Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 347/99

Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 30. září 1999 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti Ing. I. S.,

zastoupeného JUDr. P. N., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1999, č. j. -64, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 1996, č. j. -44, ( ) a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. května 1996, č. j. -20, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Návrhem, podaným k Ústavnímu soudu dne 15. července 1999, se stěžovatel domáhal zrušení výše označených rozhodnutí soudů, vyslovení, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo a svoboda a odložení jejich vykonatelnosti. Uvedl, že podle jeho přesvědčení došlo postupem Obvodního soudu pro Prahu 2 k porušení zákazu, daného d, a to v řízení o výkon rozhodnutí, následně pak k zásahu do práv, zakotvených v , , a d. Soudy I. a II. stupně a také Nejvyšší soud odmítly stěžovateli poskytnout právní ochranu, a tak jednaly v rozporu s a pravděpodobně i s y. V odůvodnění ústavní stížnosti dále popsal okolnosti, které označil za rozhodné pro předmětné řízení, vyjádřil své stanovisko ke lhůtám pro podání ústavní stížnosti proti rozsudkům a vyslovil se k závěru, učiněnému Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 28. dubna 1999, dle něhož dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení a , ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, senát jej, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítne.

Z obsahu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1999, č. j. -64, zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl, když posouzení důvodnosti dovolání podle je řešením otázky naléhavosti sjednocování interpretace jednoduchého práva (tj. práva, jež disponuje nižším stupněm právní síly než ústavní zákony a mezinárodní smlouvy dle y) a nikoli řešení otázky důvodnosti namítaného porušení hmotného, respektive procesního práva. S ohledem na uvedené je návrh, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dovolání odmítl, návrhem zjevně neopodstatněným. Pokud jde o ústavní stížnost proti rozsudkům soudu I. a II. stupně, ta byla podána nepochybně po lhůtě stanovené v , ve znění pozdějších předpisů, když z obsahu usnesení Nejvyššího soudu č. j. -64 bylo konstatováno, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci již 14. února 1997, ústavní stížnost byla podána 15. července 1999. K názoru stěžovatele na běh lhůty k podání ústavní stížnosti a k jeho výkladu pojmu "vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje" je třeba uvést, že jestliže Nejvyšší soud shledal nepřípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, bylo posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně, tj. rozhodnutí Městského soudu v Praze (usnesení Ústavního soudu ve věci , sv. 3 Sbírky nálezů a usnesení, str. 311 a násl.).

Pro výše uvedené byl návrh v celém rozsahu odmítnut [ , , ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 1999