Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 527/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného advokátem JUDr. M. H. proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 13. 2. 2002, sp. zn. , a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl Okresní soud v Jindřichově Hradci žalobu stěžovatele o vyklizení ve výroku specifikovaných nemovitostí v k.ú. Č. V. podanou proti žalovaným J. a H. J.

Okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku zejména uvedl, že stěžovatel byl rozsudkem tamního soudu ze dne 28. 1. 1983, sp.zn. , uznán vinným trestným činem opuštění republiky a byl mu mimo jiné uložen trest propadnutí majetku. Tento rozsudek byl usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 8. 8. 1990, sp. zn. 3 Rt 618/90, zrušen. Stěžovatel se nyní domáhá vyklizení předmětných nemovitostí dle s odůvodněním, že zrušením původního trestního rozsudku došlo k obnovení právního stavu s účinky ex tunc, takže se obnovilo i jeho vlastnické právo k nemovitostem. Okresní soud jako předběžnou otázku řešil otázku vlastnictví stěžovatele k nemovitostem, jejichž vyklizení se domáhá. Ztotožnil se se závěrem vysloveným v řízeních vedených pod sp. zn. a , "že samotným deklarováním zákonného stavu soudní rehabilitace s důsledkem zrušení trestního rozsudku, včetně výroku o trestu propadnutí majetku, nedošlo automaticky k obnovení jeho vlastnického práva k propadlému majetku". Podle zákona č. 119/90 Sb., o soudních rehabilitacích, jsou zvláštním zákonem ( , o mimosoudních rehabilitacích) upraveny podmínky uplatnění nároku i způsobu náhrady a rozsah těchto nároků. Stěžovatel podle citovaného zákona postupoval, ale úspěšný v řízení nebyl. Nepodařilo se mu zpochybnit nabývací titul žalovaných k předmětným nemovitostem (tj. kupní smlouvu ze dne 11. 11. 1983) a protože neprokázal, že je vlastníkem daných nemovitostí, není podle názoru okresního soudu aktivně legitimován k ochraně vlastnického práva dle .

Za nepřípustný a odporující restitučním předpisům považuje Okresní soud v Jindřichově Hradci extenzivní výklad stěžovatele týkající se rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 10. 1999, sp. zn. . Z toto rozhodnutí totiž vyplývá pouze to, že stěžovatel měl - jako ten, kdo splňoval podmínky uplatnění nároku podle zákona (z hlediska státního občanství) - tu výhodu, že nemusel čelit možné námitce vydržení, pokud by žalovaní byli povinnými osobami ( ). Podle názoru soudu by v opačném případě šlo o popření podstaty restitučních předpisů, které jsou kompromisem mezi principem ochrany majetkových práv - v daném případě vlastnického práva žalovaných nabytého kupní smlouvou z 11. 11. 1983 - a principem zmírnění některých křivd, tzn. křivdy spáchané na stěžovateli odosouzenému v roce 1983 m.j. k trestu propadnutí majetku.

Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví napadeným rozsudkem rozhodnutí Okresního soudu v Jindřichově Hradci jako věcně správné potvrdil.

V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvádí, že předpokladem "úspěchu ochrany vlastnického práva" ve smyslu je prokázání vlastnického práva stěžovatele k předmětným nemovitostem a dále prokázání neoprávněnosti zásahu do vlastnictví žalovanými. V tomto směru se odvolací soud zcela ztotožnil s právním závěrem okresního soudu, tzn. "že samotným deklarováním zákonného stavu soudní rehabilitace s důsledkem zrušení trestního rozsudku, včetně výroku o trestu propadnutí majetku, nedošlo automaticky k obnovení jeho vlastnického práva k propadlému majetku". Tento názor prý koresponduje i se soudní judikaturou, např. s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , publikovaného v časopise Soudní rozhledy č. 8/2000, s usnesením Ústavního soudu

sp. zn.

, svazek 7, s nálezem Ústavního soudu,

sp. zn.

, svazek 6, s nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

a

, i s nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

, svazek 9, jenž se týká přímo účastníků řízení. Krajský soud konstatuje, že ze všech citovaných rozhodnutí je zřejmé, že se původnímu vlastníkovi bez dalšího a jen na základě rehabilitačního rozhodnutí vydaného podle neobnovuje vlastnictví k věci, jež propadla státu a v mezidobí byla převedena na jinou osobu. Stěžovatel v tomto případě neprokázal, že by žalovaní byli při získání nemovitostí od státu protiprávně zvýhodněni nebo že by nemovitosti nabyli v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. S názorem okresního soudu se krajský soud dále ztotožňuje i potud, pokud okresní soud odmítl extenzivní výklad rozhodnutí Ústavního soudu,

sp. zn.

