Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 396/98

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. V.V., zastoupeného JUDr. J.K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. června 1998, č.j. -117, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Dne 14. 9. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. června 1998, č.j. -117, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 25. listopadu 1993, č.j. -28 v napadených výrocích v odstavcích I. a IV., a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího a odvolacího řízení. V cit. rozsudku okresní soud v odst. I. zrušil podle (v nyní platném znění jde o odst. 4) , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o půdě") část kupní smlouvy ze dne 22. 9. 1971, týkající se specifikovaných pozemků v k. ú. V., a v odst. IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatel, který v předcházejícím řízení měl postavení žalovaného, je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivé soudní řízení, neboť dle jeho názoru v řízení u obecných soudů nebyly respektovány principy zakotvené v hlavě páté d ("Listina"), jakož i zásady Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), a došlo i k porušení y ("Ústava"). Uvedl, že zásadní spornou otázkou bylo, zda mezi smluvními stranami došlo či nedošlo k bezúplatnému převodu nemovitostí ve smyslu zákona o půdě. Tuto otázku obecné soudy rozhodly v jeho neprospěch, když se řídily právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 1997, sp. zn. . Stěžovatel je však přesvědčen, že obecné soudy se měly zabývat skutkovými okolnostmi, zejména technickým stavem převáděných objektů, daleko podrobněji, a pokud tak neučinily, porušily jeho právo na spravedlivý proces. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s příslušným právním názorem.

Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a konstatoval, že při rozhodování byl vázán právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v jeho rozsudku ze dne 29. 1. 1997.

E.H. a H.T. se svého postavení vedlejšího účastníka vzdaly.

Podle právního názoru Nejvyššího soudu ČR, vysloveného v odůvodnění rozsudku ze dne 29. ledna 1997, v předmětné právní věci jde o případ, jejž právě má ustanovení § 8 odst. 4 zákona o půdě na mysli, když nárok na zrušení smlouvy, resp. úhradu ceny převedených pozemků, váže na ty případy, kdy pozemky byly při prodeji budov převedeny bez úplaty, tj. bez protihodnoty. Uvedený soud dal za pravdu dovolatelkám v tom, že při posuzování bezúplatnosti není rozhodující forma smlouvy o převodu nemovitostí, ale skutečnost, zda za pozemky byla či nebyla poskytnuta úplata. Uvedl též, že v mezích dovolacího přezkumu nebylo možno se zabývat tvrzením stěžovatele (žalovaného) o špatném technickém stavu budovy, když před soudy obou stupňů toto tvrzení nebylo vzneseno a nebylo předmětem dokazování.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Náchodě, sp.zn. , a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je zjevné nepochopení postavení a role Ústavního soudu v ústavním systému České republiky. Ústavní soud se může věcí zabývat především s ohledem na dodržení těch základních práv a svobod, jejichž porušení je stěžovateli namítáno. V tomto směru se však stěžovatel, resp. jeho právní zástupce v podstatě omezil na tvrzení, že soudy tím, že došly k výsledku, se kterým nesouhlasí, porušily jeho ústavní právo na spravedlivé projednání věci. Podstatou ústavní stížnosti je tedy nespokojenost stěžovatele s výsledkem sporu projednaného obecnými soudy, čímž stěžovatel staví Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Je především věcí Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholu soustavy obecných soudů, aby při rozhodování o dovolání sjednocoval rozhodovací praxi a zaujímal stanovisko k zásadním právním otázkám. To také učinil ve věci, která je předmětem ústavní stížnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu vyplývající z y a y a také proces byl veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté y, zaručujících právo na spravedlivý proces. Právní názor, který v dané věci zaujal Nejvyšší soud ČR, a který byl pro nižší soudy závazný, nikterak nevybočuje z ústavních mezí. Navíc třeba podotknout, že v podstatě stejný právní názor zaujal i Ústavní soud v nálezu

, uveřejněném ve sv. 3 pod č. 17 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24.11.1998

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu