Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 188/97

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr.Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatelky E., zastoupené JUDr. J.S., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 1997, č.j. -7, a proti usnesení krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 1997, č.j. -16,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností v prvé řadě domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 1997, č.j. -7, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství se sídlem v P. ze dne 10. 1. 1997, č.j. 11482-130-96, jímž byl potvrzen dodatečný platební výměr Finančního úřadu v P. ze dne 24. 10. 1996, č.j. 58398/917/96, ohledně doměření DPH za měsíc září a prosinec 1995 v celkové částce 979.000,- Kč. Při podání žaloby však žalobkyně (stěžovatelka), která nebyla osvobozena od soudního poplatku, soudní poplatek nezaplatila, a

proto ji soud písemnou výzvou ze dne 28. 2. 1997, doručenou jejímu právnímu zástupci dne 3. 3. 1997, vyzval, aby soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč kolkovou známkou do 3 dnů od doručení výzvy zaplatila. Výzva obsahovala poučení, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, soud řízení zastaví. Protože žalobkyně (stěžovatelka) ve stanovené lhůtě poplatek nezaplatila, bylo napadeným usnesením řízení zastaveno s poučením, že proti němu není přípustný opravný prostředek. Stěžovatelka však přesto podala proti citovanému usnesení o zastavení řízení odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni dne 22. 4. 1997, č.j. -16, tak, že se řízení zastavuje. Stěžovatelka se proto domáhá zrušení i tohoto dalšího usnesení Krajského soudu v Plzni.

Pokud jde o první napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 1997, č.j. -7, stěžovatelka konstatuje, že podle ust. , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, nebyl-li poplatek uhrazen při podání návrhu na zahájení řízení nebo na základě výzvy soudu, soud řízení zastaví. Je-li rozhodnutí soudu o zastavení řízení vydáno a soudní poplatek je uhrazen ve lhůtě k odvolání proti uvedenému usnesení, soud rozhodnutí zruší a v řízení je ve smyslu ust. zákona o soudních poplatcích pokračováno. Krajský soud v Plzni však při poučení o opravném prostředku postupoval podle ust. (dále jen " "), přestože šlo o procesní rozhodnutí soudu a nejednalo se o rozhodnutí meritorní. Ustanovení je dle názoru stěžovatelky aplikovatelné jen pro konečné rozhodnutí ve věci, neboť tento závěr je odůvodněn logickým výkladem tohoto ustanovení. Navíc lze argumentovat tím, že v není obsažena speciální úprava režimu soudních poplatků a k tornu účelu byl přijat zákon o soudních poplatcích. Lze tedy systematickým výkladem dovodit, že zákon o soudních poplatcích je speciální zákonem k v části, která se týká soudních poplatků. S ohledem na to, že z ustanovení zákona o soudních poplatcích vyplývá, že v řízení bude pokračováno, bude-li soudní poplatek uhrazen

ve lhůtě stanovené pro podání odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení, nemůže být

účastník zkrácen na svých právech tím, že mu bude odňata možnost podání opravného prostředku.

Ohledně dalšího napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 1997, č.j. -16, stěžovatelka uvedla, že měl-li Krajský soud v Plzni za to, že odvolání proti rozhodnutí krajského soudu není přípustné, nemělo z jeho strany dojít k zastavení řízení, nýbrž k odmítnutí odvolání podle ustanovení

Stěžovatelka se domnívá, že nesprávnou aplikací ustanovení byla zkrácena ve svém právu na soudní ochranu, které je zakotveno v d (dále jen " "). Krajský soud v Plzni prý porušil zásadu rovnosti mezi účastníky řízení, neboť stěžovatelce byla bez zákonné opory odepřena možnost podání řádného opravného prostředku ( y).

Proto stěžovatelka navrhla, aby byla obě napadená usnesení Krajského soudu v Plzni zrušena.

Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ve věci vedené pod sp. zn. se jednalo o řízení podle V. části, II. hlavy, , ve které je upraveno rozhodování o žalobách směřujících proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné správy České republiky. S ohledem na znění ust. je uvedené soudní řízení jedno - instanční a to jak ve vztahu k rozhodnutím ve věci samé, tak i ve vztahu k rozhodnutím procesním. Přitom z V. části, I. a II. hlavy nelze dovodit, že by proti některým

procesním rozhodnutím - usnesením - která jsou vydávána na úseku správního soudnictví, byl přípustný opravný prostředek a proti jiným by připuštěn nebyl. Žalobkyně při podání žaloby dne 12. 7. 1997 nezaplatila soudní poplatek, a proto byla soudem dne 28. 2. 1997 písemně vyzvána ke splnění této zákonné povinnosti ve lhůtě 3 dnů po převzetí soudní výzvy. Žalobkyně (stěžovatelka) tuto zákonnou povinnost ve stanovené lhůtě nesplnila, a proto soud

