Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 312/95

Ústavní soud ČR

rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez

ústního jednání, o ústavní stížnosti Mgr. M. K., zast. advokátem

JUDr. A. G., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7.

12. 1994, sp. zn. , a rozhodnutí Městského soudu

v Praze ze dne 16. 8. 1995, sp. zn. , za účasti

Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností napadá stěžovatelka s odvoláním

na porušení odst. l d (dále

jen"Listina") usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 11

C 492/93, ze dne 7. 12. 1994, a usnesení Městského soudu v Praze,

sp. zn. , ze dne 16. 8. 1995.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Chebu, sp. zn. ,

jehož součástí jsou rozhodnutí napadená ústavní stížností, Ústavní

soud zjistil, že dne 3. 12. 1993 podal G. P. u Obvodního soudu pro

Prahu 4 žalobu na neplatnost nájemní smlouvy, kterou s ním

uzavřela stěžovatelka 1. 10. 1993. Jak plyne z obsahu uvedené

smlouvy ve spise založené, jde o smlouvu, kterou uzavřela

stěžovatelka - vlastnice nemovitosti - jako pronajímatelka,

s G. P., jako nájemcem, a touto smlouvou, podle jejího textu,

pronajala G. P. byt I. kategorie na dobu určitou do 31. 12. 1994

za podmínek tam stanovených.

Obvodní soud pro Prahu 4 poté, co žalobu G. P. doručil

stěžovatelce a dvakrát odročil nařízené jednání, aniž však ve věci

sám začal jednat, vydal dne 7. 12. 1994 usnesení, jímž vyslovil

svou nepříslušnost ve věci s tím, že po právní moci usnesení bude

věc postoupena Okresnímu soudu v Chebu, a to v podstatě

s odůvodněním, že v daném případě není místně příslušný obecný

soud podle bydliště stěžovatelky, ale soud, v jehož obvodu se

nachází nemovitost [ odst. l písm. h) ]. Toto usnesení

pak Městský soud v Praze, který rozhodoval o odvolání stěžovatelky

svým usnesením ze dne 16. 8. 1995, sp. zn. , jako

věcně správné potvrdil.

Proti těmto rozhodnutím soudu I. a II. stupně směřuje ústavní

stížnost stěžovatelky, která v odůvodnění své stížnosti namítá

porušení odst. l y a zároveň upozorňuje i na zřejmé

porušení y v souvislosti s tím, že více než

dva roky po podání žaloby proti ní nezačal soud ve věci meritorně

jednat, současně však uvádí, že toto porušení čl. 38 odst. 2

nečiní předmětem ústavní stížnosti. Porušení odst.

l y odůvodňuje navrhovatelka tvrzením, že v daném soudním

sporu se jedná o neplatnost nájemní smlouvy, tedy o právo

závazkové mezi ní a panem G. P., a tudíž je podle

místně příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje,

tj. Obvodní soud pro Prahu 4. Jeho usnesení, které vydal dne

7.12.1994, odnímá věc zákonnému soudci, kterého měl na mysli

ústavodárce koncipováním článku 38 odst. l y. Stěžovatelka

se neztotožňuje se stanoviskem uvedeného soudu, potvrzeným

Městským soudem v Praze, že v dané věci je místně příslušný

Okresní soud v Chebu. V důvodech své ústavní stížnosti upozorňuje

na to, že proti ní byla podána žaloba o neplatnost nájemní smlouvy

také další nájemkyní jejího domu v Mariánských Lázních - paní

M. J. Tato žaloba, která je naprosto analogická se žalobou pana

P., byla rovněž podána Obvodnímu soudu pro Prahu 4, který ji vede

pod sp. zn. , a i v této věci vydal tentýž soud

usnesení, jímž vyslovil svou místní nepříslušnost, kterou

odůvodnil shodně jako usnesení napadené ústavní stížností. Také

proti tomuto usnesení ze dne 18.4.1994, sp. zn. , podala

stěžovatelka odvolání, kterému však v tomto druhém případě Městský

soud v Praze, jako soud odvolací, svým usnesením ze dne

20.4.1995, sp. zn. , vyhověl a usnesení soudu I. stupně

změnil tak, že Obvodní soud pro Prahu 4 je v uvedené věci místně

příslušný. Toto své rozhodnutí zdůvodnil tak, že žalobou vymezené

řízení se netýká práva k nemovitosti. Takto má tedy stěžovatelka,

podle pravomocných rozhodnutí téhož soudu, ve dvou zcela

analogických soudních sporech o neplatnost v zásadě identických

nájemních smluv ke dvěma nájemníkům jednoho a téhož domu v jednom

případě místně příslušný Obvodní soud pro Prahu 4 a v druhém

případě Okresní soud v Chebu. To vede stěžovatelku k přesvědčení,

že v jednom případě musel být porušen odst. l y a je

přesvědčena, že zmíněný článek byl porušen rozhodnutími, proti

nimž její ústavní stížnost směřuje. Navrhla proto, aby Ústavní

soud nálezem zrušil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne

7.2.1994, sp. zn. , a rozhodnutí Městského soudu

v Praze ze dne 16.8.1995, sp. zn. .

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém písemném

vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě odkázal na

odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

G. P. se svého postavení vedlejšího účastníka tohoto řízení

podle vzdal.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního

soudu v Chebu, sp. zn. , dospěl k závěru, že ústavní

stížnost není důvodná.

Stěžovatelka namítá porušení odst. l y, který

stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.

Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

Tímto zákonem stanovícím příslušnost soudu v občanskoprávním

řízení je , který v ustanovení upravuje

výlučnou místní příslušnost soudu. V případech výlučné místní

příslušnosti musí zásadně rozhodovat stanovený soud, přičemž

u každého z řízení uvedených v písm. a) až n) § 88 jsou pro

takovou úpravu zvláštní důvody. Podle písm. h) uvedeného

ustanovení je namísto obecného soudu odpůrce k řízení příslušný

soud, v jehož obvodu je nemovitost, týká-li se řízení práva k ní,

není-li dána příslušnost podle písm. b). V dané věci jde

v podstatě o výklad citovaného ustanovení, přitom Ústavní soud

nevidí důvodu odchylovat se od výkladu uvedeného ustanovení,

zastávaného v dosavadní judikatuře soudů, která za práva

k nemovitosti považuje nejen právo vlastnické, ale i právo nájmu,

přitom vychází z toho, že výlučná místní příslušnost soudu podle

polohy nemovitosti je dána tam, kde v řízení jde o samotnou

existenci takového práva, jeho trvání a zánik. V dané věci byla

u obecného soudu podána žaloba na neplatnost nájemní smlouvy, soud

tedy bude v řízení o této žalobě posuzovat samu podstatu právního

vztahu, jehož předmětem je nemovitost. Podle přesvědčení Ústavního

soudu je třeba souhlasit s názorem Městského soudu v Praze,

uvedeným v jeho vyjádření, totiž že právem k nemovitosti ve smyslu

odst. l písm. h) je nutno rozumět nejen věcné právo,

ale může jít i o právo závazkové, tak jak tomu je i v dané věci,

když předmětem smlouvy mezi účastníky uzavřené je právě

nemovitost. Pokud pak stěžovatelka poukazuje na smysl tohoto

ustanovení, jehož použitím má dojít k zjednodušení řízení, neboť

jeho účelem je, aby soud mohl využít místní reálie a vazby ve

vztahu ke konkrétní nemovitosti, k tomu je třeba uvést, že si lze

představit případy, kdy i ve sporu o platnost nájemní smlouvy bude

nutno zjišťovat stav nemovitosti, pokud by byla předmětem nájmu.

Jestliže tedy odvolací soud v ústavní stížností napadeném usnesení

vyslovil, že v daném případě za soud příslušný považuje soud

polohy nemovitosti - Okresní soud v Chebu - nelze v tomto jeho

postupu spatřovat porušení odst. l y. Z uvedených

důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatelky zamítnuta.

P o u č e n í : Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 25. dubna 1996