Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 2550/2012

25

Cdo 2550/2012

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, IČO: 69797111, proti žalovanému

„AVZO-TOMAS“,

se sídlem Chříč 62, IČO: 69981493, zastoupenému Mgr. Šimonem Jirkou, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská 928/104, o 5.406.150,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. února 2012, č. j. -70, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. února 2012, č. j. -70, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 19. října 2011, č. j. -49,

se zrušují

a věc

se vrací

Okresnímu soudu Plzeň-sever k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 19. října 2011, č. j. -49, zamítl žalobu na zaplacení částky 5.406.150,- Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně podle a předala dne 29. 1. 2004 sportovní zařízení – nemovitosti evidované v katastru nemovitostí do vlastnictví žalovanému, který je neziskovou organizací sdružující na základě dobrovolnosti občany se zájmem o sportovní činnost. Kupní smlouvou ze dne 4. 12. 2009 žalovaný prodal mj. i některé z těchto nemovitostí společnosti Stébla s. r. o. za 849.763,20 Kč s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 7. 12. 2009 a kupní smlouvou ze dne 29. 1. 2010 této společnosti prodal některé další nemovitosti z těch, které mu žalobkyně dne 29. 1. 2004 předala, za kupní cenu 1.900.113,- Kč s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 3. 3. 2010. Cena nemovitostí převedených smlouvou ze dne 4. 12. 2009 činila podle znaleckého posudku ke dni 7. 12. 2009 částku 5.069.700,- Kč a cena nemovitostí převedených smlouvou ze dne 29. 1. 2010 činila ke dni 3. 3. 2010 částku 336.450,- Kč. Podle , ve znění účinném do 15. 6. 2010, žalovaný byl povinen nemovitosti, které se pro něj stanou nepotřebnými, nejprve bezúplatně nabídnout do vlastnictví státu a v případě, že by tato nabídka nebyla státem do dvou měsíců od doručení přijata, mohl s nemovitostmi naložit bez omezujících podmínek. Protože žalovaný před prodejem nemovitostí nabídku státu neučinil a převedl nemovitosti na základě kupních smluv třetí osobě, domáhá se žalobkyně (Česká republika) náhrady škody, která jí tím vznikla. Soud dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle obč. zák., neboť z vyjádření žalobkyně, že je „vysoce pravděpodobné,“ že by stát nabídku přijal, nelze dovodit, že by tak skutečně učinil, a nebylo tak prokázáno, zda škoda žalobkyni skutečně vznikla; žalobkyně se mohla určovací žalobou domáhat svých práv a teprve poté uplatnit nárok na náhradu škody. Okolnost, že s účinností od 16. 6. 2010 nabídkovou povinnost již neobsahuje, je irelevantní.

K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. února 2012, č. j. -70, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a správnými shledal i jeho právní závěry. Dovodil, že porušení , ve znění účinném do 15. 6. 2010, je porušením předkupního práva žalobkyně a z důvodu porušení jejího předkupního práva měla žalobkyně možnost napadnout platnost smluv o převodu nemovitostí žalobou, což však neučinila, takže v zásadě neměla zájem na získání těchto pozemků. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se nedovolala neplatnosti kupních smluv, není zřejmé, jaké stanovisko by zaujala v případě písemné nabídky ze strany žalovaného. Nejsou tedy splněny předpoklady náhrady škody, navíc zákonné omezení, podle něhož byl nabyvatel nemovitostí od státu povinen užívat je 10 let pouze k účelu, ke kterému byly dosud užívány, s povinností předkupního práva, již neexistuje.

