Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 321/98

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.J. a J.J., zastoupených A.P., proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 14. 6. 1996, č.j. -57, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 19. 11. 1996, č.j. -75, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 1998, č.j. -88, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Dne 20. 7. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 14. 6. 1996, č.j. -57, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 19. 11. 1996, č.j. -75, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 1998, č.j. -88. Uvedenými rozhodnutími byl pravomocně zamítnut návrh stěžovatelů, aby bylo žalovaným, tj. SV, obci F. a SV, uloženo do 3 měsíců od právní moci rozsudku odstranit ze specifikovaných pozemků v k.ú. F., na vlastní náklady vodovodní řad a pozemky uvést do původního stavu.

Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že rozhodnutím okresního a krajského soudu došlo k porušení , 3 a 4 a d ("Listina"), neboť nebyla správně aplikována ustanovení občanskoprávních předpisů, a že rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení y, a to nesprávnou aplikací Uvedli, že se proti žalovaným domáhali odstranění nepovolené stavby vodovodního řadu, neboť tato stavba jim brání ve využití jejich pozemků pro výstavbu tenisových kurtů. Krajský soud zamítavý rozsudek okresního soudu nejprve zrušil, následně však potvrdil. Dovolání k Nejvyššímu soudu ČR pak bylo pro nepřípustnost odmítnuto, neboť odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dle názoru stěžovatelů však nemůže být hovořeno o shodnosti výroků, jestliže rozhodnutí vycházejí ze zásadně rozdílných právních názorů. V opačném případě by dle jejich názoru ustanovení ztratilo smysl a neumožňovalo řádnou soudní ochranu. Z uvedeného důvodu podali spolu s ústavní stížností návrh na zrušení ustanovení , a to v jeho části obsahující slova "...jinak než v dřívějším rozsudku...", popřípadě "...kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že...".

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při rozhodování o dovolání stěžovatelů nebyl shledán žádný z důvodů přípustnosti dovolání podle , , a Ústavní stížnost také neuvádí, že by v daném případě byl některý z důvodů přípustnosti dovolání dán, ale pouze má zato, že ustanovení by měla být pozměněna. Závěrem uvedl, že pokud jde o napadená rozhodnutí, považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.

Krajský soud, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nesdílí názor stěžovatelů o porušení uvedených základních práv a svobod. Dle jeho názoru argumentace článkem 11 odst. 1 y je nepřípadná, neboť v daném případě nejde o otázku existence vlastnického práva žalobců k pozemkům dotčeným stavbou vodovodního řadu. Ústavní stížnost považuje za nekonkrétní, protože v ní není uvedeno, v čem a jak k namítanému porušení mělo dojít. Za nedůvodný považuje též odkaz na článek 36 odst. 1 y, neboť z ústavní stížnosti nevyplývá, čím konkrétně upřely soudy ve věci činné stěžovatelům jejich práva účastníků řízení. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla Ústavním soudem zamítnuta jako nedůvodná.

Obec F., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že se postavení vedlejšího účastníka vzdává, neboť svá stanoviska vyslovila již v průběhu předchozích jednání a není vlastníkem vodovodu.

SV, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že stěžovatelé dotčené pozemky nabyli od původních vlastníků již s vodovodním řadem. Pozemky jsou vedeny jako louka a uložený vodovodní řad nebrání tomuto způsobu využití. Dále uvedla, že podala k Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou návrh na upravení poměrů mezi vlastníky pozemku a vlastníkem vodovodního řadu zřízením věcného břemene, o němž dosud nebylo rozhodnuto, a uvedla, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.

SV, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázaly na stanovisko jejich právní zástupkyně a navrhly, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.

Po přezkoumání všech skutečností, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené pro její podání.

Již v několika rozhodnutích Ústavního soudu byl vysloven právní názor, že v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (viz. např. usnesení sp.zn.

, uveřejněné pod č. 14 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští ( až ). Z toho je třeba dovodit závěr, že pokud zákon dovolání nepřipouští, jak je tomu v daném případě, není možno je považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. V takových případech proto lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu, resp. - podle právního stavu platného před nabytím účinnosti - plynula ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Rozsudek krajského soudu byl právnímu zástupci stěžovatelů doručen dne 12. 12. 1996, přičemž je nutno jej pokládat za rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 17. 7. 1998, tedy evidentně po lhůtě stanovené pro podání ústavní stížnosti.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené pro její podání, a proto ústavní stížnost, podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. 10. 1998

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj