Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 60/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci navrhovatelky V.A., zastoupené advokátem JUDr. R.H.,

t a k t o

Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í

Včas podanou ústavní stížností se navrhovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 1996, čj. , s tvrzením, že tímto rozsudkem došlo k porušení jejího vlastnického práva a práva na soudní ochranu, zaručovaných d.

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, čj. a , ze dne 10. ledna 1996, byla zamítnuta žaloba navrhovatelky,v níž požadovala, aby odpůrcům L. a D.P. byla uložena povinnost uzavřít smlouvu o vydání věci, a to parcely č. 451/21 zahrada, parc. č. 1661

1

zastavěná plocha a garáže na pozemku parcely č. 1661 v k.ú. H., obec O., a odpůrcům L.P. a L.O. byla stanovena povinnost uzavřít s navrhovatelkou dohodu o vydání věci, a to pozemku parcely č. 451/12 v k.ú. H., jako osobám povinným ve smyslu Při svém rozhodování vycházel okresní soud ze zjištění, že předmětné nemovitosti přešly v tzv. rozhodném období na stát na základě trestního rozsudku sp.zn. , ze dne 20.12.1971, jímž byla navrhovatelka spolu se svým manželem ing. A.A. odsouzena pro trestný čin opuštění republiky podle trestního zákona, mimo jiné i k propadnutí majetku. Dále soud vycházel ze zjištění, že navrhovatelka byla zcela rehabilitována podle , a to usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 1991, čj. 8 Rt 216/91. Považoval tedy navrhovatelku za oprávněnou osobu podle ust. Vycházel však ze závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by odpůrci, kteří nemovitosti získali od státu - Národního výboru města O. - získali tyto nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění anebo v rozporu s tehdy platnými předpisy, jak to vyžaduje ust.

Proti tomuto rozsudku podala navrhovatelka odvolání, v němž namítala, že okresní soud nevzal v úvahu výsledek rehabilitačního řízení, jímž byl zrušen rozsudek trestního soudu čj. 8 Rt 216/91, a to včetně části týkající se trestu propadnutí majetku, na jehož základě byly nemovitosti nabyty do vlastnictví státu. Zároveň se navrhovatelka odvolala na nález ústavního soudu ČR

sp. zn.

.

O tomto odvolání rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který svým rozsudkem ze dne 18. 11. 1996, čj. -30, změnil rozsudek okresního soudu tak, že odpůrcům L. a D.P. určil povinnost uzavřít s navrhovatelkou dohodu o vydání garáže na parcele č. 1661, stavební plocha v k.ú. H. Ve zbylé části rozsudek okresního soudu

potvrdil. Podle krajského soudu zákon o soudní rehabilitaci č. v ust. hovoří o zvláštním zákonu, který upraví podmínky pro uplatnění nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, věci nebo zabrání věci. Tímto zákonem je mimo jiné i , o mimosoudních rehabilitacích. Tento zákon stanoví postup, jakým se má oprávněná osoba domáhat do určité doby vydání svého majetku od osoby povinné. Při zrušení rozsudku trestního soudu ode dne vydání rozsudku ex tunc nastupují ust. a 20 tohoto zákona a nelze uplatnit nároky vindikační. Z tohoto důvodu pak oprávněná osoba podle ve vztahu k osobě povinné podle nemusí prokazovat důvody dané ust. citovaného zákona, tedy že povinné osoby nabyly věci v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo že došlo k protiprávnímu zvýhodnění osoby nabyvatele. Proto krajský soud změnil rozsudek okresního soudu ohledně vydání garáže. Ve zbylé části napadený rozsudek krajský soud potvrdil proto, že k předmětným pozemkům bylo zřízeno právo osobního užívání ( ), které bylo transformováno dnem 1.1.1992 do práva vlastnického.

Proti tomuto rozhodnutí podala navrhovatelka včas ústavní stížnost, v níž především poukazuje na to, že rozhodnutím o rehabilitaci byla "současně zrušena všechna další rozhodnutí v téže trestní věci, která na zrušený rozsudek navazovala", muselo tedy být zrušeno rozhodnutí o vzniku práva osobního užívání, které se novelou změnilo v právo vlastnické. Ústavní stížnost byla doplněna dne 19. 5. 1997 s tím, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle d a právo na soudní ochranu, obsažené v y ČR, jakož i Všeobecné deklarace lidských práv. Navrhuje proto, aby rozsudek Krajského, soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 1996, sp. zn. , byl v části týkající se nevydání předmětných pozemků zrušen.

Jak plyne ze spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. , obecný soud nejprve usnesením spojil žalobu navrhovatelky týkající se vydání garáže (sp. zn. ) a žalobu týkající se zahrady (sp. zn. ). Pak se zabýval především okolnostmi, za nichž předmětné nemovitosti přešly do osobního užívání odpůrců. Krajský soud pak vycházel při svém rozhodování ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvého stupně.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (č1. 81, y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté d (č1. 38 y ČR) a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Ústavní soud se proto v dané věci zaměřil především na posouzení otázky, zda v řízení před obecnými soudy byly dodrženy principy spravedlivého procesu, zakotvené v hlavě páté d. V tomto směru nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že by v průběhu řízení došlo k porušení práv uvedené hlavě zakotvených. Provádění dokazování probíhalo před obecnými soudy způsobem zákonem předpokládaným a pokud jde o samotné hodnocení důkazů, pak ani jejich hodnocení nevybočilo, podle přesvědčení Ústavního soudu, z rámce ustanovení

Pokud jde o námitku navrhovatelky, že rozhodnutím soudů byl porušen č1. 3 y a porušeno její právo dané d vlastnit majetek, je třeba konstatovat, že soudy postupovaly v intencích platných zákonů. Článek 3 y konstatuje, že součástí ústavního pořádku je základních práv a svobod. Pokud jde o údajné porušení d, je zřejmé, že tzv. rehabilitační zákony nemohou odstranit všechny křivdy, které byly v minulosti

napáchány, směřují pouze k odstranění některých z nich. Je přitom uplatněna zásada, že odstraňováním křivd by neměly být napáchány křivdy nové. K dané otázce zaujalo stanovisko plénum ústavního soudu pod č.j. , ze kterého vyplývá, že sice stanoví, že některá trestní rozhodnutí se ruší, avšak ustanovení , o soudní rehabilitaci, váže však úpravu podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, na zvláštní zákon, kterým je rozuměti , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů ( a ). Při úvaze o tom, zda právě citované ustanovení je či není v rozporu zejména s článkem 11 odst. 1 y, je nutno vycházet z toho, že smyslem a účelem tohoto ustanovení je v prvé řadě také ochrana původního vlastníka, a to především vzhledem k možné námitce vydržení. Ustanovení chrání tedy právo každého vlastnit majetek potud, že se mu náhrady dostane v každém případě, i když nikoliv vždy cestou naturální restituce.

S odvoláním na toto stanovisko proto Ústavní soud konstatoval, že námitka navrhovatelky je nedůvodná.

Pokud jde o namítané porušení Všeobecné deklarace lidských práv, článek konstatuje v odst. 1 v souladu s d, že každý má právo vlastnit majetek, jak sám, tak spolu s jinými. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že rozhodnutím soudu nemůže být nikdo zbaven práva vlastnit majetek. I v daném případě soud pouze konstatoval, zda podle platných zákonů existuje povinnost vydat sporný majetek. Odstavec 2. citované Deklarace stanoví, že nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku. Soudy ve svém rozhodnutí konstatovaly, že navrhovatelka byla svévolně zbavena svého majetku, avšak jeho navrácení není možné z důvodů ochrany vlastnického práva jiných osob. Náhrada v daném případě není možná formou naturální restituce, ale jen ve formě pekuniární. Ani v tomto bodě

5

rozhodnutími soudů nebyla porušena základní práva navrhovatelky.

Ústavnímu soudu proto na základě výše uvedených skutečností nezbylo než ústavní stížnost podle písmeno c) , o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. 6. 1997

JUDr.Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu ČR

.$. 6