usnesením ze dne 18 3. 1997 pod sp. zn. řízení o žalobě zastavil. Žalobkyně svoji zákonnou povinnost splnila až dne 28. 3. 1997. Podle názoru Krajského soudu v Plzni není rozhodné, že v době opožděného uhrazení soudního poplatku žalobcem nebylo usnesení soudu o zastavení řízení v právní moci, protože podstatné je to, že žalobkyně svoji poplatkovou povinnost nesplnila ani při podání žaloby, ani v soudem stanovené lhůtě. Proto Krajský soud v Plzni navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Finanční ředitelství v P. jako vedlejší účastník zaujal názor, že předmětem ústavní stížnosti je procesní postup Krajského soudu v Plzni podle . Nejedná se tedy o rozhodnutí ve věci samé, a proto nepovažuje za nutné se k ústavní stížnosti vyjadřovat.

Ústavní stížnost není důvodná.

Správní soudnictví České republiky je budováno na principu řízení jednoinstančního, v němž je podání opravných prostředku podle ust. pro hlavu druhou, části páté, tohoto předpisu vyloučeno. Není určující, zda rozhodnutí vydané soudem v tomto řízení je rozhodnutím ve věci samé nebo rozhodnutím procesním, nebouvedená zákonná úprava neobsahuje v tomto směru žádné rozlišení. Jestliže v usnesení ze dne 18. 3. 1997, č.j. -7, postupoval Krajský soud v Plzni podle ust. a 2 , o soudních poplatcích, a poplatku za výpis z rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů - který jinak v ust. cit. zákona předpokládá možnost podání odvolání - nemůže uvedené ustanovení samo o sobě způsobit, aby byl v souzené věci opravný prostředek přípustný. Předmětem řízení je totiž i v takovém případě věc podléhající režimu správního soudnictví: "Při zastavení řízení ve věcech správního soudnictví podle ust. zákona o soudních poplatcích není odvolání přípustné, protože není přípustné ani ve věci samé (arg. a maiore ad minus). Ustanovení zákona o soudních poplatcích se tu proto neuplatní" (viz Bureš, J. Drápal, L. Mazanec: , Komentář, 3. vydání,

Praha, C. H. Beck 1997, str. 822). Citované ustanovení se tedy na souzený případ vztahovat

nemůže, jestliže proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku odvolání přípustné není. Soud prvního stupně proto nemůže toto usnesení zrušit, i pokud byl soudní poplatek zaplacen před doručením usnesení o zastavení řízení, neboť lhůta k podání odvolání vůbec běžet nemohla, jestliže odvolání proti tomuto usnesení přípustné není.

Otázkou správního soudnictví podle části páté se ostatně zabýval Nejvyšší soud České republiky, který v usnesení ze dne 9. 10. 1992, zn. , vyslovil tento názor: "Správní soudnictví podle části páté , zákona č. 99/163 Sb. (ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 240/1993 Sb.), je řízením jednostupňovým. Soud, který rozhoduje o věcech správního soudnictví, není ani soudem prvního stupně, ani soudem odvolacím. Opravný prostředek proti rozhodnutí soudu, který rozhodoval ve věci správního soudnictví, není přípustný, s výjimkou věcí důchodového zabezpečení, a to ani v případech, v nichž soud rozhoduje podle jiných ustanovení

nebo podle ustanovení předpisů o soudních poplatcích. Řízení o podaném opravném prostředku soud zastaví pro neodstranitelný nedostatek funkční příslušnosti". Ústavní soud považuje tento názor Nejvyššího soudu ČR za výklad, který odpovídá předmětné právní problematice a je ústavně konformní.

Pokud stěžovatelka v případě napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 1997, č.j. -16, konečně namítla, že jestliže se obecný soud domníval, že odvolání proti jeho rozhodnutí ze dne 18. 3. 1997, č.j. -17, není přípustné, pak soud neměl řízení zastavit, nýbrž měl odvolání podle ust. odmítnout, nelze tuto námitku akceptovat. To proto, že Krajský soud v Plzni v souzené věci jako odvolací soud nerozhodoval. Právem proto řízení o nepřípustném odvolání zastavil.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by bylo porušeno právo na soudní ochranu a zásada rovnosti mezi účastníky řízení ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 y.

Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. odst. písm. a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný )odmítl.

Po u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 1998

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu