Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 188/98

Ústavní soud rozhodl dne 15. 4. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A.C., zastoupeného advokátem JUDr. M.K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 1997, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou za podmínek určených zákonem [ , , 2, , odst. 2, 4 , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], brojí stěžovatel proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne

9. 12. 1997 (sp. zn. ), jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu R., ze dne 6. 1. 1997 (čj. OPÚ 550/93-13), kterým bylo vysloveno podle ust. , že stěžovatel (v původním řízení navrhovatel) není vlastníkem nemovitostí v kat. úz. S. ve výroku tohoto rozhodnutí přesně označených a tvrdil, že postupem orgánů veřejné moci došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle d tím, že mu nebyla zaručena rovnost v právech s ostatními restituenty podle zákona o půdě a dále d, aniž by však blíže uvedl, v čem porušení tohoto článku spatřuje.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata předložené ústavní stížnosti spočívá v právní polemice stěžovatele se závěry orgánů veřejné moci, které rozhodovaly o jeho restitučním návrhu a zejména v jeho nesouhlasu s právními závěry tak, jak je učinil Krajský soud v Plzni.

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy, v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat zákonnost rozhodnutí soudu jako orgánu veřejné moci. Pokud jde

o tvrzení porušení a 2 d Ústavní soud, neshledal, že by postupem obecného soudu a správního orgánu bylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod tak, jak jsou v citovaných ustanoveních d zaručeny a jak bylo opakovaně Ústavním soudem v jeho judikatuře vyloženo. Tvrdí-li stěžovatel, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených základní práv a svobod tím, že správní orgán a obecný soud v jeho věci dospěl k jinému právnímu závěru, než je závěr jeho a neuvádí-li další okolnosti, které by svědčily o porušení těchto jeho základních práv a svobod, pak nezbývá než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry orgánů veřejné moci a odkázat jej na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (kupř.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1.,

č. 5, Praha 1994 apod.).

V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel poukazoval na některá rozhodnutí Ústavního soudu (kupř.

) a tvrdil, že jím uplatněný restituční nárok je v podstatě zcela totožný s věcmi, o nichž Ústavní soud již dříve (kladně) rozhodl a na základě této argumentace se domáhá zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. K tomu sluší dodat, že stěžovatel pomíjí podstatnou okolnost, totiž že v těchže rozhodnutích Ústavní soud vyložil podmínky (možnosti) aplikace ustanovení , kterým se upravují některé otázky související ze , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění Podstatou uplatněných nároků, na něž stěžovatel poukazuje, je skutečnost, že dekrety prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., resp. 108/1945 Sb., byly aplikovány i na osoby, které splňovaly kritérium existence, resp. nabytí českého státního občanství dle příslušných ustanovení v citovaném zákoně označených.

V posuzované věci stěžovatele však nelze zákon , aplikovat, neboť z dosavadního dokazování je zcela nepochybné (stěžovatel ani v odůvodnění ústavní stížnosti neuplatnil jiný důkazní návrh), že stěžovatel nebyl v rozhodném období státním občanem Československé republiky a nemohl tedy nabýt zpět občanství za okolností stanovených označeným zákonem.

Ústavní soud se proto ztotožnil s právními závěry Krajského soudu v Plzni co do zjištění stran přechodu posuzovaných nemovitostí na stát mimo rozhodné období upravené

Ústavní stížnost stěžovatele byla z uvedených důvodů posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na níž bylo příkladmo poukázáno, tak ze samotné povahy stěžovatelova tvrzení, které je pouhou polemikou s právními závěry obecného soudu a správního orgánu; nezbylo proto než rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatele tak, jak z výroku tohoto usnesení je patrno [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 15. dubna 1999