, ze dne 6. 10. 1999, kterým stěžovatel argumentoval.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy porušily napadenými usneseními jeho základní právo ve smyslu d (dále jen " ") a zároveň i y. Podle jeho mínění postup obou soudů nebyl správný, protože nedbaly právního názoru vyjádřeného v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR

sp. zn.

. Podle tohoto nálezu u soudně rehabilitovaných osob, které nesplňují podmínku státního občanství a nemohou tak uplatnit nárok na vydání věci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, nelze apriori vyloučit uplatnění práva na reivindikaci podle . Stěžovatel je přesvědčen, že právě vyjádřený princip bylo možné vykládat extenzivně a na základě analogie legis aplikovat toto odůvodnění i na osoby, které neuspěly při uplatňování svého nároku na vydání věci podle Má za to, že dle zákona č. 119/90 Sb. došlo k obnově původního právního stavu před vynesením rozsudku a tím i k obnovení stavu ve věci konfiskovaného majetku. Domnívá se, že jako původní vlastník, tj. restituent postupující cestou reivindikační žaloby, se stal znovu vlastníkem svých nemovitostí. Podstatné je prý pouze to, že došlo k obnově původního právního stavu, tedy ke skutečnosti, která "z původního vlastníka" ... "učinila znovu vlastníka"; přitom je nerozhodné, zda jde o osobu, která podmínku státního občanství splňuje či nikoli.

Stěžovatel proto navrhl, aby byly rozsudky Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 13. 2. 2002, sp. zn. , a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. , zrušeny.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ve smyslu ustanovení y ČR je jeho úkolem toliko ochrana ústavnosti. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví a není součástí soustavy obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem. I Ústavní soud musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví ( y).

Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.

Ústavní soud především shledal, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě brojí toliko proti aplikaci a interpretaci jednoduchého práva obecnými soudy ohledně otázky výkladu , o mimosoudních rehabilitacích, ve vztahu k ustanovení , přičemž namítaná intenzita tvrzené protiprávnosti zjevně nedosahuje ústavněprávního rozměru. V souzené věci je totiž zjevné, že stěžovatel toliko nesouhlasí s výsledky soudních řízeních před obecnými soudy, kdy se mu jednak nepodařilo zpochybnit nabývací titul současných vlastníků předmětných nemovistostí, jednak prosadit právní názor, že zrušením trestního rozsudku (včetně výroku o propadnutí majetku) bylo "automaticky" obnoveno jeho vlastnické právo k předmětným nemovitostem.

Ústavní soud v prvé řadě dovozuje, že obecné soudy v napadených rozhodnutích správně hodnotily i předběžnou otázku týkající se vlastnictví stěžovatele k předmětným nemovitostem - již posuzovaly soudy v předcházejících soudních řízeních (sp. zn. a ) a již řešil i Ústavní soud (nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, str. 69, C.H.Beck, Praha 1997) - která je v tomto případě základním předpokladem stěžovatelovy aktivní legitimace k podání reivindikační žaloby. V tomto směru nelze obecným soudům z ústavně právního hlediska nic vytknout.

Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatele ohledně interpretace citovaného nálezu Ústavního soudu, sp. zn. , ze dne 6. 10. 1999, jejž měly dle jeho mínění obecné soudy v dané věci použít. Právní názor Ústavního soudu vyjádřený v citovaném nálezu nelze - jak se stěžovatel mylně domnívá - kategoricky vztáhnout na všechny jiné (v tomto nálezu neřešené) situace, kterých se aplikace zákona o mimosoudních rehabilitacích týká. Ratio decidendi tohoto nálezu Ústavního soudu je nesporně úvaha o možnosti žalovat na vydání věci podle u soudně rehabilitovaných osob, které nesplňují podmínku státního občanství a jež neuspěly při uplatnění nároku podle Tyto podmínky však u stěžovatele splněny nejsou. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, jež jsou přesvědčivá a ústavněprávně akceptovatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ani články 4 a 36 y, ani jiná základní práva a svobody stěžovatele, zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2002

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda senátu Ústavního soudu