Tento rozsudek napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení otázky, zda nabídková povinnost zakotvená v , ve znění účinném do 15. 6. 2010, zakládala státu předkupní právo k nemovitostem, které na základě tohoto zákona přešly do vlastnictví oprávněných subjektů. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že měla možnost podat žalobu o určení neplatnosti smlouvy z důvodu porušení předkupního práva a že tím, že tak neučinila, dala najevo nezájem na získání předmětných pozemků. Namítá, že nabídková povinnost vzniká vždy, stane-li se věc nepotřebnou pro účel, ke kterému byla užívána ke dni přechodu vlastnictví, a to i v případě, že nabyvatel ukončí výkon své činnosti. Nejedná se o závazkové ani o věcné předkupní právo, nemohla se na nabyvateli domáhat, aby jí předmětné nemovitosti nabídl ke koupi nebo aby jí je bezúplatně vydal, ani se nemohla dovolat relativní neplatnosti kupních smluv podle obč. zák., neboť užití tohoto ustanovení per analogiam je nepřípustné a výčet v něm uvedený je taxativní. Poukazuje na to, že zákonodárce měl v úmyslu podpořit veřejně prospěšnou činnost, nikoliv poskytnout občanským sdružením majetek k prodeji, a právní úkony je nutno posuzovat podle právní úpravy platné v době, kdy byly učiněny; okolnost, že nabídková povinnost byla pozdější novelizací zrušena, je tedy bezpředmětná. Povinnost zachovat účel užívání nemovitosti po dobu 10 let od převodu zůstala v zákoně i po novelizaci zachována, předmětné pozemky nejsou v současné době využívány k zamýšlenému účelu a žalovaný tím, že ukončil svoji činnost, prodával pozemky nezatížené, což mělo vliv na jejich cenu. Žalovaný se v důsledku porušení svých povinností obohatil na úkor státu a dosáhl nerovného postavení ve vztahu k ostatním sdružením, která dodržují zákonné podmínky a respektují zákaz převodu bez předchozí nabídky státu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 29. února 2012, postupoval Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. ).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení, za něhož jedná osoba s právnickým vzděláním ( ), dospěl k závěru, že dovolání je podle , odst. 3 přípustné pro řešení otázky zásadního právního významu, a to zda povinnost uložená v ust. , ve znění účinném do 15. 6. 2010, zakládá státu předkupní právo.

Ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. , zrušeno k 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. ).

Podle , o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách, ve znění účinném do 15. 6. 2010, nemovité věci, které přecházejí do vlastnictví nabyvatele, musí být po dobu 10 let ode dne jejich nabytí užívány pouze k účelu, ke kterému byly užívány ke dni přechodu vlastnictví podle . Stanou-li se před uplynutím této doby pro nabyvatele pro tento účel nepotřebnými, musí být přednostně nabídnuty bezúplatně do vlastnictví státu. Pokud stát nepřijme písemnou nabídku nabyvatele ve lhůtě dvou měsíců od jejího doručení, naloží nabyvatel s těmito věcmi bez uvedených omezujících podmínek.

Předkupní právo lze založit dohodou účastníků nebo zákonem. účinný do 31. 12. 2013 zakládal předkupní právo spoluvlastníků ( obč. zák.), a to jako právo věcné, při jehož porušení bylo možno se dovolat relativní neplatnosti smlouvy, kterou byla věc zcizena ( obč. zák.), a podle obč. zák. se oprávněný mohl na nabyvateli domáhat, aby mu věc nabídl ke koupi, anebo mu zůstalo předkupní právo zachováno i vůči právním nástupcům nabyvatele.

Mezi účastníky řízení nebylo založeno předkupní právo smlouvou ani nevyplývalo z titulu spoluvlastnictví nemovitostí. Nabídková povinnost uložená vlastníkovi v , ve znění účinném do 15. 6. 2010, byť má některé podobné rysy, není předkupním právem a ostatně zákon tento právní institut jako předkupní právo ani neoznačuje (na rozdíl např. od , o ochraně přírody a krajiny, nebo ). Vzhledem k tomu, že nabídková povinnost vůči státu nepřechází na další vlastníky nemovitosti, nejedná se o právo věcné, které by se zapisovalo do katastru nemovitostí. S předkupním právem má uvedená nabídková povinnost podobný rys v tom, že zpětný převod se stává aktuální z rozhodnutí povinného a že oprávněný nemá možnost vyvolat převod vlastnictví k věci bez nabídky mu učiněné povinným.

