Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 117/96

Ústavní soud

rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J.

D. a D. D., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích,

sp. zn. , ze dne 12. 1. 1996, ve věci návrhu na

stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle zák. č.

, t a k t o :

Ústavní stížnost se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.

Svou ústavní stížnosti navrhovatelé napadají rozsudek

Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. , ze

dne 12. 1. 1996. Citovaným odvolacím rozhodnutím byl potvrzen

rozsudek soudu prvého stupně, Okresního soudu v Pelhřimově, sp.

zn. , ze dne 29. 8. 1995, jímž byla zamítnuta žaloba

navrhovatelů na stanovení povinnosti vedlejším účastníkům uzavřít

s navrhovateli dohodu o vydání věci, konkrétně rodinného domu v K.

čp. 74 se st. par. č. 760.

Navrhovatelé poukazují ve své ústavní stížnosti na rozpor

závěrů hodnocení dokazování obecnými soudy s nálezem Ústavního

soudu ČR,

sp. zn.

a nálezem Ústavního soudu ČSFR, sp.

zn.

. Poukazují na skutečnost, že v roce 1982 opustili

republiku a byli odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky

k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí

majetku. Usnesením Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 23. 7.

1990 pak byli oba rehabilitování podle

V důsledku původního trestního rozhodnutí propadl rodinný dům

stěžovatelů v K. státu. Kupní smlouvou ze dne 27. 6. 1984 byl

tehdejším Městským národním výborem v Kamenici nad Lipou prodán

vedlejším účastníkům. Navrhovatelé využili možnosti podle zákona

č. a požádali vedlejší účastníky o vydání domu,

mimosoudní výzva nebyla však vedlejšími účastníky akceptována.

V souladu se zákonem o mimosoudních rehabilitacích proto uplatnili

navrhovatelé žalobu u obecného soudu. Stěžovatelé dovozují, že

v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že jsou osobami

oprávněnými podle a že vzhledem

k trestní rehabilitaci došlo k obnovení jejich vlastnických práv

"ex tunc" ve smyslu nálezu Ústavního soudu,

sp. zn.

.

Současně dle názoru navrhovatelů v řízení před obecnými soudy bylo

prokázáno, že vedlejší účastníci nabyli věc v rozporu s tehdy

platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění. Rozpor

s tehdy platnými právními předpisy a protiprávní zvýhodnění

vedlejších účastníků při koupi domu spatřují navrhovatelé

v nerespektování postupu dle Směrnice pro prodej rodinných domků

č. 10 z roku 1964 a dále v podhodnocení kupní ceny o 33.649 Kčs.

Pokud obecné soudy zamítly žalobu navrhovatelů, porušily tím podle

jejich názoru ustanovení věty prvé a druhé y

základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ze všech shora uvedených důvodů navrhují navrhovatelé zrušení

rozsudku odvolacího soudu citovaného v úvodu tohoto nálezu. Ze

spisového materiálu obecných soudů Ústavní soud zjistil, že

Okresní soud v Pelhřimově opřel své zamítavé rozhodnutí z 29. 8.

1995 o zjištění, že odpůrci V. a V. Š. nabyli nemovitosti potom,

co byli nuceni ve veřejném zájmu (stavba závodní jídelny) prodat

vlastní domek. Městský národní výbor v Kamenici nad Lipou jim

proto nabídl ke koupi dům č. 74. Protiprávní zvýhodnění soud

nezjistil, neboť shledal přiměřeným, že městský národní výbor za

této situace z několika žadatelů jednal v první řadě s manžely Š.

Ani cenový rozdíl v revizních posudcích jednotlivých znalců

neshledal soud závažným. Okresní soud měl k dispozici postupně tři

znalecké posudky. Dva posudky se pohybovaly v rozmezí hodnoty domu

190-200 000 Kčs, třetí vybočoval nad 220 000 Kčs. Všichni znalci

se však shodli na tom, že možná úvaha o amortizaci nebyla

v rozporu s pokyny metodické příručky pro posuzování amortizace.

Okresní soud v důsledku toho dospěl k závěru, že odpůrci při koupi

nebyli protiprávně zvýhodněni.

V písemném vyjádření k ústavní stížnosti navrhli jak vedlejší

účastníci tak Krajský soud v Českých Budějovicích zamítnutí

ústavní stížnosti. Vedlejší účastníci poukázali na skutečnost, že

dům koupili v souladu s tehdy platnými předpisy, přičemž koupě se

realizovala z toho důvodu, že museli městu prodat svůj vlastní dům

ve veřejném zájmu pro výstavbu závodní kuchyně a jídelny. V závěru

vyjádření uvedli, že se nehodlají osobně jednání u Ústavního soudu

zúčastnit.

II.

V daném případě se v ústavní stížnosti vytýkají obecným

soudům nesprávné právní závěry ve vztahu k výsledkům dokazování

a tedy nesprávná aplikace , o mimosoudních

rehabilitacích, ve vazbě na Z obsahu ústavní

stížnosti je patrno, že navrhovatelé opakují námitky, které

vznášeli již v řízení před obecnými soudy. Navrhovatelé opírají

ústavní stížnost o odkaz na porušení y, tedy

na ustanovení, jež zaručují svobodu a rovnost, omezení zásahů

státní moci a ochranu vlastnictví.

Principy svobody, rovnosti a ochrany vlastnictví jsou

součástí pojmu materiálního právního státu. V daném případě

dospěly obecné soudy ve svých zjištěních k závěru, že nebyly

naplněny předpoklady pro aplikaci ustanovení § 4 odst. 2 zák. č.

Vedlejší účastníci nebyli protiprávně zvýhodněni a dům

získali platnou koupí v důsledku toho, že byli nuceni vyklidit

vlastní rodinný dům a prodat jej městu ve veřejném zájmu. Při

realizaci prodeje byla respektována i Směrnice pro prodej

rodinných domů č. 10 Věstníku MF č. 5 z roku 1964, o čemž svědčí

zápisy z jednání rady Městského národního výboru v Kamenici nad

Lipou ze dne 10. 5. 1984 a 23. 5. 1984 (č. l. 89 a 98 spisu

Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. ). Výpisem

z jednání rady bývalého Městského národního výboru v Kamenici nad

Lipou z 10. 5. 1984 bylo prokázáno, že sporná nemovitost měla být

na základě souhlasu rady přidělena manželům Š. k užívání na dobu

dočasnou. Poté výpisem z jednání rady ze dne 23. 5. 1984 bylo

prokázáno, že tento závěr se změnil v souhlas s prodejem rodinného

domu manželům Š. Prodej domu manželům Š. Ústavní soud uznává jako

odpovídající tehdejší právní úpravě. Přitom právě v citovaném

výpisu z 23. 5. 1984 v jeho bodě 8) je jasně uvedeno, že

o nemovitost projevilo zájem více žadatelů. Z toho vyplývá, že

rada Městského národního výboru v Kamenici nad Lipou respektovala

při realizaci prodeje rodinného domu směrnici č. 10 Věstníku MF č.

5 z roku 1964. Protiprávnost zvýhodnění při koupi nebyla prokázána

ani v otázce nižší kupní ceny, jak potvrdily závěry znaleckých

posudků.

V tomto směru odkazuje Ústavní soud na závěry znaleckých

posudků, které byly v řízení zpracovány, a to na posudek znalce

ing. P. z 22. 5. 1995, který stanovil cenu domu částkou 224 282

Kčs, a posudek znalce ing. S. ze dne 5. 3. 1994, který stanovil

cenu domu částkou 198 700 Kčs. V případě posudku znalce ing. S.

vyzněla oproti ceně 192 945 Kčs dle posudku znalce ing. H. z 10.

4. 1983 cena nižší o 5 755 Kčs, tj. o 2,98 %, což je v přípustných

mezích tolerance. V případě posudku ing. P. pak vyzněl cenový

rozdíl nižší o 33 649 Kčs oproti skutečné kupní ceně, která činila

190 633 Kčs, tj. o 17,6 %, což je rovněž v mezích přípustné

tolerance při úvaze o amortizaci stavby. V rámci posuzované věci

je nutno poukázat na vztah mezi zvláštním zákonem, tj. zák. č.

, o mimosoudních rehabilitacích, zejména jeho

a , a , o soudní rehabilitaci. Při

posuzování aplikace obou uvedených zákonů je třeba vycházet

z toho, že zákon o soudní rehabilitaci a jako zákon o mimosoudních

rehabilitacích, nestojí proti sobě, ale vedle sebe. Aplikace obou

zákonů je důsledně propojena a spojovacím článkem je § 19 a § 20

Přitom interpretace obou zákonů musí

vycházet z jejich smyslu a účelu a brát na zřetel cíle, jichž

chtěl zákonodárce touto právní úpravou dosáhnout.

I když svým ustanovením v

stanovil, že příslušné rozsudky trestní se zrušují k datu, kdy

byly vydány, a rehabilitovaný tedy neztratil vlastnictví, pak

ustanovení § 23 odst. 2 téhož zákona prakticky nedovoluje, aby

rehabilitovaný získal svůj majetek zpět reivindikací. Teprve

prostřednictvím samostatného zákona, a to ,

mohou osoby rehabilitované, jako oprávněné osoby, uplatnit nároky

podle zákona o soudních rehabilitacích. V případě, že povinnými

osobami jsou osoby fyzické, jež nabyly věc od státu, který získal

oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona, je

podmínkou úspěšnosti nároku, že povinné osoby nabyly tuto věc buď

v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního

zvýhodnění nabyvatele. Ani jeden z těchto atributů však nebyl

v daném případě prokázán.

Jak již uvedeno shora, podstata ústavní stížnosti spočívá

v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, zejména

rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Zde Ústavnímu

soudu nezbývá než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu

veřejné moci - Krajského soudu v Českých Budějovicích. Pokud pak

jde o hodnocení důkazů, bylo postupováno odvolacím soudem

v souladu s ustanovením V rámci hodnocení důkazů

správně posoudil obecný soud vztah mezi ustanovením § 20 zák. č.

a ustanovením Otázka

obnovení vlastnického práva "ex tunc" v důsledku trestní

rehabilitace nezbavuje oprávněnou osobu povinnosti podrobit se

v rámci dalšího postupu režimu ,

o mimosoudních rehabilitacích.

Ústavní soud závěrem poukazuje, že není oprávněn si

přisvojovat právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů

s výjimkou ochrany ústavnosti dle a násl. y České

republiky. Právo na soudní ochranu zaručuje každému zákonné

a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho práva, a to za

plného respektování kautel vyplývajících z y ČR, dle

něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem. Ani v této oblasti

však Ústavní soud porušení ústavních principů neshledal.

Vzhledem k tomu, že spisový materiál obecných soudů

nasvědčuje tomu, že soudy při rozhodování tohoto sporu a při

aplikaci příslušných ustanovení zákona o mimosoudních

rehabilitacích respektovaly zásady obsažené v čl. 36, 37 a 38

, nelze ani z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nic

podstatného vytknout. Proto nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní

stížnost zamítnout.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 17. prosince 1997