Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 262/98

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti M.F., zastoupené advokátem JUDr. L.Z., proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně, sp. zn. , ze dne 5. 3. 1998, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhala s odvoláním na porušení , d a y ČR zrušení shora uvedeného usnesení, kterým bylo odmítnuto její dovolání v restituční věci proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 1996, sp. zn. , s odůvodněním, že ačkoliv v odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně navrhla, aby odvolací soud připustil dovolání, tento nikde neuvedl, že návrh na dovolání zamítá nebo že dovolání nepřipouští a proto vycházela z toho, že dovolání je připuštěno, když s odkazem na znění dovodila pouze nutnost podat je ve lhůtě a uvést dovolací důvody.

Současně poukázala i na písemné vyhotovení rozhodnutí krajského soudu, v němž se výslovně uvádí v části poučení: "Proti tomuto rozsudku nelze podat další řádný opravný prostředek. Za podmínek blíže uvedených v proti tomuto rozsudku lze podat mimořádný opravný prostředek." a dále namítla, že nebyla odvolacím soudem vyslechnuta k tomu, v čem spatřuje zásadní význam rozhodnutí. Poté uvedla, že Nejvyšší soud se nijak nezabýval projevem odvolacího soudu v tom smyslu, jak ho chápe, totiž že pro chybějící výslovný projev odvolacího soudu došlo k založení přípustnosti dovolání, a dovodila porušení poučovací povinnosti soudu krajským soudem, který svým rozsudkem vytvořil procesní nejistotu účastníků řízení o rozsahu jejich práv a povinností s možností jejich zúžení. V této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ÚS 253/96, č. 19, ze dne 20. 2. 1997. K případné námitce Nejvyššího soudu v tom směru, že přípustnost dovolání nemůže být založena poučením soudu, zpochybnila postoj krajského soudu, pokud chtěl vyvolat přesvědčení o přípustnosti dovolání, ačkoliv věděl, že nemusí být dovolacím soudem uznáno jako postoj překonaný již uvedeným nálezem Ústavního soudu. Dále v poměru k usnesení Nejvyššího soudu namítla, že restituční věci jsou vždy věcí zásadního významu, s tím, že v době podání dovolání existovalo na tíseň pouze jedno rozhodnutí, přičemž přesto, že v období do rozhodnutí o dovolání došlo k vývoji judikatury i ze strany Ústavního soudu jde o judikaturu nevystihující daný případ. Navíc byly dle stěžovatelky přehlédnuty další dovolací důvody, které uplatnila dle , tj. nesprávné právní posouzení věci a dle , tj. nepřezkoumatelnost, neboť rozhodnutí soudu nehodnotí skutkový a právní stav z důvodu úmrtí původního vlastníka a přitom soud měl ale k dispozici jiné důkazy. Konečně namítla, že vedle vyložení pojmu tísně věc byla zásadního významu z pohledu aplikovatelnosti , tj. převzetí věci bez právního důvodu v případě, že darovací u stran pozemku ani jinou u nebylo pamatováno i na stavby nacházející se na pozemku.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. , a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a to z těchto důvodů. Namítá-li stěžovatelka, že nerozhodnutím odvolacího soudu o jejím návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání byla založena jeho přípustnost, potom zcela přehlíží znění a 2 , z něhož jasně plyne věcná příslušnost dovolacího soudu rozhodnout o přípustnosti dovolání v případě, kdy nebyla přípustnost založena výrokem rozsudku soudu odvolacího, jak je tomu v dané věci. Rovněž tak má Ústavní soud za to, že pokud se Nejvyšší soud, protože restitučnímu nároku nebylo krajským soudem vyhověno pouze z pohledu , tj. nenaplnění znaku tísně, a to na základě skutkového zjištění o tom, že darování se týkalo jak pozemků, tak staveb, zabýval pouze otázkou, zda při rozhodování o naplnění znaku tísně jde po právní stránce o věc zásadního významu či nikoliv, nic vytknout, a to proto, že pro skutkové zjištění odlišného režimu pozemků a staveb, tedy aplikaci , již v dovolacím řízení neměl prostor, neboť dovolací důvod dle , tj. nesprávná skutková zjištění, nepřichází u dovolání v režimu , což je situace stěžovatele, v úvahu. Pokud jde o posouzení "zásadního významu" právní stránky případu, ( , ve spojení s dovolacím důvodem dle ), ta je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež nepodléhá přezkumu Ústavního soudu (srov. v tomto směru též rozhodnutí Ústavního soudu

).

Stran dovolacího důvodu dle , uplatněného až pro účely řízení o ústavní stížnosti, dlužno dodat, že nečinnost v řízení před obecnými soudy nelze dohnat v rámci řízení před Ústavním soudem. Všechny shora uvedené skutečnosti považuje Ústavní soud za natolik evidentní, že mu nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení odmítnout.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že námitkami stěžovatelky, směřujícími proti krajskému soudu ohledně nedostatku rozhodnutí o dovolání ve výrokové části rozsudku a ohledně nedostatku jejího výslechu v otázce, v čem spatřuje zásadní význam rozhodnutí, se nezabýval, neboť v tomto směru je ústavní stížnost zjevně opožděná (srov. ustanovení , v němž je upravena 60 denní lhůta pro podání ústavní stížnosti, která byla v dané věci podána na poště k přepravě 5. 6. 1998, zatímco rozsudek krajského soudu byl zástupkyni stěžovatelky doručen 15. 1. 1997).

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

JUDr. Antonín Procházka

V Brně dne 1. 6. 1999 předseda senátu Ústavního soudu