Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 174/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti O. Š., zastoupeného advokátem JUDr. Z. B., proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 31. 1. 1995, č.j. -101, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 19. 2. 1996, č.j. -139, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 1999, č.j. -167,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Liberci rozhodl, že stěžovatel (žalovaný) je povinen zaplatit žalobci V. N. částku 12.863 Kč s příslušenstvím a částku 360.000 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 38.426 Kč. V ostatní části (1% úroku z prodlení z žalovaných částek) žalobu zamítl.

V odůvodnění rozsudku Okresní soud v Liberci zejména uvedl, že se žalobce proti stěžovateli domáhal vydání nákladního automobilu Avia (event. náhrady škody), který zakoupil dne 5. 1. 1989 a jejž prý stěžovatel odvezl na neznámé místo a znemožnil tak žalobci jeho užívání. Tím mu vznikla škoda, jednak ve výši kupní ceny za automobil (12.863 Kč), jednak ve výši ušlého zisku (360.000 Kč). Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že držitelem předmětného vozidla je podle technického průkazu žalobce, který také zaplatil příslušnou kupní cenu, avšak automobil osobně nepřevzal, nýbrž dodatečně souhlasil s úkonem, jejž pro něj stěžovatel učinil, tj. že jej převzal místo něj. Stěžovatel - protože žalobce neměl příslušné řidičské oprávnění - měl automobil řídit a rovněž po jeho koupi provést nezbytné technické opravy, aby prošel u technické kontroly. Proto jej také měl fyzicky u sebe. Žalobce chtěl s vozidlem již v létě roku 1990 podnikat, avšak stěžovatel mu je prý nevrátil. Stěžovatel údajně předmětný automobil nejprve opravil a tím zhodnotil, protože však žalobce odmítl provést přepis vozidla na jeho osobu, v průběhu let 1991-1992 je postupně rozebral a jednotlivé díly použil jak na opravu vlastní Avie, tak také na opravu jiných automobilů, některé daroval a nepoužitelné součástky odevzdal do sběru. K výši částky, kterou měl stěžovatel žalobci uhradit, dospěl okresní soud na základě toho, že kupní cena automobilu činila 12.863 Kč a ušlý zisk částku 360.000 Kč, neboť mezi žalobcem a Ing. I. S. byla dne 25. 9. 1990 uzavřena smlouva o nájmu dopravního prostředku s měsíčním nájemným 12.000 Kč. To znamená, že za dobu 30 měsíců mohl žalobce na základě této smlouvy získat právě 360.000 Kč.

Z uvedených důvodů Okresní soud v Liberci podané žalobě vyhověl.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci citovaný rozsudek Okresního soudu v Liberci v části vyhovující ohledně částky 12.863 Kč s příslušenstvím a ohledně částky 107.610 Kč s příslušenstvím potvrdil a zamítl žalobu v té části, jíž se žalobce domáhal zaplacení dalších 252.390 Kč s příslušenstvím.

V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že okresní soud vyřešil otázku vlastnictví předmětného vozidla, když vycházel z písemné kupní smlouvy ze dne 5. 1. 1989, v níž byl za kupujícího označen žalobce, a také z technického průkazu a z evidence u dopravního inspektorátu. Stěžovateli se prý nepodařilo prokázat, že tato kupní smlouva byla toliko fingovaným právním úkonem a že se skutečným vlastníkem vozidla stal stěžovatel. Skutková zjištění okresního soudu prý byla úplná a správná a stěžovatel ke dni 2. 10. 1990 proti vůli žalobce (tj. neoprávněně) mu předmětné vozidlo odňal a později demontoval, čímž vznikla žalobci škoda, způsobená úmyslným jednáním stěžovatele. Rovněž požadovaná náhrada skutečné škody byla i co do výše opodstatněná.

