Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1034/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem Těšnov 1163/5, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2010 č. j. -451 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2010 č. j. -506, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 4. 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná , a y a , a d (dále jen "").

Stěžovatel rekapituluje průběh řízení, v němž se třemi postupně sloučenými žalobami domáhal přiznání odměny za užití svých hudebních děl v televizním vysílání v období od 1. 10. 1992 do 31. 12. 1995. Za porušení zásad spravedlivého procesu považuje s odkazem na ochranu duševního vlastnictví coby hodnoty uvedené v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána, včetně Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl, akceptování lživých tvrzení žalovaného a zjevně křivých svědectví zaměstnanců České televize bez přihlédnutí k jím tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům. Upozorňuje též na průtahy v řízení, vyvolané tím, že žalovaná vystupovala pod několika názvy a identifikačními čísly a obecné soudy neřešily procesní nástupnictví mezi subjektem, který byl stěžovatelem zažalován a subjektem, který je v napadených rozhodnutích označen za žalovanou stranu. Má za to, že běžným sporem o autorský honorář, který nebyl v přiměřené lhůtě rozhodnut, došlo k ohrožení existence OSA - Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním, o. s. se sídlem Praha 6, Československé armády 786/20, IČ 63839997.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozsudků bylo zjištěno, že Městský soud v Praze uložil žalovanému OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o. s., se sídlem Praha 6, Československé armády 786/20, povinnost zaplatit stěžovateli částky 1 958 Kč, 2 654 Kč a 2 305 Kč, vždy s konkrétně uvedeným příslušenstvím (viz výroky I., III. a V.), dále zamítl žalobu o zaplacení částek 262 590 Kč, 337 942 Kč a 166 815 Kč vždy s přísl. úroky (viz výroky II., IV. a VI.) a dalšími výroky VII. a VIII. rozhodl o nákladech řízení. O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu (ve výrocích II., IV., VI, VII. a VIII.) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými i právními závěry obecných soudů. Stěžovatel ovšem zcela pomíjí postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. y), jehož úkolem není zjišťování a hodnocení skutkového stavu či výklad práva a jeho aplikace v konkrétní řešené věci. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody stěžovatele v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo.

Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, soud prvního stupně poté, co byl jeho původní rozsudek ve věci zrušen, si ujasnil základní skutková tvrzení stěžovatele coby žalobce, provedl k nim velmi podrobné dokazování, včetně důkazů navrhovaných stěžovatelem, a pokud některé z důkazů navržených až v závěrečné fázi řízení pro nadbytečnost odmítl, v odůvodnění svého rozhodnutí se dostatečně vypořádal s důvody, které ho k takovému rozhodnutí vedly. Odvolací soud s jeho postupem souhlasil a znovu vysvětlil, proč nebylo potřebné dokazování v uvedeném směru doplňovat. Plně se ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního stupně, že vztah mezi stěžovatelem a žalovaným ze smlouvy o zastupování autorských práv byl v rozhodném období vztahem z příkazní smlouvy podle ustanovení a násl. , a že povinnost žalovaného jako ochranné organizace (kolektivního správce) není povinností platit autorskou odměnu podle ustanovení autorského , nýbrž povinností vyplatit stěžovateli vybranou odměnu. V tomto směru je třeba odkázat na usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 7. 1999, v němž Ústavní soud na základě ústavní stížnosti nynějšího stěžovatele řešil stejnou otázku, a dospěl k závěru, že mezi nároky z autorského zákona nepatří ty, které nemají svůj původ v autorském zákoně, ale odvíjejí se, byť z autorského zákona odvozeně, od jiných skutečností, pokud se týká jiných právních vztahů. V posuzované věci nejde totiž ani o výši autorského honoráře od uživatelů stěžovatelových děl ani o otázky původcovství k nim apod., ale jde - v podstatě o právně jednoduché posouzení - řádného a včasného výběru honorářů od subjektů, které povinnost úhrady autorského honoráře ve prospěch stěžovatele stíhá. Co do osoby ochranného autorského svazu, ten je očividně v postavení příkazníka s odpovědností vůči stěžovateli (jako příkazci) vymezené zákonem (§ 724 až § 727 o. z.).

Pokud tedy obecné soudy dospěly na základě řádně provedeného a zhodnoceného dokazování k závěru, že stěžovatel neprokázal, že by žalovaný (s výjimkou části, ve které sám žalovaný závazek uznal) porušil vůči němu své povinnosti stanovené příkazní smlouvou, nelze tomuto dostatečně odůvodněnému závěru z ústavního hlediska cokoli vytknout. Jak připomněl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, výtky stěžovatele směřovaly vůči postupu televize s tím, že byla porušena její povinnost pro sdělení rozsahu užití jeho děl, a bylo tak na stěžovateli, aby se domáhal náhrady vzniklé škody na provozovatelích televizního vysílání a nikoliv, aby se domáhal placení "odměn za užití díla žalovaným" nebo "odměn žalovaným vybraných" proti žalovanému.

Stran poukazovaných průtahů v řízení, jakkoliv je z obsahu příslušného spisu zřejmé, že úkony provedené procesním soudem v dané věci naprosto neodpovídají běžné délce trvání řízení, je třeba uvést, že Ústavní soud, jak již dal opakovaně ve své judikatuře najevo, je vázán petitem ústavní stížnosti a tento tvrzeným průtahům v řízení či jinému zásahu soudu neodpovídá [ ]. Stěžovatel totiž navrhuje "pouze" zrušení napadených rozsudků, samotnými těmito rozhodnutími však k zásahu do práv, jichž se stěžovatel dovolává, podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Pokud stěžovatel tvrdí, že průtahy byly vyvolány tím, že žalovaný vystupoval pod několika názvy a identifikačními čísly, nic takového z obsahu připojeného spisu nevyplývá. Soudy jednaly se subjektem, který stěžovatel označil v žalobě jako OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, sdružení hudebních autorů, se sídlem Československé armády 20, Praha 6, a posléze, k návrhu stěžovatele na změnu názvu žalovaného, učiněnému v odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2007, akceptovaly upřesnění označení žalovaného na OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o. s. , se sídlem Praha, Čs. armády 786/20, které odpovídá údajům v registru občanských sdružení. Z obsahu soudního spisu ostatně nevyplývá, že by stěžovatel v průběhu řízení namítal, že bylo jednáno s jiným subjektem, než který zažaloval.

Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak dospěl k závěru, že obecné soudy interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a své rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu y a neporušuje ani další tvrzená ústavní práva.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu