Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 195/98

Ústavní soud ČR rozhodl v neveřejném jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti navrhovatele S., zastoupeného advokátem JUDr. K.P., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. -172, ze dne 6. ledna 1998, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění :

Navrhovatel podal dne 23. 4. 1998 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 27. 4. 1998. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. -172, ze dne 6. ledna 1998, jímž bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. -145, ze dne 12. 2. 1997. Uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze, čj. -116, ze dne 20. 9. 1996, kterým byla S. stanovena povinnost uzavřít dohodu o navrácení majetkových práv podle , ve znění pozdějších předpisů. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru navrhovatele porušena ustanovení a 3, a y ČR a ustanovení a 3, , ,

odst. 3 a d (dále jen " "). Ústavní stížnost byla podána včas.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 12 Cm

1097/92, vedený u Krajského obchodního soudu v Praze. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel S. vystupoval v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaného, vůči němuž se žalobce T., domáhal arbitrážní žádostí podanou dne 17. 9. 1991 stanovení povinnosti uzavřít dohodu o navrácení majetkových práv k označeným nemovitostem podle , a zák. ČNR č. Svůj nárok opíral žalobce o skutečnost, že je ve smyslu cit. zákonů znovu obnoveným subjektem, jemuž svědčilo vlastnické právo k uvedeným nemovitostem. Rozhodnutím SA čj. 27340/91/23 ze dne 30. 12. 1991 byla podle jeho výroku nahrazena "dohoda organizací potřebná ke vzniku dohody o navrácení majetkových práv" ke specifikovaným nemovitostem. K odvolání žalovaného rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem, čj. , ze dne 3. 8. 1992, zrušil rozhodnutí SA v celém výroku a v tomto rozsahu vrátil věc Krajskému obchodnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Ve výroku vyslovil Nejvyšší soud ČR závazný právní názor o tom, že žalobce ve smyslu ust. zák. ČNR č. , splňuje předpoklady pro podřazení pod zákonný pojem "oprávněná organizace" a je oprávněn požadovat navrácení majetkových práv původní T. po žalovaném jako právním nástupci organizace uvedené v Samotné rozhodnutí SA pak Nejvyšší soud ČR zrušil proto, že SA překročila meze dané arbitrážním návrhem a rozhodla o něčem jiném, než bylo předmětem řízení.

V předmětné věci dále rozhodoval Krajský obchodní soud v Praze, který rozsudkem, čj. -74, ze dne 27. 9. 1994, žalobu v plném rozsahu zamítl s odůvodněním, že žalobce neprokázal základní podmínku pro navrácení majetkových práv, totiž v pozemkové knize posledním zápisem o vkladu vlastnického práva je vklad vlastnického práva pro T., další vklad nebyl proveden. Podle závěru Krajského obchodního soudu tak žalobce neosvědčil, že vlastnické právo přešlo vkladem na právního předchůdce žalovaného. K odvolání žalobce ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze, který usnesením, čj. , -94, ze dne 22. 4. 1996, zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil

k dalšímu řízení. V odůvodnění pak uvedl, že není třeba, aby žalobce prokazoval, že k odnětí majetkových práv došlo konkrétním rozhodnutím, vydaným např. podle ust. zák. č. 187/1949 Sb., nebo Z žádného ustanovení cit. zákonů nevyplývá, že vydaná rozhodnutí tam uvedených orgánů mají konstitutivní povahu. Uvedené zákony hovoří výslovně o přechodu, nikoliv převodu majetku, a k přechodu majetkových práv došlo přímo ze zákona. S uvedeným závěrem pak souvisí i to, že ke vzniku vlastnického práva nového subjektu nebylo třeba zápisu do pozemkových knih.

Ve věci znovu jednal a rozhodoval Krajský obchodní soud v Praze, který rozsudkem, čj. -116, ze dne 20. 9. 1996, stanovil, že žalovaný je povinen uzavřít se žalobcem dohodu o navrácení majetkových práv ve znění v rozhodnutí uvedeném. Proti uvedenému rozsudku podal odvolání žalovaný, který namítal především nedostatek aktivní legitimace žalobce, protože podle jeho názoru žalobce nemá právní subjektivitu. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem, čj. -145, ze dne 12. 2. 1997, potvrdil rozsudek soudu 1. stupně a současně vyslovil přípustnost dovolání proti tomuto rozsudku, protože podle jeho názoru má zásadní právní význam otázka, zda tělocvičná jednota začleněná do organizační struktury Č., je oprávněná k uplatnění nároku podle a zák. ČNR č.

K dovolání žalovaného rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem, čj. 1 Odon 64/97-172, ze dne 6. 1. 1998, dovolání zamítl. Rozsah dovolání byl vymezen otázkou zásadního právního významu, a to zda tělocvičná jednota začleněná do organizační struktury Č., je oprávněna k uplatnění nároku podle K této otázce dovolací soud uvedl, že v ust. a v ustanovení , se užívají pro osobu oprávněnou, mají-li jí být sokolské subjekty, označení "Č.", jež se identifikuje s označením této právnické osoby (sdružení) jako celku. Od účinnosti změn a doplňků stanov, přijatých dne 30. a 31. 1. 1993 se sdružení označuje jako "Č.". Č. je však právnickou osobou jisté, stanovami určené vnitřní struktury, a protože její jednoty a župy, které tuto vnitřní struktury podle stanov představují, jsou též nositeli právní subjektivity (srov. a , ve znění pozdějších předpisů), nic tedy nebrání tomu, aby odkaz na sdružení v a v

