Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 324/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky ing. Z.Š., zastoupené advokátem JUDr. J.B., o stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 18. 4. 1996, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a G. v K., jako vedlejšího účastníka, zastoupeného advokátem JUDr. J.M., t a k t o :

Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se svým návrhem domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně, čj. -12, ze dne 5. 12. 1995 tak, že

1

návrh, aby žalované G.v K., bylo povinno zaplatit stěžovatelce částku 15.150,- Kč s příslušenstvím, byl zamítnut.

V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že dne 16. 1. 1995 žalobkyni (nyní stěžovatelce) byl okamžitě žalovaným zrušen pracovní poměr. Stěžovatelka podala žalobu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, která byla vedena u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. . Tento spor skončil smírem, schváleným soudem usnesením ze dne 23. 6. 1995, čj. -16, poté, co žalovaný odvolal s výslovným souhlasem žalobkyně okamžité zrušení pracovního poměru a účastníci se dohodli, že pracovní poměr končí dohodou ke dni 15. 7. 1995. Dle názoru krajského soudu však žalovaný nemohl platně odvolat okamžité zrušení pracovního poměru a projev vůle účastníků v soudním smíru vyložil tak, že tito se dohodli na neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Pokud tedy žalobkyně požadovala náhradu za poměrnou část dovolené za rok 1995 při trvání pracovního poměru do 15. 7. 1995 a vyplacení poloviny 13. platu podle vládního , tyto nároky jí nevznikly, neboť došlo k neplatnému rozvázání pracovního poměru, a v tom případě může soud přiznat jen nároky podle ustanovení .

S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí, tvrdí, že její pracovní poměr trval nepřetržitě až do 15. 7. 1995, zaměstnavatel jí však neumožnil přes žádost ze dne 19. 1. 1995 pokračovat v práci. Dobu, po kterou nemohla stěžovatelka práci vykonávat, je proto nutné považovat za překážku v práci způsobenou zaměstnavatelem. Ve vazbě na ustanovení , 101 odst. 2 , ustanovení vl. , Ob odst. 2 a vládní jí přísluší náhrada mzdy za nevyčerpanou poměrnou část dovolené a další tzv. 13. plat. Skutečnost, že tyto důvody krajský soud neuznal, považuje stěžovatelka za porušení č1. 90 a 95 odst. 1 y ČR a č1. 36 odst. 1 d, neboť krajský soud se při nalézání práva neřídil

2

zákonem, nesprávně vyložil ustanovení a porušil tak zásady nestranného a spravedlivého procesu, přičemž současně zákonným právům stěžovatelky neposkytl ochranu.

Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že i když se stěžovatelka dovolává toho, že soud nerozhodl podle zákona, námitky stěžovatelky směřují pouze proti výkladu stejného zákona, o nějž se ona i soud opírá a v dalším odkázal na odůvodnění rozsudku.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření poukázal na skutečnost, že stěžovatelka využívá institutu ústavního soudnictví k dalšímu přezkoumání žaloby, a dovodil, že stěžovatelce byla způsobem stanoveným zákonem poskytnuta soudní ochrana, stěžovatelka měla možnost domáhat se svého domnělého hmotného nároku zákonem stanoveným postupem u nezávislého soudu ( y ČR a y), který v souladu s y vyložil zákon.

Ústavní soud přezkoumal návrh spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. , a souvisejícím spisem téhož soudu, sp. zn. , a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, že není soudem nadřízeným obecným soudům ani vrcholem jejich soustavy, a proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dozoru nad jejich činností za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y. Z ústavního principu nezávislosti soudů (č1. 82 y ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v ustanovení Pokud obecné soudy respektují podmínky dané citovaným ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů těmito soudy.

Ústavní soud v dané věci neshledal, že by došlo k porušení

principů obsažených v hlavě páté y, neboť obecné soudy při dodržení postupů stanovených , zejména v ustanovení , o nároku stěžovatelky řádně jednaly a na základě provedeného dokazování rozhodly tak, že jí nepřísluší ani nárok na poměrnou část dovolené za rok 1995, ani nárok na vyplacení poloviny 13. platu, a to proto, že došlo k neplatnému rozvázání pracovního poměru, které zakládá pouze nároky dle , tj. nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku. Ve skutečnosti, že návrhu stěžovatelky nebylo vyhověno a že se stěžovatelka neztotožňuje s právním názorem vysloveným v rozhodnutí, nelze spatřovat porušení namítaných článků y ČR a y a dovozovat opodstatněnost ústavní stížnosti, zejména zváží-li se, že Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí. Navíc podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry krajského soudu, kdy stěžovatelka uplatňuje tytéž námitky, které již byly projednány obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy vypořádaly.

Ostatně dlužno dodat, že i kdyby Ústavní soud nesdílel jak právní názor vyslovený v řízení, které bylo výchozím pro napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. , tj. v řízení, vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. , o žalobě o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, ohledně možnosti vzít platně zpět okamžité zrušení pracovního poměru či ohledně možnosti uzavřít v takovémto řízení soudní smír, tak názor Krajského soudu v Praze v napadeném rozhodnutí, dle kterého je nutné tento smír chápat jako projev vůle, kterým se účastníci řízení dohodli na neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, pak sama tato skutečnost s ohledem na platnou právní úpravu obsaženou zejména v , , nic nemění na tom, že po skončení pracovního poměru stěžovatelce nevznikl uplatněný nárok na náhradu poměrné části mzdy a část dalšího tzv. 13. platu, jehož se v řízení pravomocně skončeném napadeným rozsudkem dovolávala.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti i okolnost, že ani

nesprávné právní posouzení nemůže být samo o sobě důvodem ke zrušení rozhodnutí obecného soudu Ústavním soudem (srov. judikaturu Ústavního soudu, např.

,

,

), nezbylo Ústavnímu soudu než stížnost dle ustanovení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová

V Brně dne 15. 12. 1997 soudkyně Ústavního soudu