabyvatel koupenou

věc nabídl ke koupi (srov. obecně uznávanou literaturu, např.

Komentář k , Jehlička/Švestka a kolektiv, 5.

vydání, 1999, str. 648; dále Právní rozhledy 5/1994, str. 165,

Jehlička, Švestka - Nad předkupním právem). Výklad ustanovení §

603 , který podávají vedlejší účastníci, tedy

Ústavní soud z ústavněprávního hlediska neakceptuje.

Je pravda, že Ústavnímu soudu v důsledku zásady nezávislosti

obecných soudů upravené v y zpravidla nepřísluší

"hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud nicméně

dospěl k závěru, že v souzené věci došlo jednak nesprávným

hodnocením obsahu čl. XI. smlouvy ze dne 5. 12. 1994, jednak

pochybením při výkladu ust. § 603 odst. 3 obč. zák. k extrémnímu

rozporu mezi hodnocením věci a zjištěným skutkovým stavem. Na

základě toho Ústavní soud - v souladu se svou ustálenou

judikaturou - dospívá k závěru, že Krajský soud v Praze napadeným

rozhodnutím neposkytl stanoveným způsobem ochranu práv

stěžovateli, čímž porušil y a y.

Nesprávnou interpretací ust. § 603 odst. 3 obč. zák. dále nebyla

poskytnuta náležitá ochrana vlastnických práv stěžovatele ve

smyslu ust. y, který zaručuje každému právo

vlastnit majetek.

Proto Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze

zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. 10. 1999