Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 26/94

Ústavní soud ČR

rozhodl dne 9. června 1994 v ústním jednání

a v senátě složeném z předsedy ve věci ústavní stížnosti

stěžovatele J. H. t a k t o :

Ústavní stížnost se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í

V ústavní stížnosti podané podle většinového názoru senátu

včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.), když i jinak ústavní

stížnost splňovala podmínky vyžadované zákonem (§§ 34, 72 odst.

1 lit. a), odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.), navrhoval stěžovatel

zrušení usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 1993 (sp.

zn. ) a potvrzujícího usnesení Krajského soudu v Ostravě

(ze dne 27. 10. 1993, sp. zn. ) a tvrdil, že těmito

rozhodnutími obecných soudů byly porušeny ústavní principy a jeho

ústavně zaručená práva, především pak ta, která vyplývají z čl.

36 a 38d; současně s tím vyslovil

pochybnost o tom, zda novela zák. č. 188/88 Sb., v současném znění

§ 261 odst. 2, je v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

Krajský soud v Ostravě, proti jehož rozhodnutí ústavní

stížnost směřovala v prvé řadě, jako účastník řízení (§§ 28, 76

odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.), ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

(§ 42 odst. 3 zák. č. 182/93 Sb.), odmítl vývody stěžovatele,

poukázal na to, že jeho rozhodnutí (stejně jako rozhodnutí soudu

I. stupně) zcela odpovídá zákonu a pokud jde o ústavně zaručená

práva stěžovatele, ústavní stížnosti vytkl, že svá tvrzení

nikterak nekonkretizuje (a vlastně ani konkretizovat nemůže)

a dále zdůraznil, že pochybnosti o tom, že by soudy ve

stěžovatelově věci jednající, nejednaly jako soudy nestranné

a nezávislé, příp. že by v jeho věci rozhodly jinak než bez

průtahů a veřejně, nedokládá takovými skutkovými okolnostmi,

z nichž by na skutečné porušení označených ústavních práv bylo

možno usoudit; pokud pak jde o samotné rozhodnutí, odkázal

odvolací soud na obsah jeho odůvodnění, z nichž jsou rozhodovací

důvody dostatečně patrny. Navrhl proto, aby Ústavní soud ČR

ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Vedlejší účastník (§§ 28 odst. 1, 76 odst. 2 zák. č. 182/93

Sb.) učinil shodný návrh jako Krajský soud v Ostravě a přednesl

- stručně shrnuto -, že výtky stěžovatele na adresu obecných soudů

nejsou důvodné, odkázal na obsah spisu (OS v Olomouci, sp. zn. 11

C 63/93) a své vývody uzavřel, že stěžovatel se v pravomocně

skončeném řízení ani nepokusil stran nyní tvrzených vad bránit

příslušnými návrhy a procesními kroky. Ve věci samé pokládá

vedlejší účastník pravomocné rozhodnutí za odpovídající jak

zákonu, tak i zjištěnému skutkovému stavu.

Jak Ústavní soud zjistil, jde v posuzované věci o to, že

pravomocným usnesením Krajského soudu v Ostravě (označeným již

dříve) bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně, jímž byl zamítnut

stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené před

tímto soudem pod sp. zn. ; oba obecné soudy dospěly

totiž k závěru, že zákonné podmínky (§ 228 odst. 1 lit. a)

) pro obnovu pravomocně skončeného řízení v této věci

splněny nejsou. Stěžejní otázku, totiž, zda skutková zjištění

opřená o důkazy provedené v původním řízení mohou doznat změny

důkazy novými a zejména, zda důkazy, jejichž provedení se

stěžovatel domáhá, jsou - z hlediska podmínek obnovy řízení

- důkazy novými. V tomto směru však oba obecné soudy zjistily, že

v řízení o obnovu stěžovatel toliko opakuje důkazní návrhy

provedené již v řízení původním a navíc, že části z nich (důkaz

) odvolací soud v původním řízení vyhověl a navržený důkaz

také provedl. Jestliže zbývající část důkazů - pokládav je za

nadbytečné - odvolací soud odmítl, učinil tak proto, že vzhledem

ke zjištěnému stavu věci je pokládal za nerozhodné a v důsledku

toho také za již nadbytečné; to ostatně také v odůvodnění svého

rozhodnutí přiměřeným a vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil

a problematiku posuzované věci dostatečně vyložil.

Napadá tudíž stěžovatel, i v řízení před Ústavním soudem,

nedostatečná, pokud se týká nesprávná, skutková zjištění, učiněná

obecnými soudy v původním řízení a pochybení v řízení podle hlavy

druhé, části třetí spatřuje v tom, že zamítavým výrokem

obecných soudů bylo mu vlastně upřeno právo na soudní ochranu.

Ústavní stížnost není důvodná.

Soudní moc tak, jak je konstituovánau ČR (úst. zák. č.

1/93 Sb.) je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem

stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 al. 1 úst.

zák. č. 1/93 Sb.), přičemž soudce je při výkonu své funkce

nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1 úst. zák. č. 1/93 Sb.).

Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že

obecné soudy jsou i při zjišťování skutkového stavu věci vázány

toliko zákonem (čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/93 Sb.), v daném

případě - co do důkazní stránky věci - ustanoveními

(především ). Zasáhnout do této nezávislosti obecných

soudů cítí se Ústavní soud oprávněn - jak ostatně vyložil již

několikrát - toliko tehdy, byly-li by postupem obecného soudu

porušeny ústavní kautely, ať již vyplývají zy samotné nebo

z ústavních předpisů jiných, či - obdobně - z mezinárodních smluv,

které byly ratifikovány a vyhlášeny, a jimiž je Česká republika,

co do lidských práv a základních svobod (a které mají přednost

před zákonem, čl. 11 úst. zák. č. 1/93 Sb., § 72 odst. 1 lit. a)

zák. č. 182/93 Sb.), vázána; právo přezkumu stran činnosti

obecných soudů Ústavnímu soudu nepřísluší obecně (čl. 90, 91 úst.

zák. č. 1/93 Sb.), ale náleží mu toliko tehdy, jsou-li v té které

věci v činnosti obecných soudů porušeny zásady ústavnosti,

především pak ty, které jsou dány u základních práv

a svobod.

Taková pochybení však Ústavní soud nejen nezjistil, ale ani

stěžovatel sám - odhlédne-li se od strohého odkazu na již dříve

zmíněné článkyd - je ani netvrdil,

resp. své stanovisko blíže a podrobněji nerozvedl.

Otázkou souladu ust. v platném

znění s ústavním pořádkem republiky - nebylo třeba se zabývat

vzhledem k prohlášení stěžovatele (č. l. 28 spisu), že svým

návrhovým tvrzením (sub. IV. návrhu) nemínil podávat návrh ve

smyslu § 74 zák. č. 182/93 Sb.

Ze všech těchto důvodů bylo proto rozhodnuto, jak z výroku

nálezu je patrno.

P o u č e n í :

Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54

odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.).

V Brně dne 9. 6. 1994