Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 221/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L.W., zastoupeného advokátem JUDr. S.Ř. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. , mimo ústní jednání dne 25. 11. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností podanou včas ( al. 1 ) a za podmínek stanovených zákonem [ , , , odst. 4 ] napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. prosince 1996 (ve věci ) ve znění usnesení Vrchního soudu tamtéž ze dne 30. dubna 1997 (sp. zn. ) a tvrdil, že trestní řízení vedené proti němu před obecnými soudy má znaky nespravedlivého procesu a je tak v rozporu s jeho ústavně zaručeným základním právem ( d ) a že v důsledku toho také rozhodnutí v jeho trestní věci vydaná (viz shora) porušují jeho další ústavně zaručená základní práva, a to především v tom, že obecné soudy (stejně jako orgány přípravného řízení) záměrně opomíjely jeho obhajobu, způsobem zákonu odporujícím ovlivňovaly svědky a dostatečným a vyčerpávajícím způsobem nezjistily skutkový základ jeho trestné věci; protože procesní vady vzniklé již v přípravném řízení obecné soudy - přes jeho opakované námitky a návrhy - samy neodstranily, porušily ve svých rozhodnutích též své ústavní povinnosti plynoucí jak z d ( ), tak z y republiky ( úst. ) a z Mezinárodního paktu o občanských a politických právech [ písm. c), e)].

V rozvedeném odůvodnění ústavní stížnosti pak stěžovatel tvrdil, že porušení již zmíněných ústavně zaručených základních práv spočívá v tom, že - stručně shrnuto - v trestním řízení proti němu byl výrazným způsobem porušen princip "rovnosti zbraní", a to zejména tím, že orgány činné v trestném řízení včetně obecných soudů obou stupňů odmítly provádět důkazy směřující k prokázání jeho tvrzení (ve vztahu k trestnému činu ve smyslu

1

§ 219 tr. z.), že "výbuch automobilu, při němž byly usmrceny dvě osoby, mohla spáchat jiná osoba, případně že se mohlo jednat o nešťastnou náhodu a podobně"; tvrzená pochybení pokládá stěžovatel za o to výraznější, že na (blíže jmenované) "svědky ve věci vyslechnuté před započetím jejich výslechů v přípravném řízení, případně v jejich průběhu, bylo přímo či nepřímo působeno ze strany orgánů policie" a navíc že "nebyl souzen bez zbytečného odkladu", což "mělo vliv na kvalitu procesu, neboť někteří svědci nebyli schopni pro odstup času náležitě reprodukovat, čeho byli nebo měli být svědky". Navrhl proto, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecného soudu (usnesení Vrchního soudu v Praze jak shora je označeno) zrušil, když následným podáním ze dne 1. října 1997 (bez podpisu obhájce) ústavní stížnost obsáhle doplnil i vlastními vývody tak, že svá jednotlivá tvrzení (verze) v obsáhlé polemice s rozhodovacími důvody obecných soudů vyvracel.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel především přehlíží, že Ústavní soud, jak již dříve a opakovaně ve svých publikovaných nálezech vyložil, jako orgán ústavně konstituovaný mimo organizaci obecného soudnictví, není, pokud se jeho vztahu k jurisdikci obecných soudů týká, orgánem obecným soudům nadřízeným, a proto také jeho ingerence do jejich jurisdikce je omezena zvláštními podmínkami, které rovněž již dříve ve svých rozhodnutích vyložil (k tomu srov. např.

- rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck Praha, 1994); protože jde o rozhodnutí (nálezy) obecně přístupné, zcela postačí stěžovatele na tato rozhodnutí odkázat.

Z obsahu ústavní stížnosti se pak podává, že ve své podstatě stěžovatel brojí proti způsobu (a rozsahu), jakým zejména obecné soudy uzavřely svá zjištění co do skutkové stránky věci; i zde však, s přihlédnutím k tomu, co bylo již řečeno, je na místě podat, že jednak do pravomoci Ústavního soudu nespadá přezkum správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů (

- rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1. Praha, C. H. Beck 1995), jednak že jen za splnění zvláštních podmínek je Ústavní soud oprávněn svými nálezy zasáhnout do jurisdikce obecných soudů stran hodnocení důkazů provedených obecnými soudy (k tomu srov. např.

- rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck Praha, 1994); tyto zvláštní podmínky však ve věci posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou.

Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a zejména z odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně se podává, že obecné soudy věnovaly obhajobě stěžovatele dostatek místa a času, a jestliže ji odmítly jako nevěrohodnou, jejich úvahy (závěry) proč se tak stalo, jsou zcela logické a vyplývají jak z jimi zjištěného a posuzovaného motivu stěžovatelových činů, tak ze skutkové situace, v níž "výsledky dokazování tvoří uzavřený kruh přímých i nepřímých důkazů, které prokazují vinu stěžovatele z inkriminovaných trestných činů", pro něž byl postaven před soud. Z podrobně rozvedených úvah obecných soudů [§ 120 odst. 1 písm. d), § 125 tr. ř.] posléze dostatečně zřetelně vyplývá, proč - vzhledem k vlastnímu hodnocení před nimi provedených důkazů - pokládaly obecné soudy stěžovatelovy návrhy na doplnění dokazování za nadbytečné; zásada vyslovená Ústavním soudem v nálezu ve věci (publikováno in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - rozhodnutí č. 34, svazek 3., vydání 1. Praha, C. H. Beck 1995) proto ve stěžovatelově věci porušena nebyla.

2

Obdobně lichá jeví se stěžovatelova námitka pokud se dovolává y (případně d); ze spisu obecného soudu ( Krajského soudu v Praze), který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že jednak tvrzení stěžovatele co do procesních vad při výslechu stěžovatelem označených svědků (Z., T., E. a J.), případně spoluobžalovaného Z., stran nezákonného působení na ně (před započetím jejich výslechů) jsou jednak z převážné míry neurčitá, jednak že k působení na ně mělo dojít v předprocesní fázi řízení, ale zejména a především, že i tato tvrzení byla předmětem pozornosti obecných soudů v hlavním líčení a posléze, že i s těmito námitkami se obecné soudy dostatečným způsobem - též s přihlédnutím k jiným důkazům, které byly k dispozici - ve svých rozhodnutích vypořádaly a pokud vzaly za základ svých skutkových zjištění výpovědi nikoli z hlavního líčení (sv. E.) ale z přípravného řízení, stalo se tak z důvodů, proti nimž ani z ústavního hlediska nelze nic podstatného namítat; ostatně stěžovatel se mýlí, má-li za to, že v intencích d ( ) a obdobně Paktu o občanských a politických právech [ písm. e)] je povinností obecných soudů vyhovět všem důkazním návrhům, které strany v řízení před nimi učiní, neboť při dokazování postupují obecné soudy (jiné orgány veřejné moci) tak, aby splnily zákonem definovaný účel - v trestním řízení tedy - trestné činy náležitě zjistit a jejich pachatele podle zákona spravedlivě potrestat ( , 12 tr. ř.).

Z těchto důvodů proto námitce stěžovatele, že "proces proti němu vedený byl nespravedlivý" nelze přisvědčit a posuzovaná ústavní stížnost se jeví jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z uplatněných důvodů, tak, a to především, z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo pak rozhodnuto odmítavým výrokem [ ], jak ve výroku tohoto rozhodnutí se stalo.

Následným podáním po vlastní ústavní stížnosti, doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 9. 1997, stěžovatel v obsáhle zdůvodněných námitkách brojí proti současné úpravě trestního řízení, dovozuje že zejména u trestných činů ohrožených zákonem vysokou trestní sazbou jde o úpravu - stručně shrnuto - v neprospěch obžalovaného nevyváženou (složení senátu v I. stupni, v němž je toliko jeden soudce z povolání apod.) a domáhá se zrušení části zákona o soudech a soudcích); tímto podáním jako návrhem na zrušení zákona (jednotlivých částí) nebylo třeba se zabývat nejen proto, že o samotné ústavní stížnosti stěžovatele bylo rozhodnuto odmítavým výrokem, ale též i proto, že toto podání (ostatně formálně vadné) bylo Ústavnímu soudu stěžovatelem předloženo v době téměř dvou měsíců po samotné ústavní stížnosti, takže zákonem stanovená podmínka současnosti ( ) nebyla splněna.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 25. 11. 1997

JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR