Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 417/98

Ústavní soud rozhodl dne 30. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.B., zastoupeného JUDr. T.Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. června 1998, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Podanou ústavní stížností, která po odstranění formálních vad ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) k výzvě Ústavního soudu splňovala náležitosti návrhu na zahájení řízení [, , 2 a 4 zákona], brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. června 1998

(-35), kterým byl zamítnut návrh na přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 20. května 1997 (FŘ 2067/130/97), jímž bylo zamítnuto odvolání proti platebnímu výměru F.ú. ze dne 17. března 1997 (19946/97/920), kterým byla stěžovateli vyměřena daň z přidané hodnoty; dále byl tímtéž rozhodnutím soudu zamítnut návrh na přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 5. června 1997 (FŘ 2657/130/97), jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru F.ú., ze dne 27. února 1997 (14758/97/364921/6152), kterým byla stěžovateli vyměřena daň z přidané hodnoty a rovněž proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. června 1998 (-22), kterým byl zamítnut návrh na přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 26. května 1997 (FŘ 2656/130/97), jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí F.ú. ze dne 17. března 1997 (17241/97/364921/6152), kterým byla stěžovateli vyměřena spotřební daň, a tvrdí, že těmito rozhodnutími orgánů veřejné moci došlo k porušení d a v důsledku toho i k porušení úst. Porušení citovaných ustanoveníd ay ČR stěžovatel spatřuje v tom, že krajský soud nedodržel zásady stanovené v citovaných ustanoveníchd ay ČR a zatížil svá rozhodnutí "nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale též v postupu, který je v rozporu s d, v důsledku toho i v rozporu

s a y ČR". V další části své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ani postup F.ú. ve věci platebního výměru čj. 6172/97/364921/6152 není v souladu se zákonem. Na podporu svých tvrzení o protiústavnosti označených rozhodnutí pak stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (např. nález

,

,

,

).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předloženou ústavní stížnost lze z hlediska obsažených důvodů rozdělit do dvou částí. V prvé části stěžovatel vede polemiku s právními závěry obecného soudu a nesouhlasí s jeho rozhodnutím, které považuje za porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod zaručených hlavou pátoud, zejména jejího . V druhé části pak stěžovatel vede skutkovou a právní polemiku se závěry správních orgánů, správce daně a odvolacího orgánu a jejich rozhodnutí považuje za rozhodnutí v rozporu s platným zákonem o správě daní a poplatků (), zákonem o dani z přidané hodnoty (, ve znění pozdějších předpisů) a zákonem o spotřebních daních (, ve znění pozdějších předpisů), když tvrdí jejich nesprávnou aplikaci a v této souvislosti pak, že správce daně postupoval kontra legem.

Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, již dříve vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně rozhodnutí jiných orgánů veřejné moci, a jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito orgány, a kdy shledává svoji pravomoc hodnotit dokazování provedené těmito orgány veřejné moci, a to i v souvislosti s rozhodováním obecných soudů o přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí správních orgánů

(k tomu srov. např. nález

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha, 1995). Pokud jde o tvrzené porušení článku 36d, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak vyplývá zd (, 2, ) a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně vyloženo. Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na právu na spravedlivý proces v podstatě tím, že obecný soud nevyhověl jeho žalobě na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu a neuvádí-li takové skutečnosti, které by z ústavního hlediska byly významné a svědčily by o porušení uvedených článkůd, pak nezbývá, než takovéto tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a i zde stěžovatele postačí odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátoud (k tomu srov. např.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994).

V předložené ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal ani porušení stěžovatelem tvrzených dalších článkůd, neboť postup ať již správce daně nebo odvolacího orgánu, případně obecného soudu, je postupem na základě zákona a v jeho mezích, a to i ve vztahu k použití pomůcek v rámci vyměření daně v daňovém řízení.

V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na výstižné a vyčerpávající odůvodnění jak napadených rozhodnutí správních orgánů, tak rozhodnutí obecného soudu, ze kterých zcela zřetelně a jednoznačně plynou jak skutková zjištění, k nimž orgány veřejné moci dospěly, tak i právní závěry, jimiž věcně i procesně správně zjištěný skutkový stav byl posouzen. Nelze proto orgánům veřejné moci z hlediska ústavně-právních vytknout nic podstatného, když odkazy stěžovatele na označenou judikaturu Ústavního soudu nejsou na místě, neboť tato řeší skutkově i právně případy zcela odlišné.

Ústavní stížnost je tak založena výhradně na polemice s právními závěry obecného soudu a správních orgánů především v otázce hodnocení provedených důkazů a aplikace zákonných ustanovení pro vyměření daně za pomoci pomůcek a přehlíží, že se jedná o totožná tvrzení, která byla uplatněna již v rámci původního návrhu na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu a s nimiž se obecný soud, jak již bylo uvedeno, zcela vypořádal (§ 157

odst. 2 ).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a zjevná její neopodstatněnost plyne jak z povahy důvodů uvedených stěžovatelem, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto tak, jak z výroku tohoto usnesení je patrno [§ 43 odst. 2

písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 30. září 1999