Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
34643.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 239/99
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti společnosti Č., a.s., zastoupené JUDr. I. C., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 1999, č.j. 6A 82/97 -70, a o návrhu na zrušení části ustanovení § 1 a § 11 odst. 1 zákona ČNR č. 244/1992 Sb. ,
takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
O d ů v o d n ě n í:
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 14. května 1999, se navrhovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 1999, č.j. 6A 82/97 -70, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj, regionální pracoviště České Budějovice, ze dne 12. 9. 1997, čj. 541/RPČB/Am, a rozhodnutí Okresního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 9. 5. 1997, čj. VÚP 325/97/330-Má, a věc byla vrácena Ministerstvu pro místní rozvoj k dalšímu řízení. Tímto rozsudkem Vrchní soud v Praze rozhodl v právní věci žalobce - Sdružení Jihočeské matky - proti Ministerstvu pro místní rozvoj v řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj, regionální pracoviště v Českých Budějovicích, kterým bylo v odvolacím řízení potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu - referát regionálního rozvoje - České Budějovice ze dne 9.5.1997, čj. VÚP 325/97/330-Má, o povolení změny nedokončené stavby - Budovy pomocných provozů - oddělení čistících stanic radioaktivních médií v Jaderné elektrárně Temelín.
Spolu s ústavní stížností, směřující proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, stěžovatel podává návrh na zrušení části § 1 zákona ČNR č. 244/1992 Sb. , o posuzování vlivů na životní prostředí, a to konkrétně textu "připravovaných staveb, jejich změn a změn v jejich užívání", eventuálně aby namísto toho rozhodl Ústavní soud o zrušení věty druhé v § 11 odst. 1 téhož zákona, znějící "bez tohoto stanoviska nemůže správní orgán vydat povolující rozhodnutí, popřípadě opatření, podle zvláštních předpisů".
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí vrchního soudu je podle jeho mínění nezákonné a kolidující s právem stěžovatele na řádný soudní proces podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 druhé věty Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále s jeho právem podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listin y. Dále tvrdí, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení principu proporcionality podle čl. 4 odst. 4 Listin y. Podle jeho tvrzení vydané rozhodnutí směřuje ve svém důsledku i proti Listino u v čl. 35 odst. 1 zaručenému právu každého na příznivé životní prostředí, když znemožňuje stěžovateli minimalizovat nepříznivé důsledky jeho činnosti na životní prostředí. V obsahu ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje se závěry vrchního soudu, zejména s jeho interpretací aplikovaných ustanovení zákona ČNR č. 244/1992 Sb. , o posuzování vlivů na životní prostředí, jmenovitě § 1 v části, která stanoví, že zákon upravuje posuzování vlivů připravovaných staveb, jejich změn a změn v jejich užívání, a to s důrazem na interpretaci té části citovaného ustanovení, která se týká posuzování vlivů na životní prostředí ve vztahu ke změnám staveb.
Ústavní soud se poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a k ní připojených příloh, dospěl k závěru, aniž by se zabýval vlastním meritem věci, že v daném případě jde o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, neboť podle ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústav y ČR. Podle stávající právní úpravy obsažené v § 250 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníky řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu žalobce a žalovaný. Tato legální definice účastníků řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu de lege lata navrhovatele, byť byl účastníkem řízení před správním orgánem, nezahrnuje. Ústavní soud již v obdobném případě (konkrétně věci
sp. zn. IV. ÚS 178/98
) konstatoval, že jsou mu známy výhrady ke koncepci platné právní úpravy účastenství v řízení (publikované např. v komentáři k občanskému osudnímu řádu Bureš,J., Drápal,L., Mazanec,M.: Občanský soudní řád , komentář, C.H.Beck, 1998, 3. vydání) o žalobě proti rozhodnutím správních orgánů, nicméně tato skutečnost nemůže nic změnit na tom, že navrhovatel není podle stávající právní úpravy aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti, když nebyl účastníkem řízení, v němž bylo rozhodnuto rozsudkem, jehož zrušení je navrhováno, a proto nezbylo Ústavnímu soudu než jeho návrh podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Z výše uvedených důvodů se Ústavní soudu nezabýval dalšími tvrzeními obsaženými v podání navrhovatele, týkajícími se jeho připomínek k právním důsledkům vyvolaným zrušením citovaných rozhodnutí. To však neznamená, že by stěžovatel byl krácen na možnosti jím tvrzené skutečnosti, týkající se samotného merita věci, uplatnit, neboť v řízení před správními orgány bude vystupovat jako účastník řízení, byť tyto orgány budou v těchto řízeních vázány právními závěry vyslovenými v rozsudku vrchního soudu ohledně zákonných požadavků, které čs. právní řád stanoví pro případy povolování změn staveb podléhajících režimu ČNR č. 244/1992 Sb. , o posuzování vlivů na životní prostředí.
Rovněž tak za stavu, kdy návrh byl podán osobou neoprávněnou, nejsou u stěžovatele dány podmínky ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, a proto byl jeho spojený návrh na zrušení části ustanovení § 1 a § 11 odst. 1 zákona ČNR č. 244/1992 Sb. odmítnut podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 1999
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj
.