Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 211/99

Ústavní soud rozhodl dne 13. 7. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. P. P., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 199, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [,

§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel doručené a pravomocné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 1999 (-52) a tvrdil, že tímto rozhodnutím označený obecný soud jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu danéd (, 2) a ve spojitosti s ním také ústavně zaručené základní právo k výsledkům tvůrčí činnosti (); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud II. stupně jako soud odvolací zrušil ústavní stížností napadeným rozhodnutí rozsudek soudu I. stupně (Městského soudu v Praze ze dne 25. března 1998 - čj. -30) a věc "jako věcně příslušnému postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 6". Protože tak došlo především k porušení zásady zákonného soudce ( al. 1d), navrhl, aby Ústavní soud, též vzhledem k porušení dalších ústavně zaručených základních práv (viz shora), svým nálezem ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí obecného soudu je patrno, že stěžovatel (jako žalobce v řízení před obecnými soudy) usiluje vůči (před obecnými soudy) žalovanému o vydání rozsudku, dle něhož by žalovaný byl zavázán zaplatit mu (jeho úroky z opožděně vyplacených autorských honorářů) částku 21.111,14 Kč; Městský soud v Praze jako soud I. stupně rozsudkem (viz shora) žalobě částečně co do částky 9.717 Kč vyhověl, zatímco ve zbytku ji zamítl; Vrchní soud se věcí zabýval z podnětu odvolání obou účastníků řízení a bez meritorního rozhodnutí nepravomocný rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a - jak již řečeno - věc jako věcně příslušnou soudu I. stupně postoupil k rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 6.

Podle odůvodnění svého rozhodnutí rozhodl tak Vrchní soud v Praze proto, že "právní vztah mezi stěžovatelem a (zákonnou) ochranou organizací vzniklý v souvislosti s vybíráním autorských odměn je třeba považovat za obecný vztah občanskoprávní, který mezi nimi vzniká ze smlouvy uzavřené podle občanského zákona (§ 724) "...a proto tento jejich vztah není vztahem autorskoprávním a nárok z tohoto vztahu vzniklý není nárokem vycházejícím z autorského zákona...".

Jakkoli proti posléze souhrnně vyjádřenému závěru obecného soudu stěžovatel brojí tvrzením, že jím byl zkrácen ve svém ústavně zaručeném právu na zákonného soudce, když "podle důvodové zprávy k , pod vlivem d, do věcné příslušnosti krajských soudů jako soudů I. stupně byly určeny významnější věci", jeho tvrzení a z něj plynoucí námitka nejsou důvodné.

Ústavní imperativ plynoucí z d je podmíněn zákonem, jímž je v dané věci ; ten jako jednu z početných výjimek z obecné příslušnosti okresních soudů stanoví, že jako soudy I. stupně rozhodují krajské soudy (v dané věci Městský soud v Praze), jestliže jde o nároky z autorského zákona; takovými nároky i podle přesvědčení Ústavního soudu však nejsou ty, které, jak ve shodě se zákonem dovodil vrchní soud, nemají svůj původ v autorském zákoně, ale odvíjejí se, byť z autorského zákona odvozeně, od jiných skutečností, pokud se týká jiných právních vztahů. V posuzované věci nejde totiž ani o výši autorského honoráře od uživatelů stěžovatelových děl, ani o otázky původcovství k nim apod., ale jde - v podstatě o právně jednoduché posouzení - řádného a včasného výběru honorářů od subjektů, které povinnost úhrady autorského honoráře ve prospěch stěžovatele stíhá. Co do osoby ochranného autorského svazu, ten je očividně v postavení příkazníka s odpovědností vůči stěžovateli (jako příkazci) vymezené zákonem ( až o. z.). Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je tak ve shodě se zákonem, a protože věcně (a místně) příslušný k projednání věci stěžovatele je (ex lege) Obvodní soud pro Prahu 6 (, ), je námitka stěžovatele stran porušení zásady zákonného soudce nepřípadná.

Na správnosti tohoto závěru nic nemění skutečnost, že podle stěžovatelem předložených dalších usnesení téhož soudu ( a ) jde o rozhodnutí obsahově odlišná, a to již proto, že tato rozhodnutí nebyla (a nemohla být) předmětem přezkumu Ústavním soudem.

Protože - co do merita věci - posuzovaná stěžovatelova věc před obecnými soudy není pravomocně skončena, vymykají se z přezkumu další stěžovatelova tvrzení co do porušení dalších ústavně zaručených základních práv, která také - jak pro jejich povahu, tak s přihlédnutím k petitu ústavní stížnosti - zůstala stranou pozornosti Ústavního soudu.

Z takto rozvedených důvodů byla proto stěžovatelova ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnost je dána již samotnou povahou vyložených důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 13. července 1999