Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 252/96

Ústavní soud

rozhodl v právní věci stěžovatelky J. D.

o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn.

, ze dne 25. 4. 1996, ve spojení s rozsudkem

Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 21. 1.

1994, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 7

C 201/92, ze dne 13. 5. 1993, t a k t o :

Ústavní stížnost se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností, mající

i další předepsané náležitosti dle , domáhala

zrušení shora uvedených rozsudků, jimiž byla zamítnuta žaloba

s návrhem, aby vedlejší účastník byl uznán povinným uzavřít dohodu

o vydání nemovitostí dle , ve znění pozdějších

předpisů (dále jen " "). V odůvodnění

stěžovatelka uvedla, že soudy zkoumaly především otázku, k jakému

datu přešlo vlastnictví k nemovitostem na stát, aniž se seznámily

s rozhodnutím o konfiskaci ze dne 6. 10. 1947, které ani nebylo

předloženo, a jehož existence byla dovozena pouze z neověřeného

opisu výměru Magistrátu hl. města Prahy, čímž nemohla být zjištěna

existence ani jeho právní moci a tím méně prozkoumáno, jaký

majetek, kdy, komu a proč byl konfiskován. Stejně tak se obecné

soudy nezabývaly splněním podmínek pro aplikaci dekretu prezidenta

republiky č. 108/1945 Sb., ačkoliv stěžovatelka prokazovala českou

národnost původního vlastníka, jeho pronásledování gestapem

vězněním v Norimberku, neúspěšný pokus zbavit ho československého

občanství, když dovolací soud byl již ale vázán rozsahem

připuštěného dovolání. Dále ve své ústavní stížnosti uvedla, že

v případě původního vlastníka šlo o situaci zneužití dekretů za

účelem zabrání majetku, pro který byl původní vlastník třídním

nepřítelem. Z těchto důvodů byla dle stěžovatelky napadenými

rozsudky porušena její základní práva, zakotvená v čl. 11 a 36

(dále jen " ") a

.

Nejvyšší soud jako účastník řízení ve svém vyjádření v prvé

řadě odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku

a dále poukázal na skutečnost, že Nejvyšší soud rozhodoval na

základě dovolání, které bylo ve smyslu § 238 odst. 2 písm. a)

připuštěno odvolacím soudem, který jako otázku po právní

stránce zásadního významu označil problematiku přechodu

vlastnictví na stát podle dekretu prezidenta republiky č.

108/1945 Sb. V těchto případech, uvádí dále Nejvyšší soud, je pak

dovolatel oprávněn napadnout odvolací rozhodnutí jen z důvodu

uvedeného v , tj. pouze z důvodu

nesprávného právního posouzení věci. V dané věci proto také

stěžovatelka dovolání odůvodnila nedostatky v právním posouzení

věci, konkrétně vadnou aplikací § 444 o.z.o., což je současně

námitka, kterou bylo možno se v dovolacím řízení zabývat, jak

ostatně respektuje i ústavní stížnost, přestože na druhé straně

vychází z tvrzených nedostatků ve skutkových zjištěních, které

však - jak již bylo uvedeno - nebylo možno v dovolacím řízení

uplatnit.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření konstatoval, že

předmětné nemovitosti byly konfiskovány dle dekretu prezidenta

republiky č. 108/1945 Sb., s tím, že v důsledku této skutečnosti

přešlo vlastnické právo na stát před rozhodným obdobím, uvedeným

v , jak bylo podrobně rozvedeno v soudních

rozhodnutích. Závěrem navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.

Stěžovatel ve svém následném přípisu k vyjádření Nejvyššího

soudu poukázal na okolnost, že před Ústavní soud lze předstoupit

teprve po vyčerpání všech stupňů obecných soudů, zejména

zůstanou-li i nadále námitky aktuální, tak jak je tomu v daném

případě.

Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83

ČR) vzhledem k tvrzenému porušení základních práv a svobod

[ písm. d) y ČR, ve spojení s

písm. a) , o Ústavním soudu] přezkoumal

ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro

Prahu 1, sp. zn. , a dospěl k závěru, že sice skutečně

v případě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. docházelo

k přechodu vlastnictví ex lege, nicméně při splnění všech podmínek

dekretem stanovených, proto také převážila v praxi soudů tendence

aplikovat (srov. R. č. 16/94 Sbírky soudních

rozhodnutích a stanovisek; rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne

30. 12. 1994, Cdo 174/94; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.

8. 1996, ; rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS

56/94; IV. ÚS 94/95; ) tam, kde k vydání správního

aktu dle § 1 odst. 4 (do účinnosti zák. č. 84/1949 Sb. dle § 1

odst. 3) uvedeného dekretu prezidenta republiky došlo v rozhodném

období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a bylo, vzhledem

k restitučnímu důvodu, zakotvenému v § 6 odst. 2, ve spojení s §

2 odst. 1 písm. c) , důsledkem politické

perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva

a svobody. V návaznosti na shora uvedené nemůže proto obstát názor

obecných soudů, že na nárok ohledně majetku konfiskovaného

dekretem prezidenta republiky nedopadá Na

druhé straně však ani tento nedostatek v rozhodnutí obecných soudů

neposkytuje v projednávané věci důvod ke zrušení napadených

rozhodnutí, a to proto, že v dané věci obecné soudy na základě

provedeného dokazování vzaly za prokázané postupem, který

nevybočil z mezí ustanovení , , , a tedy

z ústavní zásady soudcovské nezávislosti upravené v y,

že správní orgán, tj. bývalý Ústřední národní výbor hl. města

Prahy, rozhodl dle § 1 odst. 3 dekretu prezidenta republiky před

rozhodným obdobím, tj. dne 6. 10. 1947, rozhodnutím, které se

stalo právoplatným dne 22. 12. 1947 vyvěšením na úřední desce, jak

bylo deklarováno ve výměru, resp. jeho fotokopii Magistrátu hl.

města Prahy ze dne 15. ledna 1948, když ze všech námitek

stěžovatelky, jimiž výměr zpochybňovala, lze maximálně učinit

závěr, že nelze určit, kdy ke konfiskaci, resp. rozhodnutí dle §

1 odst. 3 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. došlo, ale

nikoliv, že k němu došlo v rozhodném období. Na uvedeném nic

nemohou změnit ani zápisy v pozemkové knize, docházelo-li

k přechodu vlastnictví dle dekretu prezidenta republiky č.

108/1945 Sb. ze zákona a nikoliv intabulací, což jinými slovy

znamená, že se stěžovatelce, kterou tíží důkazní břemeno,

nepodařilo prokázat, že by předmětné nemovitosti přešly na stát

v tzv. rozhodném období (srov. § 6 odst. 1 a § 1 odst. 1 zák. č.

). Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní

stížnost dle ustanovení

zamítnout, neboť v důsledku shora uvedených skutečností nemohlo

dojít k tvrzenému porušení y. Pokud pak jde

o odlišné právní posouzení, týkající se aplikovatelnosti zák. č.

na majetek konfiskovaný dle dekretu prezidenta

republiky č. 108/1945 Sb., toto samo o sobě, při upřednostňování

principu materiálního nazírání na právo, jemuž jsou cizí jakékoliv

formální přístupy, nelze považovat za zásah dosahující intenzity

protiústavnosti ve smyslu y. Konečně, pokud jde

o odkaz na y, ten zůstal zcela neopodstatněn, neboť

jak již bylo opakovaně Ústavním soudem konstatováno, pouhý spor

o vlastnictví, ve kterém má být existence vlastnictví teprve

zjištěna, ústavně chráněn není.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. 9. 1997