Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 303/99

Ústavní soud rozhodl dne 4. srpna 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti K. R., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 21. 4. 1999, čj. -23, a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 12. 3. 1999, čj. PP 213/98-16,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným rozhodnutím, kterými byla zamítnuta žádost odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, stěžovatel uvádí, že obecné soudy nevyhověly jeho žádosti proto, že z důvodu jeho předchozí opakované trestné činnosti neměly dostatečnou záruku, že po propuštění povede řádný život. Stěžovatel má za to, že je vlastně trestán podruhé a cítí se být napadenými rozhodnutími dotčen ve svých právech zaručenýchd (dále jen ""), a žádá proto Ústavní soud o jejich zrušení.

Ze spisů Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, sp. zn. PP 213/98, a , Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v celkové délce 3 roky a 9 měsíců s nástupem trestu dne 30. 1. 1997. Po odpykání poloviny trestu podal v zákonné lhůtě žádost o podmíněné propuštění, kterou Okresní soud v Jablonci nad Nisou napadeným usnesením zamítl. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že okresní soud pečlivě a podrobně zvažoval podmínky pro stěžovatelovo podmíněné propuštění, a přestože hodnocení z Věznice Rýnovice vyznělo v jeho prospěch, soud neměl záruku, že je naplněna podmínka daná v ustanovení § 61 odst. 1 písm. a) trestního zákona, tj. že lze očekávat, že odsouzený po propuštění povede řádný život. Okresní soud konstatoval, že stěžovatel se dopouští úmyslné trestné činnosti opakovaně, neboť byl od roku 1985 celkem 11x soudně trestán pro trestné činy majetkové a násilné povahy, že byl již v minulosti podmíněně propuštěn, avšak ve zkušební době neobstál a že dosavadní dobré hodnocení z výkonu trestu není samo o sobě zárukou jeho dalšího řádného života, neboť nelze odhlédnout od toho, jaký život vedl po dobu mnoha posledních let. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodující o stížnosti stěžovatele, se s rozhodnutím a závěry Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ztotožnil a stěžovatelovu stížnost zamítl.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného porušeníy a konstatoval, že je zjevně neopodstatněná.

Institut podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je upraven v ustanovení § 61 trestního zákona, přičemž zákon připouští pouze možnost, nikoliv povinnost, podmíněného propuštění odsouzeného za splnění zákonem stanovených podmínek. Posouzení jejich splnění je plně věcí soudcovské úvahy. Pokud tedy soud zjistil všechny okolnosti související s osobou odsouzeného a po jejich vyhodnocení dospěl k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší toto hodnocení měnit, neboť by překročil meze svých oprávnění, a postavil se tak do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Argumentace stěžovatele o tom, že je de facto trestán podruhé, je nepřípadná. Podmíněné propuštění odsouzeného pachatele je pouze zmírněním již uloženého trestu, přičemž toto zmírnění má smysl jen tehdy, jsou-li odůvodněny předpoklady, že účel trestu byl naplněn.

Protože Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů, či napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, nezbylo mu než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , jako zjevně neopodstatněnou odmítnout

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 4. srpna 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu