Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 357/98

Ústavní soud rozhodl dne 7. 1. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M.S., zastoupeného advokátem JUDr. Z.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 12. 2. 1998, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 12. 1995, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za podmínek stanovených zákonem [ , , 2, , odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudky obecných soudů (Okresního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ve věci Okresního soudu v Olomouci) a tvrdil, že oběma rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručená základní práva plynoucí z článku 11 d a dále též povinnost uloženou obecným soudům al. 1 úst. ; podle odůvodnění ústavní stížnosti mělo se tak stát tím, že obecné soudy zamítly stěžovatelův návrh na vydání nemovitostí (v řízení před obecnými soudy popsané a blíže označené), ačkoli tyto přešly na stát za podmínek daných , a ačkoli stěžovatel sám i podle závěrů obecných soudů je ve smyslu označeného zákona oprávněnou osobou. S odkazem též na nálezy Ústavního soudu (

a

) proto navrhl, když po zrušení všech výroků dřívějšího trestního rozsudku cestou soudní rehabilitace ve smyslu nepřestal být vlastníkem dříve konfiskovaných nemovitostí, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížností dotčená rozhodnutí zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl svého času rozsudkem Státního soudu v Praze (ve věci ) odsouzen pro zločiny velezrady a vyzvědačství mimo jiné též ke konfiskaci majetku,

kterýmžto výrokem byla postižena ideální polovina nemovitostí, jak vpředu je o nich zmínka; označený rozsudek někdejšího státního soudu byl usnesením Krajského soudu v Brně (ve věci 1 Rt 60/91) ve všech jeho výrocích zrušen, zatímco postižené nemovitosti z vlastnictví státu (operativní správy PBH) kupní smlouvou z roku 1967 přešly na manžele F. a L.Š. a po jejich smrti pak (dědictvím) na jejich syna F.Š., vůči němuž byl restituční nárok uplatněn s poukazem na to, že jeho právní předchůdci nabyli uvažované nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, příp. v důsledku protiprávního zvýhodnění.

Podle odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (která Ústavní soud shledal jako zcela odpovídající požadavkům zákona - ) k zamítnutí návrhu stěžovatele (na vydání dotčených nemovitostí a sepsání příslušné dohody) došlo proto, že tyto soudy v posuzované věci neshledaly pro vydání věci existenci zákonných podmínek, totiž, že, by právní předchůdci současného vlastníka nabyli ony nemovitosti bud' v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo v důsledku protiprávního zvýhodnění ( , ve znění pozdějších předpisů), když současně způsobem zcela dostatečným vyložily, proč neprovedly důkazy další (revizní) znalecký posudek; sluší tedy konstatovat, že obecné soudy se se skutkovou i právní problematikou s posuzovanou věcí související vypořádaly způsobem i z hlediska ústavních aspektů zcela dostatečným.

Těžiště námitek ústavní stížnosti spočívá na konstrukci, že stěžovatel "v důsledku soudní rehabilitace (a zrušení trestu konfiskace) s platností ex tunc nikdy nepřestal být vlastníkem (dotčených nemovitostí) a nyní jen žádá po dnešních držitelích jejich vydání"; tato právní konstrukce, byt' v souvislosti s ní stěžovatel poukazuje na nálezy Ústavního soudu ( a

), však nemá opory v zákoně, tím méně pak v podmínkách, za nichž lze (porušenému ústavně zaručenému základnímu právu) poskytnout ústavní ochranu.

Tak především, co do tvrzeně porušeného práva plynoucího z d, sluší stěžovatele odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, v níž již dříve podrobně a opakovaně bylo vyloženo, jaký význam Ústavní soud tomuto právu přikládá a v jakém rozsahu a zejména za jakých podmínek lze tomuto právu ústavní ochranu poskytnout (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek l., č. 5, Praha 1994); protože jde o judikaturu obecně přístupnou, zcela postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k závěrům dříve vysloveným cokoli dodávat. Obdobně bylo Ústavním soudem již dříve a rovněž opakovaně vyloženo, z jakých (především ústavně právních) důvodů do jeho pravomoci nespadá přezkum rozhodnutí obecných soudů z hlediska jejich věcné správnosti či legality (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání l., č. 5, Praha 1995). Lze proto uzavřít, že zvláštní podmínky, které by Ústavnímu soudu ve věci posuzované ústavní stížnosti dovolily ingerenci do jurisdikce obecných soudů, splněny nejsou.

