Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 329/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti T.P., zastoupeného advokátem JUDr. P.R., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. , za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a za vedlejšího účastenství RNDr. R.P. a E.P., zastoupených advokátem JUDr. J.K.,

t a k t o

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dne 28. 11. 1996 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. , kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 4. 1996,. č. j. -37. Těmito rozsudky byl zamítnut stěžovatelův návrh, aby mu R.P. a E.P. vydali ideální čtvrtinu nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí pro k. ú. O., na LV 666 a aby o vydání sepsali písemnou dohodu dle

1

S výše uvedenými soudními rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí a uvádí, že usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 1990, sp. zn. , byl soudně rehabilitován podle Tímto usnesením byly zrušeny všechny výroky rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 1987, sp. zn. , kterým byl pro trestný čin nedovoleného opuštění republiky odsouzen mimo jiné k trestu propadnutí majetku. Na základě tohoto zrušeného rozsudku získal čs. stát do vlastnictví jeho ideální 1/4 zmíněných nemovitostí, kterou pak od státu odkoupili dne 23. 11. 1987 manželé R. a E.P., kteří tyto nemovitosti vlastní dodnes. Stěžovatel připouští, že odpůrci nesplňují podmínky stanovené v , je však toho názoru, že jeho právo na vydání věci vyplývá ze skutečnosti, že v důsledku soudní rehabilitace nikdy nepřestal být vlastníkem, a proto jeho právní postavení je nutné posuzovat podle a 20 a nikoli podle cit. zákona. Zrušením odsuzujícího rozsudku nastal podle jeho názoru ex tunc stav, jako by vlastnictví nikdy neztratil. V tomto směru se dovolává nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 2. 2. 1995 a dále nálezu téhož soudu ze dne 21. 12. 1992 . Na základě těchto skutečností je stěžovatel přesvědčen, že obecné soudy nesprávně posoudily jeho postavení jako vlastníka věci a svými rozhodnutími porušily věta první a druhá d (dále jen " "), jakož i této y a y. Ze všech těchto důvodů žádá zrušení rozsudku odvolacího soudu.

Ústavní soud si vyžádal od účastníka řízení Krajského soudu v Ostravě, konkrétně pak předsedkyně senátu, který ve věci rozhodoval, (JUDr. P.O.), vyjádření k podané ústavní stížnosti. V tomto vyjádření se uvádí, že pokud se stěžovatel dovolává nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, pomíjí, že jeho návrh byl podán jako návrh restituční, tedy dle speciálního zákona, kterým se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd. Proto se musely obecné soudy zabývat otázkou pasivní legitimace odpůrců

2

IV. Ú5 329/96

podle tohoto předpisu. Nešlo tedy o žalobu indikační. Pokud pak se stěžovatel dovolává nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, připomíná krajský soud, že právě v tomto nálezu Ústavní soud výslovně uvádí, že při aplikaci je třeba postupovat plně v souladu s , protože jiný výklad by znamenal nerovnoprávné postavení oprávněných osob ve zcela stejné právní situaci. Dále se ve vyjádření uvádí, že stěžovateli nebyla odepřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, neboť proběhlo řádné občanské soudní řízení s dokazováním, návrh však byl zamítnut z věcných důvodů. Nemohl tedy být porušen ani y.

Vedlejší účastníci se k ústavní stížnosti vyjádřili prostřednictvím svého právního zástupce dne 27. 12. 1996. Ve vyjádření se uvádí, že stěžovatel se domáhal po vedlejších účastnících vydání nemovitostí a uzavření dohody z titulu V řízení se prokázalo, že stěžovatel je oprávněnou osobou podle a tohoto

zákona. Neprokázalo se však, že by vedlejší účastníci byli osobami povinnými nemovitost vydat dle § 4 odst. 2 cit. zákona, neboť ji nezískali v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Námitka, že kupní cena neodpovídala tehdy platným cenovým předpisům, byla vyvrácena znaleckými posudky. Podle názoru vedlejších účastníků dospěly obecné soudy na základě těchto skutečností ke správným závěrům a stěžovatel se tedy může domáhat pouze finanční náhrady podle

§ 13 cit. zákona. Odmítají proto tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavních práv a navrhují zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud si dále vyžádal spis vedený Okresním soudem v Olomouci pod sp. zn. a seznámil se s jeho obsahem. Současně vzal na vědomí sdělení tohoto soudu ze dne 9. 1. 1997, ze kterého vyplývá, že dne 5. 8. 1996 podal stěžovatel u tohoto soudu další totožný návrh na zahájení řízení, věc je vedena pod sp. zn. a dosud o ní nebylo pravomocně rozhodnuto.

3

Ústavnímu soudu nenáleží právo revidovat rozsudky obecných soudů jen z toho důvodu, že s nimi stěžovatel nesouhlasí. Jak uvedl již opakovaně ve svých rozhodnutích, je oprávněn ke zrušení rozsudku pouze tehdy, pokud by byl vydán na základě procesu, který nebyl ve svém celku procesem spravedlivým, případně tehdy, pokud by interpretace právních předpisů, o které je rozhodnutí opřeno, byla natolik extrémní, že by vybočovala z mezí ústavnosti. Pokud jde o proces, který napadenému rozsudku předcházel, neshledal Ústavní soud nic, co by jej opravňovalo ke konstatování, že byly porušeny zásady spravedlivého procesu stanovené v hlavě páté y.

Pokud jde o interpretaci aplikovaných právních předpisů obecnými soudy, nesdílí Ústavní soud názor stěžovatele, že by byla v rozporu s nálezem Ústavního soudu ČR

sp. zn.

, resp. s nálezem Ústavního soudu ČSFR

sp. zn.

ze dne 21. 12. 1992, (který stěžovatel ve svém návrhu mylně označuje za nález ÚS ČR). Ústavní soud neshledal v této věci žádný důvod k tomu, aby měnil svůj zásadní právní názor, který již ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil (viz např.

,

,

,

, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu z 11. 3. 1997 a řada dalších). Podstatou tohoto právního názoru je, že pravomocná soudní rozhodnutí vydaná podle , o soudních rehabilitacích, nezakládají sama o sobě a bez dalšího nabytí vlastnictví k nemovitostem, resp. k jinému majetku, o něhož byl vysloven trest propadnutí nebo zabrání. Brání tomu totiž ustanovení , které váže úpravu podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, na zvláštní zákon, kterým je třeba rozumět , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů ( a ), jakož i , ve znění pozdějších předpisů ( ). Při úvaze o tom, zda ustanovení zákona o soudní rehabilitaci je či není v rozporu

zejména s článkem 11 odst. 1 y, vychází Ústavní soud z toho, že smyslem a účelem ustanovení je v prvé řadě také ochrana původního vlastníka, a to především vzhledem k námitce vydržení. Toto ustanovení chrání tedy právo každého vlastnit majetek potkud, že se mu náhrady dostane v každém případě, ne vždy však formou naturální restituce. Ústavní soud proto konstatuje, že na stěžovatele se sice vztahuje dobrodiní nového otevření lhůty ve smyslu nálezu tohoto soudu, který byl publikován pod č. 164/1994 Sb., nic to však nemění na skutečnosti, že Ústavní soud neshledal na rozhodnutích obecných soudů, která jsou ústavní stížností napadána, nic, co by jej nutilo k jejich zrušení pro neústavnost.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků byl nucen návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnout podle , o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. 3. 1997

JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj

5