Ohledně jiné škody podle ustanovení , jež spočívá v nenastalém zvětšení majetku poškozeného, které by bylo možno očekávat, kdyby nebylo škodné události, krajský soud uvedl, že tuto škodu lze přiznat pouze v případě úmyslného jednání. V souzené věci stěžovatel úmyslně jednal, neboť si musel být vědom toho, že žalobce je vlastníkem Avie a přesto ji rozebral. Proto hmotněprávní podmínky k přiznání této škody splněny byly, nicméně krajský soud neshledal důvodnost přiznání náhrady jiné škody v rozsahu 360.000 Kč, nýbrž v rozsahu menším. Na základě doplněného dokazování (výslech svědka Ing. I. S.) dospěl krajský soud k závěru, že nárok na náhradu jiné škody je odůvodněn pouze do výše 107.610 Kč.

Námitku promlčení nároku Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci neshledal důvodnou, neboť se jednalo o škodu způsobenou úmyslně, takže nárok na její náhradu se promlčí za deset let od rozhodné události, k čemuž v daném případě nedošlo.

Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením dovolání stěžovatele i žalobce V. N. odmítl jako nepřípustné.

V odůvodnění usnesení konstatoval, že důvod odmítnutí dovolání žalobce spočívá v tom, že bylo podáno opožděně a v případě stěžovatele, že bylo nepřípustné. Stěžovatel totiž údajně nenamítal vady předchozího řízení a tento dovolací důvod proto dán nebyl [ (dále jen " )]. Co do výroku ohledně částky 12.863 Kč prý byla přípustnost dovolání vyloučena, neboť předmětem řízení bylo plnění nepřevyšující částku 20.000 Kč ( ). Ohledně výroku co do částky 107.610 Kč byl rozsudek okresního soudu potvrzen a nebyl proto dán ani dovolací důvod podle ust. a ani podle ust. Navíc, v tomto směru se nejednalo o právní otázku zásadního významu, tzn. nebyl dán ani dovolací důvod podle ustanovení , protože stěžovatel ve skutečnosti zpochybňuje toliko hodnocení provedených důkazů při zjišťování skutkového stavu věci a namítá, že oba obecné soudy dospěly k nesprávným skutkovým závěrům. Námitka nepřiměřenosti mezi hodnotou pronajatého vozidla a výší nájemného za něj prý není hlediskem pro posouzení platnosti smluvního ujednání o pronájmu vozidla a nemůže zpochybnit ani závěr o tom, že by žalobce takovou odměnu skutečně obdržel, pokud by mu stěžovatel vozidlo neodňal. Navíc, výše nájemného v takových případech není regulována a není proto možno takovýto právní úkon považovat za absolutně neplatný.

Rovněž námitka promlčení v tomto případě nebyla důvodná, neboť žalobce se o vzniku škody dozvěděl - a tímto dnem začala běžet tzv. subjektivní promlčecí doba - dne 2. 10. 1990 (kdy stěžovatel s vozidlem bez souhlasu žalobce odjel) a u soudu žalobu na náhradu tzv. jiné škody řádně uplatnil dne 26. 6. 1992.

V záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního soudu v Liberci, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Nejvyššího soudu ČR stěžovatel napadl ústavní stížností (ve znění jejího doplnění ze dne 5. 5. 1999). V ní zejména uvedl, že napadenými rozhodnutími soudů byl porušen a d (dále jen " "), tedy základní právo na ochranu vlastnictví a právo na soudní ochranu. Kromě toho prý byla porušena i ustanovení § a 132a (v tehdy platném znění) a ustanovení § , 3, 6, 238 a 241 ). Porušení uvedených základních práv stěžovatel spatřuje v tom, že obecné soudy nerespektovaly ustanovení , neboť žalobce prý věc nikdy nepřevzal a jeho vlastnické právo k ní proto vzniknout nemohlo. Svědek Ing. S. údajně u soudu nalézacího a u soudu odvolacího vypovídal odlišně, neboť u odvolacího soudu potvrdil, že automobil žalobci odňat nebyl a že jej stěžovatel odvezl se souhlasem žalobce. Tuto skutečnost "soud absolutně nevzal na vědomí". Rovněž tvrzení o ústní plné moci, jíž měl žalobce stěžovatele pověřit k převzetí automobilu od prodejce, prý nebylo prokázáno. Proto se stěžovatel domnívá, že rozhodnutí spočívá "v nesprávném posouzení věci" a z toho důvodu je měl Nejvyšší soud ČR zrušit [ ].

Stěžovatel prý automobil převzal do vlastnictví, držel jej a užíval a šlo údajně o oprávněnou držbu, "i kdyby mu nakonec nesvědčilo právo vlastnictví". Do jeho zprovoznění prý vynaložil mnohem více, než byla jeho pořizovací cena. Tím, že soudy tuto držbu charakterizovaly jako neoprávněnou, údajně rovněž porušily zákon.

Stěžovatel se dále domnívá, že dovolací důvod dán byl, poněvadž došlo ke změně rozsudku. Rozsudek okresního soudu totiž zněl na povinnost zaplatit 360.000 Kč, přičemž odvolací soud tento rozsudek potvrdil pouze v části 107.610 Kč, v ostatním jej zamítl, a to na základě "absolutně jiné právní úvahy". Navíc prý posláním dovolacího soudu je náprava vad řízení a chyb v posouzení věci, což však v tomto případě opomenul.

Za vady řízení stěžovatel označil rozdílné svědecké výpovědi svědka Ing. S. před okresním a krajským soudem, nesprávný výklad toho, že "nevlastník může věc, kterou od prodávajícího nikdy nepřevzal a nikdy ji nedržel, pronajmout", skutečnost, že nájemní smlouva údajně zanikla z důvodu, že nikdy nebyla realizována a konečně, že domáhat se práv z nerealizované nájemní smlouvy je v rozporu s ustanovením . Stěžovatel rovněž zpochybnil regulérnost řízení před nalézacím soudem, a to zejména z hlediska prováděné protokolace.

Stěžovatel konečně tvrdí, že podstatou souzené věci je otázka, zda vlastnické právo k předmětnému automobilu nabyl on či žalobce a že rozhodnutí obecných soudů jsou v daném případě z uvedených důvodů chybná a protizákonná.

Nejvyšší soud ČR si prý musel být vědom, že napadená rozhodnutí jsou protizákonná, hledal však toliko "čistě formální důvody k odmítnutí" dovolání. Jako doklad tohoto tvrzení stěžovatel doložil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 3. 1998, sp. zn. , z něhož dovozuje, že náhradu škody nelze směšovat s nárokem na ušlý zisk a proto prý nárok na ušlý zisk ani nemohl být v tehdejší době uplatněn.

Proto stěžovatel navrhl, aby byla napadená rozhodnutí Okresního soudu v Liberci, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Nejvyššího soudu ČR zrušena.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní soud v Liberci, Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Nejvyšší soud ČR.

Okresní soud v Liberci zejména uvedl, že příslušná soudkyně nemá k účastníkům řízení žádný vztah a že v řízení byl dodržován princip rovnosti účastníků před soudem. Není prý proto pravda, že bylo protokolováno něco jiného, než zaznělo před soudem a pokud by tomu tak bylo, mohl stěžovatelův právní zástupce využívat možnost proti způsobu protokolace vznášet námitky, což ostatně také činil. Jednotlivé námitky sice mohly být stylisticky a formálně neobratně protokolovány, nicméně tato pochybení nebyla takového charakteru, aby stěžovateli znemožnila v řízení uplatňovat svá práva.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ústavní stížnost nepovažoval za důvodnou, odkázal na odůvodnění rozsudku, který v této věci vydal a navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než pro řešení právní otázky zásadního významu a že argumentace, obsažená v napadeném usnesení, je správná a není ji proto nutno doplňovat. Nejvyšší soud ČR navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.

Stěžovatel ústavní stížností brojí proti citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, Okresního soudu v Liberci a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci.

Ohledně napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v podstatě v tom, že se Nejvyšší soud ČR podaným dovoláním nezabýval věcně, nýbrž že je odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatel tvrdí, že dovolací důvod v souzené věci dán byl, neboť rozsudkem odvolacího soudu došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně. Ústavní soud však shledal, že stěžovatel podaným dovoláním napadl toliko tu část rozsudku krajského soudu, jíž "se potvrzuje rozsudek okresního soudu v části vyhovující ohledně částky 12.863 Kč s příslušenstvím a ohledně částky 107.610 Kč s příslušenstvím" a v části týkající se nákladů řízení (č.l. 145). To znamená, že tu část rozsudku krajského soudu, jíž byl rozsudek okresního soudu změněn, stěžovatel vůbec nenapadl a Nejvyšší soud ČR se jí proto nezabýval. Dovolací důvod podle ustanovení tedy zjevně dán nebyl, neboť přípustnost dovolání je třeba v takových případech posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně (srov. též Bureš/Drápal/Mazanec, - komentář, 2. vydání, C.H. Beck, Praha, 1996, str. 617).

Co se týká dalších námitek stěžovatele proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, Ústavní soud poukazuje na to, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení správně uvádí, že se v souzené věci nejednalo o právní otázku zásadního významu, nýbrž že stěžovatel svým dovoláním ve skutečnosti pouze kritizoval hodnocení provedených důkazů při zjišťování skutkového stavu věci a skutkové závěry obecných soudů. V ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě opakuje svoje dřívější tvrzení, jimiž zpochybňuje výpovědi svědka S., uvádí, že předmětná plná moc nebyla prokázána a že vlastnické právo k vozidlu žalobci nikdy nevzniklo. Protože Ústavnímu soudu - vzhledem k ústavnímu vymezení jeho pravomocí - zpravidla nepřísluší přehodnocovat dokazování prováděné před obecnými soudy (pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo S. stěžovatele), dospěl k závěru, že v tomto směru je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Pokud stěžovatel s odvoláním na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 3. 1998, sp. zn. , tvrdí, že v předmětné době se hradila toliko skutečná škoda a nikoliv ušlý zisk a že nárok na ušlý zisk tehdy vůbec neexistoval, dopouští se omylu. Jak totiž Nejvyšší soud v citovaném nálezu uvedl, "pouze v případech, že šlo o škodu způsobenou úmyslně, mohl soud přiznat i náhradu jiné škody". S tím však napadená rozhodnutí nejsou v rozporu, neboť obecné soudy řádně dovodily, že škoda byla žalobci způsobena úmyslným jednáním stěžovatele. I tato námitka stěžovatele je tedy zjevně neopodstatněná.

Ohledně napadeného rozsudku Okresního soudu v Liberci a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci Ústavní soud konstatuje, že v této části je ústavní stížnost podána opožděně. Podle ustanovení , o Ústavním soudu, v původně platném znění ústavní stížnost bylo možno podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta "počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje". Jak však Ústavní soud zjistil, napadené rozsudky Okresního soudu v Liberci a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci nabyly právní moci dne 9. 4. 1996 (č.l. 139). Protože ústavní stížnost byla na poštu podána až dne 31. 3. 1999, byla zjevně podána až po lhůtě, stanovené pro její podání zákonem.

V daném případě totiž není možno považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (srov. § 72 odst. 2 cit. zákona), dovolání, neboť - jak vyplývá z předchozího textu - dovolání nebylo přípustné. Podle ustálené judikatury lze dovolání pokládat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje, pouze v těch případech, kdy přípustné je (srov. např. usnesení

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 8, C. H. Beck, 1998, str. 431).

Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem a zčásti jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení a odst. 2 písm. a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. srpna 1999

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu