Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 229/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti JUDr. K. M., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. března 1999, pod sp. zn. , ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. října 1998, pod sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla 7. května 1999 doručena ústavní stížnost, ve které navrhovatel napadá shora uvedené rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu, který vyslovil ve věci u něj vedené svou místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 1, jako soudu místně příslušnému. Ve své stížnosti stěžovatel uvádí, že žalobou podanou k Okresnímu soudu v Ostravě uplatnil jako spoluvlastník domu čp. 945 v Moravské Ostravě právo na odstranění neoprávněných zásahů do vlastnického práva k uvedené nemovitosti. Krajské sdružení advokátů v Ostravě (dále jen "sdružení") nebylo vlastníkem ani nájemcem uvedeného domu. Přesto bez jejich souhlasu i jejich vědomí provedlo v letech 1978 - 1984 v rozporu s projektem a stavebním povolením neoprávněné a svévolné zásahy do konstrukce stropů, schodišťových ramen a podest a dále výstavbou zděných příček vytvořilo stav, který vyvolává nebezpečí destrukce stropů. Stavební úřad v Ostravě nezkolaudoval stavební úpravy provedené sdružením, zakázal vstup do místností v I. a II. patře a do půdního prostoru a nařídil České advokátní komoře v Praze (právní nástupce sdružení), aby závady odstranila do 31. března 1997. Česká advokátní komora však závadný stav neodstranila a stavební úřad zůstává nečinný. Stěžovatel se obrátil na Okresní soud v Ostravě s tím, že tento je místně příslušný dle ustanovení lit. h) , neboť řízení se týká práva k nemovitosti. O právo k nemovitosti jde vždy, je-li předmětem řízení před soudem ochrana vlastnického práva podle občanského zákona.

Okresní soud vyslovil místní nepříslušnost s odvoláním se na ustálenou judikaturu, dle které je příslušnost stanovená tímto ustanovením dána v případě jedná-li se o samotnou existenci práva k nemovitosti, jeho trvání a zánik, nikoli jen o práva a povinnosti z toho plynoucí. Jako věcně správné bylo usnesení potvrzeno krajským soudem.

Stěžovatel se ústavní stížností dovolává skutečnosti, že soudy odkázaly na judikaturu obecně, aniž by vzaly v úvahu judikát uveřejněný na str. 712 a 713 Sborníku stanovisek, zpráv a rozhodnutí soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970 - 1983. Dále se krajský soud neřídil ani nálezem Ústavního soudu

, odst. 2, ve kterém se uvádí, v souladu s y ČR, vázanost soudce toliko zákonem a nikoliv judikaturou. Krajský soud nevzal v úvahu ani právní názor na výlučnou místní příslušnost uvedený v nálezu Ústavního soudu

, kterým mohou být pod ustanovení lit. h) , podřazeny též závazkové vztahy k nemovitosti. Právě za takový vztah pokládá stěžovatel i svou žalobu, neboť stěžovateli jde v žalobě o odstranění závad vzniklých protiprávním zásahem do vlastnického práva. Žaloba tedy směřuje k uvedení věci do původního stavu, jako jedné z forem ochrany vlastnického práva podle ustanovení .

V uvedeném postupu shledává stěžovatel porušení práva na zákonného soudce, zakotveném v d.

Ústavní soud se obrátil na účastníka - Krajský soud v Ostravě, který ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že aplikace nálezu

je v daném případě nemožná, neboť se jedná o atypickou žalobu, kumulující několik oddělitelných nároků a to uložení povinnosti odpůrcům vypracovat projekt podle již zpracované studie, uložení projevů vůle vůči státním orgánům a fyzickým osobám a teprve po uspokojení těchto nároků uložení povinnosti provést stavební úpravy domu, kdy na první dva nároky citované ustanovení nedopadá. Proto je krajský soud toho názoru, že se nejedná o ochranu vlastnického práva, ale o náhradu škody způsobenou protiprávním jednáním, byť na nemovitosti, a to uvedením v předešlý stav. Jedná se tedy o závazek z civilního deliktu, kdy analogie s institutem vyklizení nemovitost, jíž se stěžovatel dovolává, není aplikovatelná.

Podstata předložené ústavní stížnosti spočívá v právní polemice stěžovatele se závěry obecného soudu ve vztahu k napadenému rozhodnutí a v nesouladu s právními závěry obecných soudů, pokud jde o otázky místní příslušnosti. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení, které proběhlo před těmito soudy. Pokud tedy stěžovatel poukazuje na porušení práva na zákonného soudce y, je třeba přihlížet k faktu, že toto právo bylo koncipováno též pro ochranu žalovaného a nikoliv jen pro ochranu žalujícího. Jakkoliv tedy Ústavní soud uznává, že v daném případě lze k otázce místní příslušnosti zaujmout rozdílná stanoviska, necítí se být povolán ani oprávněn hodnotit názor obecného soudu jako vybočující z ústavních mezí. Je věcí obecných soudů a zejména pak sjednocující judikatury Nejvyššímu soudu ČR, ve věcech místní příslušnosti rozhodovat a zaujímat stanovisko. Totéž se v zásadě týká i otázek delegace z důvodu vhodnosti či nutnosti atd.

Z uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení lit. a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. srpna 1999

JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu