Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 392/98

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, o ústavní stížnosti města S., zastoupeného JUDr. V.M., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 1998, čj. -35, ve spojení s rozhodnutím O.Ú., okresního pozemkového úřadu ze dne 9.ledna 1997, č.j. -3547 VA (1018/00/3), za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 1998, čj. -35, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu (dále jen "okresní pozemkový úřad"), ze dne 9. ledna 1997, čj. PÚ 44/97-3547 VA (1018/00/3), kterým bylo rozhodnuto o podílovém spoluvlastnictví V.J., R.S., M.H. a Z.A., jako oprávněných osob podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen " "), k ve výroku označeným parcelám v k.ú. S., a kterým byla stanovena lhůta k vrácení kupní ceny ve výši 61.778,- Kč a konečně přiznáno právo na náhradu za zaniklé stavby, které se na pozemcích v době jejich převodu na čsl. stát nacházely, jehož zrušení se stěžovatel rovněž domáhá. Ústavní stížnost obsahuje rekapitulaci průběhu dosavadního restitučního řízení s důrazem na skutečnosti, které podle stěžovatele opodstatňují jeho názor odlišný od právního závěru orgánů veřejné moci, totiž že v daném případě k naplnění restitučního titulu podle zákona o půdě, podle něhož budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, jestliže k jejich přechodu nebo převodu na stát došlo na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, nedošlo. Orgánům veřejné moci vytýká, že při rozhodování vyšly z nespolehlivě zjištěného stavu věci, a z toho důvodu dospěly k nesprávným skutkovým a právním závěrům, zejména chybně interpretovaly právní pojem "tísně za nápadně nevýhodných podmínek". Tímto postupem pak podle stěžovatele došlo ve vztahu k němu k porušení práva na plnou ochranu vlastnického práva zaručeného d (dále jen " ") a dále k zásahům do jeho činnosti ze strany státních orgánů nad rámec y ČR.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Hradci králové, vyjádření vedlejších účastníků a připojil spisy Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. , a O.Ú., okresního pozemkového úřadu, jehož součástí je rozhodnutí, čj. PÚ 44/97-3547 VA (1018/00/3).

Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ve svém obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že v souladu s y podle hlavy třetí části páté přezkoumal z podnětu stěžovatele zákonnost nepravomocného rozhodnutí okresního pozemkového úřadu z hlediska námitek uplatněných stěžovatelem v opravném prostředku se závěrem, že opravný prostředek neshledal důvodným, neboť okresní pozemkový úřad, který v dané věci rozhodoval již potřetí, když jeho dvě dříve vydaná rozhodnutí byla krajským soudem zrušena, si opatřil dostatek podkladů pro skutkové posouzení uplatněného nároku, vypořádal se s tím, co v řízení vyšlo najevo a rozhodl v souladu se zákonem, proto také krajský soud jeho rozhodnutí potvrdil a s uplatněnými námitkami se vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Dále krajský osud uvádí, že je nepochybné, že pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu, kterým je oprávněným osobám přiznáno vlastnické právo k nemovitostem, dochází k zásahu do dosavadního vlastnického práva povinné osoby (kterou je v daném případě stěžovatel), nejde však o protiprávní zásah do jeho ústavně zaručeného vlastnického práva, jak se stěžovatel mylně domnívá, nýbrž o ústavně konformní způsob v rámci odstranění protiprávnosti, k níž v rozhodném období došlo při převodu vlastnictví k nemovitostem z občana na stát podle zákona o půdě, když oporu pro tento závěr lze nalézt nejen v judikatuře českých soudů, ale především v řadě nálezů Ústavního soudu. K uplatněné námitce stěžovatele ohledně tvrzeného porušení y ČR krajský soud uvádí, že stěžovatel příslušný odstavec uvedeného článku blíže neoznačuje, nicméně s ohledem na to, že se jedná o článek systematicky zařazený do hlavy týkající se územní samosprávy, má za to, že jde o mylné stížnostní vybočení. Z výše uvedených důvodů krajský soud navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl, pokud nedojde k jejímu odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost.

Okresní pozemkový úřad, jako vedlejší účastník řízení, se v souvislosti s postoupením svého Ústavním soudem vyžádaného spisu k ústavní stížnosti blíže nevyjádřil.

V.J., R.S., M.H. a Z.A., jako vedlejší účastníci, ve svém podrobném vyjádření k ústavní stížnosti jednak uvádějí okolnosti a časový průběh prodeje předmětných nemovitostí v k.ú. S., jejichž původním vlastníkem byl J.J., jejich otec, a to pro realizaci rozšíření komunikace, které podle nich opodstatňují jejich tvrzení a následně i právní závěr orgánů veřejné moci, že jejich otec uzavřel kupní smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, tudíž že napadená rozhodnutí jsou věcně správná, vydaná s odkazem na platné právní normy s oporou v nálezech Ústavního soudu. Jmenovitě přitom ve vztahu k interpretaci pojmu tísně v restitučních věcech poukazují na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

,

. Dále poukazují na okolnosti, které provázely jejich jednání s povinnou osobou, když v určité fázi jednání došlo ze strany povinné osoby i k uznání jejich restitučního nároku, o kterém pak pro změnu postoje povinné osoby bylo nutno rozhodnout podle zákona o půdě.

PF ČR, se postavení vedlejšího účastníka vzdal.

Z obsahu ústavní stížnosti, a dále zejména z obsahu připojených spisů, Ústavní soud zjistil a považuje v daném případě za významné uvést, že ve věci dosud rozhodující orgány veřejné moci věnovaly námitkám stěžovatele, který měl v restitučním řízení podle zákona o půdě postavení povinné osoby, patřičnou pozornost. Na této skutečnosti nic nemění to, že první rozhodnutí pozemkového úřadu v dané věci bylo rozhodnutím zamítavým, v němž okresní pozemkový úřad dospěl k závěru, že prodej předmětných nemovitostí původním vlastníkem nebyl realizován v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Průběh řízení a shromažďování důkazů pro rozhodnutí ve věci, které byly ze strany okresního pozemkového úřadu následně realizovány, a to způsobem naznačeným v rámci soudní kontroly zákonnosti rozhodnutí okresního pozemkového úřadu Krajským soudem v Hradci Králové, je podle názoru Ústavního soudu možno označit za plně odpovídající ústavně právním požadavkům na vedení spravedlivého procesu, jehož porušení konec konců stěžovatel ani výslovně ve své ústavní stížnosti nenamítá.

Ve vztahu k tvrzení stěžovatele, že orgány veřejné moci nesprávně hodnotily tíseň a nápadně nevýhodné podmínky při prodeji předmětných nemovitostí původním vlastníkem, považuje Ústavní soud za vhodné zdůraznit, že jejich posouzení v každé individuální věci je záležitostí zhodnocení všech rozhodných skutečných a jejich vzájemných souvislostí. V podmínkách restitučních řízení, v dané věci konkrétně podle zákona o půdě, tomu rovněž není jinak. Lze přisvědčit názoru, uvedenému jak ve vyjádření krajského soudu, tak v rozhodnutí okresního pozemkového úřadu, i ve vyjádření vedlejších účastníků, že Ústavní soud ve vztahu k této problematice zaujal z pozic ústavně právních opakovaně stanovisko, které zjevně koresponduje právním závěrům učiněným v této ústavní stížností napadené věci, totiž, že nelze při jejich posuzování vycházet výlučně a striktně ve vztahu k nápadně nevýhodným podmínkám z prostého porovnání výše ve věci poskytnuté kupní ceny a jejího souladu či nesouladu s tehdejšími cenovými předpisy. V tomto směru tedy orgány veřejné moci postupovaly ústavně konformním způsobem, když věnovaly při řešení této otázky pozornost i dalším okolnostem (např. způsob ocenění drobných staveb užívaných v době prodeje jejich vlastníkem pro vlastní zemědělskou činnost, odlišná diskriminační konstrukce ocenění pozemků v soukromém vlastnictví, s ohledem na výměru vykupovaných pozemků výrazně nižší - několikanásobně - ocenění pozemků ve výměře přesahující 3000 m2). Právně relevantní pro závěr, že okolnosti prodeje lze podřadit pod restituční titul uvedený v § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, je podle mínění Ústavního soudu v dané věci i skutečnost, že část pozemků vykoupených od původního vlastníka kupní smlouvou ze dne 26. 6. 1978 pro potřeby realizace stavby silnice, je do současné doby nezastavěna, což dokresluje tvrzení oprávněných osob, že již v době výkupu bylo zjevné, že pro plánované rozšíření silnice nebylo nutné vykoupit všechny nemovitosti, konkrétně zahradu, o jejíž vyjmutí z prodeje původní vlastník opakovaně ve fázi přípravy obsahu kupní smlouvy žádal, nicméně pod vlivem tlaku ve věci s ním jednajících osob nakonec přistoupil na uzavření kupní smlouvy na všechny nemovitosti, včetně zahrady, jejíž prodej odmítal.

Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud neshledal v postupu ve věci dosud rozhodujících orgánů pochybení, a tvrzení stěžovatele ohledně zásahu do jeho vlastnického práva ve smyslu y shledal tak zjevně neodůvodněným, když tento jako povinná osoba v situaci, kdy bylo zjištěno, že byl naplněn restituční titul podle zákona o půdě, konkrétně převod vlastnického práva z původního vlastníka na stát kupní smlouvou v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, musí respektovat, že přiznáním vlastnického práva oprávněným osobám rozhodnutím pozemkového úřadu dojde automaticky k zániku vlastnického práva dosavadního subjektu. Ve vztahu k tvrzenému porušení y ČR považuje z Ústavní soud za potřebné uvést, že ve smyslu zákona o půdě, má oprávněná osoba právo na vydání nemovitostí, které přešly do vlastnictví obce, vůči obci, tudíž tvrzení stěžovatele o tom, že ze strany orgánů veřejné moci došlo k nepřípustnému zásahu do jeho činnosti, je rovněž zjevně neopodstatněné, protože - jak bylo uvedeno výše - k tomuto rozhodnutí dospěly orgány veřejné moci v řízení, které shledal Ústavní soud za odpovídající ústavně právním požadavkům.

Ze všech výše uvedených důvodů je zřejmé, že Ústavní soud porušení ústavních práv stěžovatele neshledal, a proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu