Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 7/98

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti V. R., zastoupeného advokátem JUDr. K. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 1997, sp. zn. ,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 16. 4. 1997, sp. zn. , rozhodl Okresní soud v Mladé Boleslavi tak, že stěžovatel (žalovaný) je povinen zaplatit žalobci - Ministerstvu kultury ČR -částku 491.616 Kč a dále smluvní pokutu z prodlení za neuhrazení nájemného v blíže specifikované výši. Návrh žalobce na zaplacení 3 % z úroku z prodlení od 11. 4. 1994 do 14. 7. 1994 a od 15. 7. 1994 do zaplacení ve výši 14 % z částky 205.416 Kč a 14 % úroku z prodlení z částky 286.200 Kč ode dne 15. 7. 1994 do zaplacení okresní soud zamítl.

V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že mezi žalovaným (stěžovatelem) a žalobcem bylo prokázáno uzavření nájemní smlouvy ze dne 15. 3. 1993 a kupní smlouvy ze dne 11. 4. 1994, přičemž z titulu nájemní smlouvy stěžovatel neuhradil částku 205.416 Kč a z titulu kupní smlouvy částku 286.200 Kč. Proto Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl o povinnosti stěžovatele tyto částky a příslušné smluvní pokuty žalobci uhradit.

Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem citovaný rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi potvrdil.

V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud především uvedl, že dne 25. 2. 1994 podal stěžovatel ke Krajskému obchodnímu soudu v Praze proti žalobci a soukromé umělecké agentuře N a H žalobu o zaplacení částky 391.440 Kč s příslušenstvím za odměny za angažmá v zahraničí v roce 1991. Návrh na kompenzaci těchto pohledávek žalobce odmítl, neboť jeho pohledávka z uzavřené nájemní a kupní smlouvy je prý nesporná, zatímco pohledávka stěžovatele není řádně doložena. V tomto směru se Krajský soud v Praze dovolal ustanovení , podle něhož mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. V souzené věci však o protipohledávce namítnuté k započtení bylo již dříve zahájeno jiné řízení, což se zřetelem k ustanovení (dále jen " ") brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu řízení jiné. Předmět kompenzační námitky je tedy předmětem probíhajícího řízení, které prý brání tomu, aby o téže věci probíhalo řízení u jiného soudu. Proto žalobci nemohl nárok zaniknout započtením.

Krajský soud nevyhověl návrhu stěžovatele na připuštění dovolání, neboť se prý v souzené věci nejednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

V záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze stěžovatel napadl ústavní stížností a zároveň dovoláním.

V ústavní stížnosti zejména uvedl, že Krajský soud v Praze nepřihlédl k tomu, že proti pohledávce Ministerstva kultury ČR byly učiněny úkony na započtení a že stěžovatel v průběhu řízení opakovaně vznesl kompenzační námitku. Tím prý krajský soud porušil základní práva stěžovatele, zakotvená v y a v d. Stěžovatel se domnívá, že započtením zaniká závazek stejně jako zaplacením, takže se Krajský soud v Praze měl zabývat otázkou, zda došlo ke splnění dluhu započtením. Názor, že o nárocích, jež stěžovatel v započtení uplatnil, byl již dříve zahájen soudní spor a že tedy vznikla překážka věci zahájené, prý není správný, neboť "pokud by navrhovatel za stejné situace zaplatil žalobci, pak by byla jeho žaloba jistě zamítnuta, protože jeho nárok zanikl". Stejně prý měl postupovat i soud, jestliže nárok zanikl započtením. "Odvolací soud však postupoval v řízení tak, jako kdyby se odmítl zabývat tvrzením navrhovatele, že zaplatil v penězích (pokud by k němu došlo). Jinými slovy k zániku závazku započtením došlo bez ohledu na to, zda o témž nároku probíhá ještě jiné řízení."

Proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušen.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. , citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi v části týkající se doplatku kupní ceny ve výši 286.200 Kč zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání v části týkající se zaplacení částky 205.416 Kč Nejvyšší soud ČR zamítl.

V odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší soud ČR především uvedl, že podané dovolání je podle ustanovení přípustné, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že řešené právní otázky mají po právní stránce zásadní význam, a to nejenom pro řešený spor, nýbrž i pro rozhodovací praxi soudů. V daném případě se při vznášení kompenzační námitky jednalo o procesní obranu stěžovatele, nikoliv o vzájemný návrh, takže za této situace nebylo namístě aplikovat ustanovení , který upravuje překážku litispendence. Nižší soudy se proto musí zabývat důvodností v žalobě uplatněné pohledávky a poté posoudit existenci k zápočtu uplatněné pohledávky a další stanovené předpoklady, při jejichž splnění může dle ustanovení dojít k započtení vzájemných pohledávek. Proto Nejvyšší soud ČR v této části shledal dovolání důvodným.

K další námitce, že odvolací soud nezapočetl žádné nájemné na úhradu kupní ceny, dovolací soud uvedl, že tuto otázku odvolací soud posoudil správně, neboť v tomto případě bylo podle smluvního ujednání možné započíst na kupní cenu pouze zaplacený nájem. Protože však v okamžiku uzavření kupní smlouvy ze dne 11. 4. 1994 nebylo stěžovatelem žádné nájemné zaplaceno, nepřicházelo snížení kupní ceny v úvahu. Porušením této povinnosti se prý žalovaný sám zbavil výhody započtení nájemného na kupní cenu, což se promítlo i do její výše. Proto Nejvyšší soud ČR v této části shledal dovolání nedůvodným.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je možno dovolání považovat za procesní prostředek k ochraně práva ve smyslu citovaného ustanovení v těch případech, kdy je podle zákona přípustné (srov. např. nález

sp. zn.

, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, C. H. Beck, 1994, str. 47).

V souzené věci podal stěžovatel z důvodu procesní opatrnosti proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze současně s dovoláním i ústavní stížnost. Protože zákonný dovolací důvod nebyl zřejmý, vyčkal Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Jak vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší soud ČR shledal podané dovolání podle ustanovení přípustným - tj. dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam - a zabýval se jím věcně a zčásti mu také vyhověl. Po zrušení (byť částečném) napadených rozsudků tedy řízení obecných soudů pokračuje a není dosud skončeno.

Za těchto okolností Ústavní soud dospívá k závěru, že stěžovatel ještě nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. června 1999

JUDr. Vojen Güttler

soudce zpravodaj