Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 139/99

Ústavní soud rozhodl dne 20. 5. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. S.,

zastoupené JUDr. R. D., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 1998, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 12. 1996, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [ ,

§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné a doručené rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 3 ( -56 ze dne 12. prosince 1996) a Městského soudu v Praze ( -110 ze dne 2. prosince 1998) a tvrdila, že označenými rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily její ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu ( a d) a na "ochranu vlastnictví ( d) a že současně nedostály svým povinnostem ústavně jim uloženým úst. ; podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecné soudy zamítly její žalobu na vydání (v řízení před nimi blíže označených a popsaných) nemovitostí, které jejím právním předchůdcům přechodem na stát (§ 1 odst. 3 dekretu prez. rep. č. 108/1945 Sb.) byly rozhodnutím někdejšího ONV v Praze 11 (ve znění rozhodnutí ÚNV hl. m. Prahy) odňaty. Aniž by blíže a podrobněji zdůvodnila svá tvrzení o protiústavnosti napadeného rozhodnutí, případně řízení, které jejich vydání předcházelo, navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem obě vpředu označená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadených rozhodnutí je patrno,

že - stručně shrnuto - obecné soudy po provedeném obsáhlém dokazování dospěly k závěru, že ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, se jednak na věc stěžovatelky nevztahuje, jednak - bez ohledu na to - nebyly by zcela splněny ani zákonem stanovené podmínky ( , e) ), když (co do id. 1/2 nemovitosti) "předchozí skupina (sc. oprávněných osob) nárok neuplatnila, (v důsledku čehož) nárok zanikne a nepřirůstá a právo na vydání věci je tak odvozeno od původního vlastníka nejen z hlediska subjektu, ale i z hlediska rozsahu" (soud prvého stupně) a dále, že správní rozhodnutí, na jehož podkladě (viz vpředu) k odnětí posuzovaných nemovitostí došlo, není aktem, jež "by byl důsledkem politické persekuce, ale jen následkem chování matky žalobkyně (sc. stěžovatelky) v době nacistické okupace" (odvolací soud).

Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů obou stupňů, která zcela odpovídají požadavkům zákona ( ), je dále patrno, že s posuzovanou materií se tyto soudy vypořádaly i pod aspekty závěrů vyložených v obdobných věcech Ústavním soudem (např. v nálezu ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., vydání 1., č. 9, Praha, 1997) ); nelze proto ústavní stížností napadeným rozhodnutím ani z hlediska ústavních kritérií, zejména z hlediska procesní čistoty řízení, nic podstatného vytknout.

Jakkoli tvrzení či námitky stěžovatelky jsou obsáhle zdůvodněny, jejich podstata směřuje do způsobu hodnocení provedených důkazů tak, jak k němu v napadených rozhodnutích dospěly obecné soudy, a i když lze v jistém rozsahu připustit jejich důvodnost, pokud zdůrazňují "obtížnost dokazování skutečností nastavších před dlouhou dobou" (před rokem 1945), nic to nemůže změnit na zásadě - ostatně již dříve a opakovaně Ústavním soudem vyložené - totiž, že Ústavnímu soudu, jako orgánu ochrany ústavnosti stojícímu mimo soustavu obecného soudnictví, jednak nepřísluší přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů, pokud tyto respektují zásady stanoveného postupu ( d) (k tomu srov. např. nález ve věci publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995), jednak s ohledem na princip nezávislosti obecných soudů není v jeho pravomoci zasahovat svou ingerencí do jejich hodnocení důkazů, pokud by pro takovou ingerenci

nebyly - ku příkladu extrémním rozporem v takovém hodnocení nebo obdobném rozporu mezi vyloženými právními závěry a skutkovým stavem věci apod. - splněny zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 34, Praha, 1995) mezi něž však přirozeně obtížnost dokazování nespadá.

Obdobně bylo třeba odmítnout (ostatně nikterak nezdůvodněný) poukaz stěžovatelky na ústavně zaručené základní právo plynoucí z d; stejně jako v předchozích tvrzeních i zde stěžovatelka přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, v níž již dříve a opakovaně bylo vyloženo, jakou povahu sluší tomuto právu přičítat, a zejména jaké (zvláštní) podmínky pro jeho ochranu musí být splněny (např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994); protože jde, stejně jako v předchozích odkazech, o rozhodnutí obecně přístupná (Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení), pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí na ně odkázat, aniž by se jevila potřeba k již dříve vyloženým stanoviskům či závěrům cokoli dodávat.

Pro takto vyložené důvody byla posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána zejména ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 20. května 1999