1 odst. 2 , byl současně pojat i jako odkaz právě na tyto organizační jednotky (složky). Nejvyšší soud ČR dále uvedl, že z účelu a smyslu cit. restitučních předpisů ostatně vyplývá, že jde především o navrácení majetkových práv tomu subjektu, jemuž původně svědčila. Je tedy namístě, aby - za předpokladu, že původní tělocvičné jednoty nebo župy (nositelky majetkových práv k 31. 3. 1948) obnovily svou existenci - byly povolány k uplatnění nároku na jejich navrácení. Nikoliv však, jak je z uvedeného zřejmé, jakožto "znovu vzniklé dobrovolné organizace", ale jako organizační jednotky obecně oprávněné právnické osoby, nadané odvozenou právní subjektivitou ve smyslu , ve znění pozdějších předpisu. V předmětné věci proto Nejvyšší soud ČR dovodil, že žalobce jako tělocvičná jednota po roce 1989 obnovil svou činnost a je organizační jednotkou Č. podle ust. , a platných Stanov Č. Žalobce podal jako obnovená T., žalobu (arbitrážní žádost) proti právnímu předchůdci žalovaného dne 17. 9. 1991. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že jakékoliv námitky dovolatele v tomto směru jsou proto irelevantní, T. je oprávněnou osobou podle , a ve sporu je aktivně legitimována, a proto rozhodl, jak je uvedeno výše.

Proti všem rozsudkům obecných soudů podal navrhovatel obsáhlou ústavní stížnost, kterou se domáhá ochrany svých základních práv. Podle jeho názoru byly uvedenými rozsudky porušeny jeho základní práva a svobody, protože v rozporu s a 3, , y ČR a a 3, , , a y byl navrhovatel postupem obecných soudů zbaven rovného postavení účastníka v soudním řízení, neboť byl nesprávným postupem obecných soudů nejen nucen k účasti ve sporném soudním řízení majetkového charakteru, kde však na straně žalobce nevystupoval žádný způsobilý účastník, aniž by soudy tuto skutečnost zkoumaly a ověřovaly, dokonce to odmítly, ale bylo proti němu vedeno pouze domnělé soudní sporné řízení, protože na straně žalobce prokazatelně nevystupoval skutečný účastník podle práva. Porušení svých základních práv spatřuje navrhovatel i v tom, že postupem obecných soudů byl zbaven majetkových práv, a to právě ve prospěch právně neexistujícího subjektu na straně žalobce. Rozsudkům soudů, zejména NS ČR vytýká navrhovatel to, že nedostatečně zkoumaly otázku postavení účastníka řízení. Navrhovatel proto žádá, aby Ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí a uložil K.ú. P., obnovit původní znění vkladu v katastru nemovitostí.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto provádět dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Protože se navrhovatel domáhal ochrany svých základních práv a svobod, přezkoumal Ústavní soud napadené rozsudky i řízení jim předcházející.

Na základě přezkoumání všech podkladových materiálů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika navrhovatele s názorem Nejvyššího soudu ČR o právní subjektivitě T., která v předmětném řízení vystupovala jako subjekt oprávněný, požadující po navrhovateli převedení specifikovaného nemovitého majetku. Navrhovatel rozebírá rozsudek NS ČR větu po větě a považuje jej věcně i argumentačně za nesprávný, aniž ovšem uvádí, jakým způsobem by měla být právní subjektivita podle , ve znění pozdějších předpisů konstruována. Argumentace tzv. spolkovým zákonem č. 134 z roku 1867 však neobstojí, protože tento právní předpis nelze v současné době aplikovat, neboť založení a vznik sdružení občanů je upraven novou, výše uvedenou právní normou. V zákoně č. , o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, je jednoznačně (s výjimkou odborů) vznik sdružení občanů postaven na tzv. registračním principu, kdy příslušný orgán (Ministerstvo vnitra ČR) rozhoduje o registraci sdružení a jeho stanovách. Navrhovateli však uniklo, že registrací se stanovy příslušného sdružení stávají závaznými a závazně upravují otázky, které byly úpravě stanovami svěřeny. Stanovy nemají tudíž povahu "soukromé listiny", jak uvádí navrhovatel, ale jsou závazným dokumentem, u něhož sice neplatí princip formální publikace jako u zákona, ,jeho obsah musí být prokázán, avšak předmětné otázky jsou v nich závazně upraveny. Jestliže tedy v ust. cit. zákona je stanoveno, že ve stanovách jsou obsažena ustanovení o organizačních jednotkách, pokud budou zřízeny a pokud budou jednat svým jménem, vyplývá z toho zcela jednoznačně, že právě a jedině stanovy upravují vnitřní strukturu a postavení

jednotlivých jednotek této struktury včetně jejich právní subjektivity. Z uvedeného pak nezbývá než dovodit, že, pokud T. byla ustavena podle registrovaných stanov Č., je v rozsahu těchto stanov subjektem s právní subjektivitou, aniž by musela být sama registrována u příslušného orgánu. Vzhledem k výše uvedenému dospěl proto Ústavní soud k závěru, že postupem obecných soudů nebyla porušena základní práva a stejně tak i svobody navrhovatele, a to ani v jednotlivých ustanoveních y ČR nebo d, kterých se navrhovatel v podané ústavní stížnosti domáhá.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. srpna 1998

JUDr.Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu