Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 97 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (102)28930.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 114/96
Ústavní soud ČR
rozhodl v senátě o ústavní stížnosti R.C.
proti postupu Ministerstva vnitra ČR, za účasti Ministerstva
vnitra ČR jako účastníka řízení,
t a k t o :
Ústavní stížnosti se v y h o v u j e . Ministerstvu vnitra sezakazuje, aby svou nečinností ve věci stěžovatele, vedené pod sp.zn. II/s-OSOM/51/5403/94, pokračovalo v porušování právazaručeného čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobo d.
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se svou ústavní stížností směřující proti
Ministerstvu vnitra České republiky domáhá vydání nálezu, jímž by
Ústavní soud rozhodl, že bylo porušeno základní právo stěžovatele
podle čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobo d (dále jen
"Listina") a zakázal Ministerstvu vnitra, aby svojí nečinností
pokračovalo v porušování tohoto práva. V odůvodnění stížnosti
stěžovatel uvádí, že dne 13. 11. 1945 požádal jeho otec E. C. ve
smyslu ustanovení § 2 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.
o zachování československého státního občanství. Jak plyne
z rejstříku žádostí o státní občanství, bylo dne 17. 11. 1945
zřejmě žadateli podle § 2 odst. 2 citovaného dekretu vydáno
osvědčení, a tudíž měl být až do konečného vyřízení žádosti
považován za československého státního občana. V prosinci roku
1945 odešel E. C. mimo území republiky, neboť se obával ve
stávajících poměrech o svoji osobní svobodu i život - byl vězněn
na Pankráci orgány NKVD a GPU - nadále měl však zájem na tom, aby
československé státní občanství mu bylo zachováno, o čemž svědčí
fakt, že ještě 16. 3. 1947 vyřízení své žádosti urgoval. V roce
1955 pak ve Vídni zemřel, přitom do té doby nebylo o jeho žádosti
rozhodnuto žádnou z právně relevantních forem, jaké měl na mysli
tehdy platný správní řád - vládní nařízení č. 8/1928 Sb. Pouze
poznámkou ve spise ze dne 22. 10. 1947 bylo konstatováno, že
žádost nutno považovat za bezpředmětnou tím, že "žadatel byl
dobrovolně odsunut do Rakouska", a spis byl založen. Řízení tedy
nebylo ani zastaveno ani přerušeno. Dne 19. 1. 1995 požádal
stěžovatel, jako jediný syn a dědic E. C., Okresní úřad
v Jindřichově Hradci o pokračování v řízení ve věci státního
občanství E. C. Učinil tak, jak v ústavní stížnosti uvádí, proto,
že rozhodnutím o státním občanství E. C. mohou být přímo dotčena
jeho práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti. Dne 27. 1.
1995 mu Okresní úřad v Jindřichově Hradci sdělil, že v současné
době již řízení nemůže pokračovat a že žádost o zachování či
vrácení státního občanství byla s konečnou platností vyřešena
zákonem č. 34/1953 Sb. a že věc se odkládá. Dne 22. 2. 1995 pak
Okresní úřad v Jindřichově Hradci dále stěžovateli sdělil, že
nelze vést řízení o státním občanství osoby zemřelé a že pro sebe
považuje řízení za uzavřené. Stěžovatel se pak s odvoláním na §
50 správního řádu obrátil na odvolací instanci - Ministerstvo
vnitra - se žádostí, aby ve věci rozhodlo. Ani Ministerstvo vnitra
tak však neučinilo, pouze sdělením, čj. II/s-OSOM/51/5403/95, ze
dne 22. 2. 1996, podepsaném ministrem, konstatovalo, že
"rozhodnutí o žádosti je pro stěžovatele nepříznivé". V tomto
postupu, jak dále stěžovatel v ústavní stížnosti i v jejích
doplňcích uvádí, spatřuje porušení práva na spravedlivý proces
zaručovaný čl. 36 odst. l Listin y o čl. 6 odst. l Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Uvádí dále, že žádný orgán od
roku 1945 do podání ústavní stížnosti nevydal rozhodnutí ve věci,
přitom správní řád z roku 1928 nepočítal s tím, že by řízení mohlo
být ukončeno pouhou poznámkou ve spise. Ani vládní nařízení č.
91/1960 Sb. tuto možnost neobsahovalo. Pokud jde o platnou právní
úpravu ustanovení § 29 správního řádu , možnost přerušení řízení
připouští, avšak jen za podmínek, bylo-li řízení zahájeno
o předběžné otázce nebo jestliže byl účastník řízení vyzván, aby
ve stanovené lhůtě odstranil nedostatky podání, případně také na
návrh účastníka řízení. Tento předpis pak počítá v § 30 s možností
zastavení řízení, to však jen tehdy, vzal-li účastník návrh zpět,
anebo odpadl-li důvod řízení zahájeného z podnětu správního
orgánu. Žádný z těchto důvodů v daném případě v úvahu nepřichází.
Správní řád také nikde výslovně neuvádí, jak postupovat v případě
úmrtí účastníka řízení. Stanovisko, které zastává část teorie, že
by mělo dojít k zastavení řízení, lze podle názoru stěžovatele
sotva akceptovat, zejména v případě, kdy právní nástupce účastníka
řízení, z jehož podnětu bylo řízení zahájeno, může být rozhodnutím
přímo dotčen. Jen výjimečně lze v důsledku smrti navrhovatele
řízení ukončit, to však jen v případě, že se jedná o čistě osobní
zájem, osobní právo, které nemá dopad na jiné právní vztahy. Avšak
i kdyby tomu tak nebylo, musí se správní orgán vypořádat s návrhem
tak, aby o něm bylo rozhodnuto. Dále stěžovatel v důvodech ústavní
stížnosti v podstatě z rozdílné dikce ustanovení § 2 a § 3 dekretu
prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. dovozuje, že rozhodnutí
v řízení podle § 2 uvedeného dekretu má deklaratorní právní
účinky. V závěru pak uvádí, že práva E. C. byla již za jeho života
poškozována, v současné době jsou poškozována základní práva
stěžovatele, jemuž je postupem orgánů státní správy upíráno právo
na spravedlivý proces, neboť stav, v němž se ocitá, je možno
označit jako odmítání spravedlnosti. Zdůrazňuje, že tím, že žádný
z orgánů státní správy nevydává rozhodnutí a odkazuje na procesní
překážky, je současně stěžovateli odnímána možnost, aby se domáhal
svých případných hmotněprávních nároků. Podle něj je nepochybné,
že rozhodnutí musí být učiněno podle platného procesního předpisu,
vzhledem k všeobecně uznávané a platné zásadě, podle níž je nutno
postupovat podle předpisu platného v době, kdy je o věci jednáno,
stejně tak jako hmotněprávní nároky se posuzují podle předpisu
platného v době jeho vzniku. Jak okresní úřad, tak Ministerstvo
vnitra vydávají akty nejasné povahy, z nichž není patrno, zda se
jedná o rozhodnutí ve smyslu správního řádu . Zřejmě se tedy jedná
o jiný zásah orgánů veřejné moci § 87 odst. l písm. d) Ústav y,
a proto stěžovatel navrhl, aby jeho ústavní stížnosti bylo
vyhověno.
Ministerstvo vnitra ve svém písemném vyjádření k obsahu
ústavní stížnosti zastává stanovisko, že rozhodující pro danou věc
je skutečnost, že řízení o státním občanství je řízením o osobním
stavu fyzické osoby, které je vázáno na právní subjektivitu této
osoby, která jejím úmrtím zaniká. Zemřelá osoba nemůže být
subjektem práv a nemůže proto být zastoupena jinou osobou,
nestanoví-li zákon jinak. V případě smrti fyzické osoby přiznává
§ 15 o.z. pozůstalému manželovi a jeho dětem pouze právo na
ochranu osobnosti. Pokračování v řízení o zachování
československého státního občanství E.C. odmítlo i Ministerstvo
vnitra, které rovněž zpochybnilo možnost pokračování v řízení
i proto, že dle jeho názoru bylo možno příslušný hmotněprávní
předpis, tj. dekret č. 33/1945 Sb., použít pouze ve lhůtách
stanovených příslušnými prováděcími předpisy s tím, že zákonem č.
34/1953 Sb. byly otázky státního občanství, pokud jde o osoby
národnosti německé, definitivně uzavřeny. Dále pak zdůrazňuje, že
okresní úřad je oprávněn rozhodovat pouze v rozsahu zmocnění, jež
mu dává zákon č. 40/1993 Sb. , o nabývání a pozbývání státního
občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Tento
zákon jej však k projednání žádosti o vydání osvědčení o zachování
občanství podle uvedeného dekretu prezidenta republiky nezmocňuje.
Podle názoru zde uvedeného také stěžovatel nevyužil možnosti,
kterou mu současná platná právní úprava státního občanství České
republiky přiznává. Mohl totiž požádat o zjištění státního
občanství svého otce a vydání potvrzení o existenci českého
občanství podle § 20 a 24 zákona č. 40/1993 Sb. Příslušný okresní
úřad by v souladu s ustanovením § 1 odst. 2 citovaného zákona byl
povinen provést důkladné šetření ve věci, když při posuzování, zda
před svým úmrtím byl E.C. československým občanem, byl nucen
postupovat podle předpisů platných v době, kdy mělo dojít k nabytí
nebo pozbytí státního občanství. Tak v případě, že by na základě
výsledků provedeného šetření dospěl k závěru, že E.C. pozbyl čsl.
občanství podle výše citovaného dekretu a opětně je před svým
úmrtím nenabyl, vydal by rozhodnutí o zamítnutí žádosti v souladu
s ustanovením § 46 správního řádu . Poté mohl stěžovatel využít
řádných i mimořádných opravných prostředků k přezkoumání takového
rozhodnutí. Toto však stěžovatel neučinil, této možnosti nevyužil,
a proto je také podle ministerstva vnitra sporné, zda se vůbec
může obracet na Ústavní soud, když nevyčerpal všechny právní
prostředky k uplatnění svých nároků. Z obou podání stěžovatele je
patrno, že hodlá docílit toho, aby Okresní úřad v Jindřichově
Hradci, resp. Ministerstvo vnitra, pokračovalo ve správním řízení
o žádosti o zachování čsl. státního občanství osoby zemřelé, které
bylo zahájeno před více než 50 lety, přitom se odvolává mimo jiné
na to, že Česká republika je signatářem mezinárodních smluv
o lidských právech, a proto musí zásady plynoucí z těchto smluv
dodržovat. S tímto názorem stěžovatele se účastník řízení
ztotožňuje, přesto se domnívá, že okamžikem přistoupení České
republiky k příslušným mezinárodním smlouvám nelze
s retroaktivními důsledky řešit nebo novelizovat právní předpisy,
které byly přijaty ještě před tímto přistoupením a jsou nyní
neplatné. Zastává proto názor, že zpětně nelze s právními důsledky
z toho plynoucími zpochybňovat právní postupy a rozhodnutí učiněná
v minulosti, tj. před přijetím mezinárodních závazků, jen proto,
že s nimi nemusejí být plně v souladu, ale byly v souladu
s vnitrostátními předpisy. Ministerstvo vnitra proto navrhuje
zamítnutí ústavní stížnosti.
Ze spisu Ministerstva vnitra, čj. II/s-OSOM/51/5403/94, který
si Ústavní soud připojil, je patrno, že údaje uváděné stěžovatelem
v důvodech jeho ústavní stížnosti, týkající se žádosti E. C.
o zachování čsl. občanství, o jeho urgenci i způsobu jejího
"vyřízení", jakož i údaje týkající se žádosti samotného
stěžovatele a navazujícího postupu orgánů státní správy,
odpovídají skutečnosti.
Na podkladě zjištění učiněných z připojeného spisu pak dospěl
Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Především je třeba uvést, že Ústavní soud si je vědom toho,
že žádost podaná otcem stěžovatele správnímu orgánu se týká práva
ryze osobního, avšak s ohledem na to, že rozhodnutí vydávaná
k žádostem podaným podle § 2 dekretu prezidenta republiky č.
33/1945 Sb. zněla na zachování čsl. státního občanství (případně
na její zamítnutí), výrokem takového rozhodnutí se tedy zjišťoval
určitý právní stav již existující a měla tedy, jak ostatně
judikoval i bývalý Nejvyšší správní soud nález č. 1680, ročník
XXVIII (1947, sešit 6 Bohuslavovy sbírky nálezů Nejvyššího
správního soudu ve věcech administrativních), účinky pouze
deklaratorní, upravující právní sféru žadatele s účinky ex tunc,
pak nelze vyloučit legitimaci stěžovatele - jako syna a dědice
žadatele o zachování státního občanství - k podání návrhu na
pokračování v řízení včas a řádně zahájeném a neskončeném, a to
s ohledem na možné dopady takového rozhodnutí na majetková práva
žadatele. Že se jedná o řízení neskončené pak Ústavní soud
dovozuje ze zjištění učiněných ze správního spisu, z nichž plyne,
že žádost otce stěžovatele podaná podle § 2 dekretu prezidenta
republiky č. 33/1945 Sb., byla pouhou poznámkou ve spise založena
ad acta. Samotné uplynutí času od doby podání žádosti nemohlo mít
za následek ukončení řízení, když všechny správní řád y (vládní
nařízení č. 20/1955 Sb. , vládní nařízení č. 91/1960 Sb. a zákon č.
71/1967 Sb. ) vydávané postupně po správním řádu č. 8/1928 Sb., za
jehož platnosti bylo řízení zahájeno, vycházely ve svých
přechodných ustanoveních z kontinuity dříve zahájeného řízení. Ani
písemná sdělení současných správních orgánů, na které se
stěžovatel se žádostí o pokračování v řízení obrátil, za
rozhodnutí ve smyslu dnes platného správního řádu považovat nelze.
K obsahu těchto sdělení odvolávajících se na zákon č. 34/1953 Sb.
je třeba uvést, že ani tento zákon nemohl způsobit ukončení řízení
o žádosti otce stěžovatele o zachování státního občanství, když
tento zákon řešil otázku znovunabytí čsl. státního občanství navíc
pouze v poměru k osobám, na které se vztahoval, tedy v poměru
k osobám, které měly v den jeho účinnosti bydliště na území
Československé republiky, tak tomu však v případě otce
stěžovatele, který v té době již žil v Rakousku, nebylo. S ohledem
na uvedené proto Ústavní soud sdílí názor stěžovatele, že
dosavadním postupem správních orgánů bylo porušeno jeho právo,
plynoucí z čl. 36 odst. l Listin y, totiž právo na řádný
a spravedlivý proces, zahrnující v sobě nejen právo na spravedlivý
způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho
ukončení zákonem předpokládaným způsobem. V daném případě totiž
měly orgány veřejné správy, na které se stěžovatel obrátil
a v jejichž pravomoci je o otázkách státního občanství rozhodovat,
o jeho žádosti vydat rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 47
správního řádu a dát tak stěžovateli možnost využít všech
procesních prostředků k ochraně jeho práv, nehledě již k tomu, že
pokud se ministerstvo vnitra domnívalo, že v daném případě měl
stěžovatel volit postup podle zákona č. 40/1993 Sb. , pak při
dodržení zásad základních pravidel správního řízení obsažených
v ustanovení § 3 správního řádu a při respektování pravidla
stanoveného v ustanovení § 19 odst. 3 správního řádu (jehož
smyslem je především to, aby účastník neutrpěl újmu v důsledku
nesprávného nebo nepřesného označení podání) mohlo podání
stěžovatele, posuzováno podle obsahu, považovat za žádost
o zjištění státního občanství otce stěžovatele ve smyslu
ustanovení § 20 a 24 zákona č. 40/1993 Sb. , na která ve svém
vyjádření odkazuje. Pokud tedy správní orgány o stěžovatelově
návrhu doposud žádné rozhodnutí nevydaly, je možno tuto jejich
nečinnost kvalifikovat jako jiný zásah orgánu veřejné moci ve
smyslu ustanovení § 72 odst. l písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. ,
jehož důsledkem je porušení čl. 36 odst. l Listin y, a z toho
důvodu bylo proto ústavní stížnosti stěžovatele Ústavním soudem
vyhověno a Ministerstvu vnitra podle § 82 odst. 3 písm. b) zákona
č. 182/1993 Sb. zakázáno svou nečinností v porušování práv
stěžovatele pokračovat.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 25. září 1997