Následky porušení nabídkové povinnosti podle nelze posuzovat ani analogicky jako porušení zákonného předkupního práva s věcněprávními účinky, neboť dojde-li k porušení nabídkové povinnosti podle , na rozdíl od zákonného předkupního práva nezůstává státu zachováno právo na bezúplatný převod od nového nabyvatele a nový nabyvatel již žádnou nabídkovou povinnost vůči státu nemá; stát se také nemůže na novém nabyvateli domáhat, aby mu věc převedl, neboť oprávnění obdobné obč. zák. mu zákon nedává, a nemůže ani namítat relativní neplatnost převodní smlouvy mezi vlastníkem a novým nabyvatelem, neboť vzhledem k ust. obč. zák., které obsahuje taxativní výčet, nepřichází uplatnění relativní neplatnosti v těchto případech v úvahu.

Porušení zákonného předkupního práva nemá za následek ani absolutní neplatnost převodní smlouvy na nového nabyvatele, nýbrž – jak je shora uvedeno – zákon oprávněnému z předkupního práva zakládá zvláštní právo – domáhat se převodu na nabyvateli a vedle toho i právo dovolat se relativní neplatnosti převodní smlouvy. Obsahem kupní smlouvy, kterou se převádí nemovitost, je povinnost převodce převést na nabyvatele vlastnictví oproti zaplacení kupní ceny; takový obsah smlouvy nikterak neodporuje zákonu, ani jej neobchází, ani se nepříčí dobrým mravům (§ 39 obč. zák.). V rozporu se zákonem tedy není samotný obsah kupní smlouvy o prodeji nemovitostí, ale v rozporu se zákonem je jednání žalovaného, který nesplnil svou nabídkovou povinnost vůči státu a nemovitosti převedl na jiného. Zásadně platí, že sankce by měla dopadnout na toho ze smluvních stran, kdo porušil svou povinnost, a nelze přehlédnout, že sankce absolutní neplatnosti (§ 39 obč. zák.) představuje významný zásah do autonomie smluvních stran a měla by být uplatněna jen výjimečně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. , a ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. ).

Ani porušení závazkového (smluvního) předkupního práva převodem vlastnictví k věci na jiného není důvodem neplatnosti tohoto převodu, nýbrž předkupní právo tím zaniká, neboť vůči třetí osobě nepůsobí, a osoba oprávněná z předkupního práva může vůči zavázané osobě uplatňovat jen nárok na náhradu škody podle § 420 obč. zák. (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 19. října 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 144/1999). Pro úplnost je třeba uvést, že ani porušení závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě o převodu vlastnictví k nemovitosti (§ 50a obč. zák.) nemá za následek absolutní neplatnost smlouvy, jíž byla nemovitost převedena jinému (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod č. 22/98, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že „smlouva o smlouvě budoucí působí jen mezi účastníky smlouvy (nikoliv absolutně) a její porušení jedním z účastníků nemůže mít samo o sobě vliv na právní postavení třetí osoby.“

Ze shora uvedeného vyplývá, že není správný právní názor odvolacího soudu, že nerespektování nabídkové povinnosti uložené ustanovením , ve znění účinném do 15. 6. 2010, je porušením předkupního práva státu, a nesprávná je i z toho vyplývající úvaha, že pokud se žalobkyně nedovolala neplatnosti kupní smlouvy o převodu nemovitosti na nového nabyvatele, není zřejmé, zda jí škoda vznikla.

Škoda, jež porušením nabídkové povinnosti státu vznikla, má charakter ušlého zisku a znamená ztrátu očekávaného přínosu. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo protiprávního jednání - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu , publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska dovolacího důvodu podle správný, dovolací soud jeho rozhodnutí zrušil podle věty za středníkem Vzhledem k tomu, že důvody, pro které dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný ( věta za středníkem a ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci samé.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. července 2014

JUDr. Marta Škárová

předsedkyně senátu