Na tomto závěru nemůže nic změnit ani poukaz stěžovatele na (vpředu označené) předchozí nálezy Ústavního soudu, dle nichž - stručně a souhrnně řečeno - rehabilitovaný vlastník neztratil vlastnictví ke svému (dříve konfiskovanému) majetku, neboť soudní výrok, jímž k rehabilitaci takového vlastníka došlo, má účinnost ex tunc, a že v důsledku toho zákon (č. , o mimosoudních rehabilitacích) stanovil pouze postup, jakým se má oprávněná osoba domáhat do určité doby svého majetku na povinné osobě.

Těmto nálezům stěžovatel přisuzuje jiný význam než ve skutečnosti mají, resp. jejich (publikované) právní věty podrobuje natolik extenzivnímu výkladu, že jím nabízená konstrukce, představující v podstatě čistou reivindikaci, ocitá se již mimo vlastní rámec zákonem stanovených podmínek, za nichž se ten který (řádně a včas uplatněný) restituční nárok jeví jako oprávněný. Jestliže zákonodárce (též podle důvodové zprávy k restitučnímu zákonu) vyjádřil svou vůlí zmírnit jen některé majetkové křivdy, aniž by při vydávání věcí postižených v údobí předchozího režimu docházelo ke křivdám novým, nutno také jím stanovené podmínky pro vydání věci (rozpor s tehdy platnými předpisy, příp. protiprávní zvýhodnění při nabytí věci) chápat (ve vztahu k původnímu vlastníku) jako omezující kritéria, jež - nejsou-li naplněna - vydání věci brání. Ve smyslu již dříve zmíněných nálezů Ústavního soudu je proto na postavení předchozího (konfiskací postiženého) vlastníka nahlížet jako na subjekt, jemuž svědčí toliko prostý, holý vlastnický titul (nuda proprietas), k jehož transformaci v plné vlastnictví je však zapotřebí bud' dohody s tím, kdo s věcí jako následný vlastník disponuje, nebo výroku soudu, jímž ve smyslu ustálené judikatury obecných soudů plné vlastnictví vzniká. Proto také stěžovatelem tvrzená právní konstrukce, jak již dříve řečeno, blížící se čisté reivindikaci věci (nepřestal být vlastníkem a žádá jen vydání věci), ve světle připomenutých záměrů zákonodárce a jím stanovených podmínek nemůže obstát: znamenala by totiž vybočení z mezí daných zákonem, a to se všemi důsledky, které by takové vybočení znamenalo a nadto současně také popření základních zásad, na nichž restituční nároky oprávněných osob, jako forma zmírnění některých křivd, spočívají.

Holý vlastnický titul, jako druh neplnohodnotného vlastnictví přirozeně z důvodů již v dříve zmíněných nálezech Ústavního soudu vyložených ústavní ochrany v takovém rozsahu, jak o ní stěžovatel usiluje, nepožívá a - ve věci posuzované ústavní stížnosti - ani požívat nemůže.

Jestliže tedy obecné soudy ve stěžovatelově věci v procesně bezchybném řízení stran povinné osoby existenci zákonem stanovených podmínek pro vydání nemovitosti nezjistily, a jestliže, jak již zmíněno, odůvodnění jejich rozhodnutí zcela odpovídá zákonu, nelze jim vytýkat, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím neučinily zadost povinnostem uloženým jim - jak nedůvodně vytýká stěžovatel - u republiky ( al. 1 úst. ).

Z důvodů, jak vpředu jsou vyloženy, shledal ústavní soud posuzovanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti vyplývá především z konstantní jeho judikatury, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto rozhodnutí je patrno, aniž by se jevila potřeba vést stěžovatele k odstranění vad ve vykázané plné moci (§ 31 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 7. ledna 1999

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu Ústavního soudu