Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 145/99

Ústavní soud rozhodl dne 20. 5. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V.,

zastoupeného JUDr. E. T., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [ ,

§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný a doručený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 1999 ( ) a tvrdil, že označený obecný soud jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu ( d); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že již zmíněný obecný soud jako soud odvolací v jeho trestní věci

( Krajského soudu v Českých Budějovicích) změnil (z podnětu odvolání státního zástupce) v jeho neprospěch výrok o trestu z rozsudku soudu I. stupně, když byl dospěl - na rozdíl od soudu I. stupně - k závěru, že zjištěné skutkové okolnosti svou povahou a charakterem nedovolují uložit stěžovateli trest odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby (§ 40 odst. 1 tr. z.); s poukazem na to, že odsouzený trestný čin je jeho prvým mimořádným vybočením z mezí řádného života a že nastalé životní obtíže manželky se dvěma nezletilými dětmi, případně hrozící rozpad rodiny, ve skutečnosti jsou v rozporu se závěrem odvolacího soudu, dle něhož jeho osobní poměry jsou "standardní", posléze navrhl, aby Ústavní soud již dříve označené rozhodnutí obecného soudu zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z obsahu rozhodnutí obou obecných soudů se podává, že stěžovatel byl jimi odsouzen za účastenství ve formě pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky (§ 148 odst. 1, 3 tr. z.), jímž spolupřivodil škodu v celkové výši přes 10 miliónů korun a za to byl potrestán (mimo jiné) zprvu trestem odnětí svobody v trvání tří let (soudem I. stupně) a posléze (odvolacím soudem) týmž trestem v trvání pěti let; odvolací soud v podrobně zdůvodněném rozhodnutí (§ 125 tr. ř.) vyložil okolnosti a důvody, pro které nebylo lze stěžovateli přiznat neplnění podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody (§ 40 odst. 1 tr. ř.), toto odůvodnění je zcela ve shodě se zákonem a vychází ze skutečností v předchozím řízení dostatečně zjištěných a již proto posuzovaným závěrům odvolacího soudu nelze ani z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

Tvrzení stěžovatele dotýkající se podmínek spravedlivého procesu, a zejména pak jeho výtky vůči odvolacímu soudu stran absence dostatečně zřejmého vztahu "mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé", případně odkazy na účel trestního řízení jako nevyhnutelnou podmínku existence demokratického právního státu" a podobně (právní věty ze stěžovatelem neoznačeného nálezu Ústavního soudu ve věci publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 34, Praha, 1995) nejsou proto na místě, zejména když stěžovatel ve své ústavní stížnosti ani nenaznačuje, že by v jeho trestní věci v řízení před obecnými soudy došlo k takovým (procesním) pochybením, která by měla povahu protiústavních vad.

Bez ohledu na to však stěžovatel přehlíží, že pod pravomoc Ústavního soudu - jak jím bylo již dříve a opakovaně v jeho rozhodnutích vyloženo - nespadá přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů, pokud nebyla vydána v rozporu se (procesními) zásadami plynoucími především z hlavy páté d (k tomu srov. např. nález ve věci publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995); taková pochybení obecných soudů nebyla zjištěna a - jak bylo již řečeno - stěžovatel je ani nevytýkal.

Pro takto vyložené důvody byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti plyne především z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 20. května 1999