Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 73/97

Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatele K.M., zastoupeného JUDr. J.P.,

t a k t o :

Návrh ústavní stížnosti se o d m í t á .

Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů zastoupení.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 28. 2. 1997.

Stěžovatel napadl ústavní stížností usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze, kterými byl zamítnut jeho návrh na obnovu trestního řízení ukončeného v roce 1982, kdy byl navrhovatel odsouzen pro trestné činy vydírání a omezování osobní svobody. Oběma soudy byla povolena toliko obnova řízení o trestu, nikoliv však o vině. Stalo se tak usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 8. 1996, sp. zn. Nt 102/96, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. . Stěžovatel v převážné části svého návrhu napadá původní řízení a rozsudky z roku 1982, zejména pokud jde o dokazování, a v podstatě toliko opakuje argumentaci již uplatněnou v řízení o návrhu na obnovu řízení.

Pokud jde o vlastní napadená usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze, stěžovatel uvedl, že soudy postupovaly v rozporu s ustanovením 278 odst. 1 trestního řádu, když návrh zamítly. Dovozuje, že toto ustanovení nestanoví, že důvody obnovy musí mít charakter skutečností, které by vedly k podstatně jinému rozhodnutí o vině nebo trestu, ale že "k povolení obnovy podle tohoto ustanovení postačí, že nové skutečnosti a důkazy, ve spojení se skutečnostmi a důkazy již známými, by jiné rozhodnutí o vině mohly odůvodňovat". V uvedeném postupu soudů pak spatřuje porušení d a a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, neboť naposledy uvedená ustanovení zaručují právo na obnovu řízení ve prospěch obviněného.

K ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu Městského soudu v Praze a konstatovala, že ústavní stížnost především napadá pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 a řízení, které jeho vydání předcházelo. Důvody, pro které městský soud rozhodl tak, jak je uvedeno v napadeném usnesení, jsou pak obsaženy v tomto usnesení, na které předsedkyně senátu plně odkazuje. Domnívá se dále, že z ústavní stížnosti není patrno, jaká ústavně zaručená základní práva a svobody měly být předmětným usnesením městského soudu porušeny a čím konkrétně Městský soud v Praze zasáhl do těchto práv stěžovatele. Stěžovatel měl možnost ve smyslu d, na který odkazuje, domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, čehož také využil. Z toho pak dovozuje, že pouze skutečnost, že jeho návrhu na povolení obnovy řízení nebylo vyhověno v plném rozsahu, nemůže odůvodňovat úspěšnost ústavní stížnosti, neboť se v takovém případě stěžovatel v podstatě domáhá, aby Ústavní soud rozhodoval jako soud další instance. Jelikož podle jejího názoru nedošlo k porušení základního práva nebo svobody stěžovatele - a navíc je napadáno především jiné rozhodnutí soudu, jehož zrušení se stěžovatel nedomáhá - navrhuje, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Náměstkyně předsedy Obvodního soudu pro Prahu 3 ve svém vyjádření ze dne 7. 7. 1997 rekapituluje průběh dotčeného řízení stěžovatele a uvádí, že ve svém rozhodnutí o povolení obnovy řízení vyšel soud ze zjištění, že trestní řízení proběhlo v souladu s procesními předpisy, právo na uplatnění obhajoby nebylo obžalovanému upřeno a nijak zkráceno, soud I. stupně rozhodoval na základě důkazů, jež spolehlivě objasnily skutkový děj, a s plným respektováním zákonných práv stěžovatele bylo postupováno i při rozhodování o povolení obnovy řízení. S přijatými závěry se plně ztotožňuje a ústavní stížnost je podle ní namířena proti zásadě volného hodnocení důkazů nezávislým soudem.

Ústavní soud k předložené ústavní stížnosti konstatoval, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y ČR) a není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví. Neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. , a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR. Ústavní soud však zkoumá, zda v řízení před soudy nebyly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ( a 2, d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

Jestliže se namítá porušení d, pak je třeba si z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z tohoto článku citované y, jakož i z dalších jejích ustanovení a z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud se mohl zabývat toliko ústavností postupu a rozhodování městského soudu, který byl v zákonem stanovené lhůtě bezprostředně napaden. Nezkoumal tedy především blíže argumentaci vztahující se k rozhodování soudů v roce 1982.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce o protiústavnosti části rozhodnutí o obnově řízení, kdy stěžovatel uvádí, že je rozhodnutí v rozporu s 278 odst. 1 trestního řádu. Z toho dovozuje, že byly porušeny d a a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Jak bylo zjištěno ze spisu, námitka nesprávné interpretace ustanovení 278 odst. 1 trestního řádu byla v totožném znění již uplatněna v rámci odvolacího řízení. Městský soud v Praze se s námitkou v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal, když se zabýval jednotlivými skutečnostmi či důkazy v této souvislosti v odvolání uvedenými. K otázce výkladu 278 odst. 1 trestního řádu městský soud ve svém usnesení uvádí, že "pokud odsouzený poukazuje na to, že pro povolení obnovy postačuje, že by nové důkazy nebo skutečnosti "mohly" odůvodňovat jiný výrok o vině, je třeba uvést, že tato "možnost" musí být reálná a musí být určité váhy, aby byly výroky původního rozhodnutí skutečně zpochybňovány".

Soudní moc, tak jak je konstituována u ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům ( ), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že obecné soudy jsou při zjišťování skutkového stavu věci vázány toliko zákonem (čl. 95 odst. 1), v daném případě - co do důkazní stránky věci - ustanoveními trestního řádu. I v trestním řízení se uplatňuje zásada tzv. volného hodnocení důkazů ( 2 odst. 6 a 125 trestního řádu). Přezkum činnosti a rozhodování obecných soudů provádí Ústavní soud, jak již výše uvedeno, jen potud, pokud činností obecných soudů byly porušeny zásady ústavnosti, především pak ty, které jsou dány d (srov. též nález Ústavního soudu

sp. zn.

). Ústavní soud však v postupu soudů porušení d neshledal.

Pokud jde o namítané porušení čl. 9 odst. 5 a čl. 14 odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, považuje je Ústavní soud za nepřípadné. Článek 9 odst. 5 i čl. 14 odst. 6 citované mezinárodní smlouvy hovoří toliko o nároku na náhradu za nezákonné zatčení nebo vazbu, resp. o nároku na náhradu za odsouzení, kdy posléze došlo ke zproštění obžaloby na základě nové přesvědčivé skutečnosti, že výrokem soudu byl porušen zákon.

Ústavní soud tedy namítaná porušení ústavnosti neshledal a musel pokládat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný.

Soudce proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků svým usnesením podle 43 odst. 1 písm. c) , o Ústavním soudu, návrh odmítl.

S přihlédnutím k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo možno vyhovět ani návrhu stěžovatele na úhradu nákladů jeho právního zastoupení ve smyslu 83 , o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 1997 JUDr. Vladimír Paul

soudce Ústavního soudu