Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 294/98

Ústavní soud rozhod dnešního dne v senátě složeném z předsedyJUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti Z. B., zastoupeného JUDr. Z. K., advokátem, proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 1998, sp. zn. a ,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve svém návrhu ústavní stížnosti napadl dvě výše uvedená finální rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, kterými byly zamítnuty návrhy na přezkoumání rozhodnutí ve věci daně z příjmů fyzických osob; současně v něm polemizuje s předcházejícími správními akty finančních úřadů, resp. s jejich procesními postupy.

Jelikož se jedná v podstatě o totožné věci v tom směru, že se týkají dodatečných platebních výměrů vycházejících ze stejných skutkových okolností, Ústavní soud akceptoval návrh podaný jako jednu ústavní stížnost, ač se jedná o dva návrhy, resp. o dvě ústavní stížnosti směřující proti dvěma rozhodnutím, protože skutkové okolnosti i dotčená rozhodnutí jsou prakticky totožná a tomu odpovídá i "společná" argumentace stěžovatele.

V odůvodnění návrhu stěžovatel kromě vlastní interpretace daňových předpisů vesměs opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v průběhu soudního řízení a se kterou se - jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí - soud odpovídajícím způsobem vypořádal. Dovozuje pak, že uvedenými soudními rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavní právo podle , a d.

Závěrem stěžovatel navrhuje vyhovění ústavní stížnosti a zrušení obou soudních rozsudků. Současně ve smyslu , o Ústavním soudu, požaduje - bez podrobnějšího odůvodnění - zrušení části ustanovení vyjádřené slovy: "jen stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon", části ustanovení vyjádřené slovy: "podle své úvahy" a části ustanovení vyjádřené slovy: "a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů".

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a po prostudování spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není důvodný.

Především je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejnými zákony, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Zmíněný článek 4 odst. 1 d má charakter toliko základního obecného ustanovení, jak ostatně napovídá název hlavy první d, kam je tento článek včleněn. Principy obsažené v úvodních článcích d se vztahují na všechna základní práva a svobody zahrnuté do d a jsou východiskem při jejich výkladu. Porušení citovaného článku d proto samostatně zpravidla napadat nelze, vždy je nutno také uvést konkrétní základní právo nebo svobodu a tomu odpovídající ustanovení d, eventuálně mezinárodního dokumentu, jež mělo být porušeno. Tímto ustanovením je podle stěžovatele d, který stanoví, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona a d, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Co se týče namítaného porušení práva podle d, pokud toto ustanovení stanoví, že daně mohou být ukládány na základě zákona, znamená to, že i způsob jejich výpočtu, vybírání atp., upravuje zákon. Jestliže je tedy příslušná daň (hmotná stránka) i způsob jejího vyměření a vybírání (procesní stránka) stanoven zákonem, jde o úpravu provedenou způsobem ústavním (srovnej též nález uveřejněný pod č. 130/1996 Sb.). základních práv a svobod pro zákonodárce v tomto směru nestanoví žádná další omezení. V souladu s tím, co bylo uvedeno, Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (to přísluší soudům obecným), pokud tím není porušeno nějaké další ústavně zaručené základní právo. K tomu je třeba dodat, že není opodstatněný názor stěžovatele, že dodatečný platební výměr má toliko procesní základ, a je tedy v rozporu s citovanými ustanoveními d. Jedná se totiž toliko o procesní postup, jak vymáhat nedoplatky daně z příjmů fyzických osob, který je hmotněprávně upraven , o dani z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatel namítá porušení ústavních aspektů procesních postupů ( d) při rozhodování správních úřadů. Jde o argumenty již uplatněné v soudním přezkumném řízení, se kterými se podle názoru Ústavního soudu krajský soud řádně vypořádal v podrobných odůvodněních svých rozhodnutí, zejména na str. 6 a 7, v otázce odůvodnění dodatečného platebního výměru či vyjádření se k výsledku daňové kontroly a dokazování. Ústavní soud akceptuje závěry soudu o zvláštním charakteru daňového řízení, kdy se klade důraz na zájem státu, resp. zájem veřejný (tj. řádné plnění daňové povinnosti, což je zákonem uložená a ústavně podložená povinnost) a kdy platí nejen obvyklá procesní zásada volného hodnocení důkazů, ale i pravidlo, že např. na rozdíl od obecného správního řízení ( ), kde se zpravidla uplatňuje zásada vyhledávací (tj. správní úřad je procesně odpovědný za to, nebude-li zjištěn poznatek o určité skutečnosti), zde platí naopak zásada projednací. Spočívá v tom, že správní úřad není povinen vyhledávat důkazní prostředky svědčící ve prospěch poplatníka, důkazní břemeno je na daňovém subjektu a v případě, že některé skutečnosti neprokáže, nese z toho důsledky účastník řízení (daňový subjekt), který má důkazní povinnost. To, co musí prokazovat správce daně, je výslovně uvedeno v zákoně č.

Ústavní soud se přitom nezabýval polemikou s jinými názory, resp. vlastní interpretací jednotlivých ustanovení daňových předpisů předkládaných stěžovatelem, jež tvoří podstatnou část odůvodnění ústavní stížnosti. Ústavní soud rovněž neposuzuje z obecného pohledu, resp. neporovnává, judikaturu soudů k určité problematice, neboť ústavní stížnost nemá charakter actio popularis. Zkoumá jen otázku eventuálního porušení ústavně zaručených práv v konkrétní věci, kterou ústavní stížnost napadá.

Odůvodnění ústavní stížnosti, jak již uvedeno, z valné části obsahuje pouhé opakování argumentace, kterou stěžovatel uplatnil v průběhu soudního řízení a se kterou se soud ve svých odůvodněních odpovídajícím způsobem vypořádal. K tomu je třeba poznamenat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především samostatnou záležitostí obecných soudů (srovnej

sp. zn.

, resp. usnesení č. 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6). Rozsah práva na spravedlivý proces z obecného pohledu, jak vyplývá z citovaného článku d, jakož i z dalších ustanovení a z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé právní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud se nezabýval návrhem na zrušení části ustanovení , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, ani části ustanovení , resp. části ustanovení téhož zákona "a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů" (obdobně srovnej

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 351 a násl.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 1999 JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu