Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 27/97

Sp. zn.

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatele J.K., zastoupeného JUDr. E.J., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 1996, čj. - 64, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. ,

t a k t o

Návrh se o d m í t á

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel podal svůj návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 20. 1. 1997 označeným jako ústavní stížnost.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o odvolání a rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání ve. věci žaloby na ochranu osobnosti, kde vystupoval jako osoba žalovaná. V odůvodnění ústavní stížnosti uvádí úvahy a závěry v zásadě pouze vrchního soudu s tím, že zřejmě opakuje

1

argumentaci, kterou již uplatňoval v dovolání. Domnívá se, že uvedenými rozsudky došlo k porušení práva na řádný proces podle y ČR a d a dále pak k porušení práva na svobodu projevu a práva vyhledávat a šířit informace zakotvené v citované y. Odkazuje taktéž na nález Ústavního soudu,

sp. zn.

(publikovaný pod č. 34 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, s. 257 an.).

Pokud jde o namítané porušení y ČR, je třeba konstatovat, že tento článek je základním ústavním ustanovením, které obecně charakterizuje Českou republiku jako právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Principy obsažené v tomto článku i v d se vztahují na všechna základní práva a svobody ústavně garantované a jsou východiskem při jejich výkladu. Záruky právního státu a ochrany základních práv a svobod jsou pak konkretizovány v dalších ustanoveních y ČR a zejména pak v d. Ústavní stížnosti či jinému návrhu argumentujícímu porušením y ČR může být sice vyhověno, ale zpravidla pouze za předpokladu, když je zároveň porušeno jiné základní právo nebo svoboda.

Porušení d stěžovatel spatřuje především v hodnocení "tónu" článku z hlediska jeho způsobilosti ohrozit čest a důstojnost žalobce vrchním soudem; jde tedy o otázku hodnocení provedeného důkazu. Na základě již ustálené judikatury je třeba konstatovat, že Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu a 2, d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jinak tak nečiní ani tehdy,

kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.

2

základních práv a svobod zakotvuje právo každého, aby se v soudním řízení mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2). V ostatních aspektech řízení - pokud jde o dokazování - pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem zákonem stanoveným ( a 4), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům ( y ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí ( y ČR). Pokud jde o dokazování v civilním soudním řízení, hovoří o právu vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny ( ), stanoví, že soud sám rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede ( ) a především stvrzuje zásadu tzv. volného hodnocení důkazů ( ).

Pokud stěžovatel poukazuje na nález

sp. zn.

, Ústavní soud jej považuje za nepřípadný. Z nálezu vyplývá, že vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (právní závěry soudu) nemůže být v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V daném případě k takovému pochybení nedošlo.

Stěžovatelem namítané porušení d (dále jen ), konkrétně zřejmě především pak jeho odst. 2, jež v podání nijak nespecifikuje, nelze akceptovat. Uvedená v garantuje tzv. svobodu projevu, včetně šíření informací, kterou lze omezit pouze za podmínek uvedených v této y, a to jen zákonem. K žádnému porušení této základní svobody stěžovatele nemohlo dojít, neboť mu nikdo nebránil v šíření informací (v daném případě) prostřednictvím tisku.; Jinou se ovšem jeví otázka, zda výkonem této základní svobody nemohlo dojít k porušení jiného základního práva (zejména podle uvedené y) odlišné osoby. Svoboda projevu podle Listiny neznamená garanci eventuální občanskoprávní "neodpovědnosti" za porušení práva.

Soudce zpravodaj neshledal v tomto případě porušení ústavních práv. Proto podle ustanovení písm. C) , o Ústavním soudu, návrh ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků svým usnesením odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 1997 JUDr. Vladimír P a u 1 soudce zpravodaj