Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 126/94

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci stěžovatelů MUDr. J.K. a MUDr. N.K., oba zastoupeni advokátem JUDr. K.Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. -51, ze dne 5. 11. 1993, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. , ze dne 1. 12. l992, byl zamítnut návrh stěžovatelů směřující proti JUDr. J.H. a O.ú. na určení, že stěžovatelé jsou oprávněnými vlastníky rodinného domu v P., se stavební parcelou č. 1984 a parcelami 1985 a 1986, zapsanými na listu vlastnictví č. l7 u SG. K odvolání stěžovatelů pak ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který svým rozsudkem, sp. zn. , ze dne 5. 11. l993, rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve vztahu k prvému žalovanému JUDr. H., ve vztahu k druhému žalovanému - O.ú., pak rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil. Vycházel ze závěru, že zrušení trestního rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. , ze dne 11. 2. l981 ( jímž byli stěžovatelé odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky k trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí majetku) ex lege - ze neznamenalo, jak se stěžovatelé domnívají, automatickou restituci majetku, respektive přímou obnovu, jejich vlastnického práva ke shora označeným nemovitostem. Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podali stěžovatelé ústavní stížnost, v níž polemizují se závěry soudu uvedenými v odůvodnění jeho rozhodnutí. V úvodu své ústavní stížnosti stěžovatelé uvádí, že právní zásada každého právního a demokratického státu musí trvat na postulátu u zaručené rovnosti lidí před zákonem , a proto musí být - právě z titulu této ústavní rovnosti - zaručena náprava všech křivd spáchaných komunistickým režimem. Všem nevinně postiženým lidem - a nejen některým - musí být proto jejich protiprávně jim odejmutý majetek vrácen in natura (pokud majetek fyzicky existuje), a to bez ohledu na to, kdo takový majetek v současné době drží, neboť podle základních právních zásad z trestného činu nikomu právo vzniknout nemůže. V právním státě jiné možnosti není, tuto možnost však napadený rozsudek nevzal, podle jejich názoru, v úvahu. Stěžovatelé se domnívají, že k restituci jejich majetku došlo přímo ze , na jehož podkladě byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. , včetně výroku o trestu propadnutí majetku, a to k datu vydání uvedeného rozhodnutí. Trestní rozsudek byl tedy zrušen s účinky ex tunc, což, podle názoru stěžovatelů, v právním státě nemůže znamenat nic jiného, než že se vlastnická práva k předmětným nemovitostem "znovu právně ustanovila", akt teroru a právní zvůle byl tím odstraněn a zrušen, čímž zanikla i jakákoliv práva jiných osob, a tedy i zdánlivé vlastnické právo JUDr. H. Jak Obvodní soud pro Prahu 6, tak Městský soud v Praze, nevzali ve svých rozhodnutích na vědomí pravomocné a vykonatelné zrušení zabavovacího rozsudku, a tím fakticky zabavovací rozsudek uvedli znovu do právní funkce a porušili tak účel , o soudních rehabilitacích, uvedený v jeho ustanovení . Účelem tohoto zákona nemohlo být jen formální zrušení rozsudků bez současného zrušení jejich materiální náplně, a proto jejich zrušením nemohlo nastat nic jiného, než návrat v předcházející stav. Nejde tedy, podle jejich názoru, v pravém slova smyslu ani o žádnou restituci majetku, protože právně ani k jeho žádnému zabavení nedošlo, soudní řízení bylo retroaktivně zastaveno bez jakéhokoliv dotčení vlastnického práva stěžovatelů k jejich nemovitostem. Poukazují dále na ustanovení a v této souvislosti uvádějí, že Městský soud v Praze přehlédl skutečnost, že celý nese název "odškodnění" a dovozují, že" "odškodnění" a "návrat v právní stav existující před vydáním zrušených zabavovacích rozsudků" mají rozdílný materielně právní význam, který nelze slučovat, ani zaměňovat. Kromě toho poukazují na to, že v ustanovení citovaného zákona se výslovně uvádí, že výroky trestních rozsudků o propadnutí majetku byly zrušeny. Právně tedy neexistují a stěžovatelé jsou toho názoru, že s ohledem na to, že tyto výroky byly zákonem zrušeny ex tunc, právně nikdy neexistovaly, a proto nemohly existovat, ani neexistují žádné právní důsledky na nich spočívající nebo se o ně opírající. Pojem "odškodnění", který určuje charakter nebo vlastnosti citovaného zákona, je proto, podle jejich názoru, možno vykládat jen tak, že jde o náhradu škody, která vznikla stěžovatelům jako vlastníkům předmětných nemovitostí tím, že je někdo třetí, v daném případě JUDr. H., po řadu roků bez jejich souhlasu a bez náhrady užíval. Městský soud v Praze, podle jejich názoru, nesprávně aplikoval při posuzování jejich případu , jakákoliv působnost a jeho úvahy o povinných a oprávněných osobách, trvalém pobytu stěžovatelů na území České republiky a jiných jeho ustanoveních v dané věci nemá žádné opory v zákoně a je v rozporu s y ČR. Podle jejich názoru napadený rozsudek ve svých důsledcích neznamená nic jiného než znovupotvrzení zrušených protiprávních zabavovacích rozsudků a jejich faktické legalizování, fakticky ruší zákona č. 119/90 Sb. a odst. l písm. d) téhož zákona a dostává se tak do rozporu s Všeobecné deklarace lidských práv, Rezoluce 217 (III) Valného shromáždění Spojených národů z 10. prosince l948, s čl. l Dodatkového protokolu ke Konvenci k ochraně lidských práv a základních svobod Evropské rady, přijatého v Paříži dne 2O. 3. l952 i s y, jakož i odstavec l Konvence k ochraně lidských práv a základních svobod Evropské rady. Navrhli proto, aby Ústavní soud buď sám určil, že stěžovatelé jsou vlastníky předmětných nemovitostí, anebo rozhodl tak, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze se zrušuje. Současně s touto ústavní stížností pak stěžovatelé s odvoláním na ustanovení navrhli změnu pro jeho faktickou protiústavnost. Ústavní soud se věcí nejprve zabýval z hlediska ustanovení , zkoumal tedy, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti. Po seznámení se s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. , pak dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelů je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti stěžovatelů spočívá v polemice s právními názory, které obecné soudy ve věci stěžovatelů zaujaly a v zásadě rozvádí argumenty uváděné již v jejich odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, o kterém bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze, přitom s jejich odvolacími námitkami se uvedený soud vypořádal. Jak plyne z odůvodnění napadeného rozsudku, vycházel Městský soud v Praze ze závěru, že zrušení trestního rozsudku, týkajícího se stěžovatelů, ex lege neznamenalo automatickou restituci majetku, respektive přímou obnovu jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Ve svých závěrech vycházel uvedený soud z ustanovení s tím, že zákonem, který uvedené ustanovení provádí, je , o mimosoudních rehabilitacích, přitom v jeho ustanoveních § a 20 jde o dokončení soudní rehabilitace, tzn., že při zrušení výroku o propadnutí majetku, s platností ode dne vydání zrušeného rozsudku, nastupují podle § a 20 nároky jimi upravené a nelze již v žádném případě uplatnit nároky jiné (nárok vindikační, nárok na určení vlastnického práva), potencionální nároky ex tunc byly tedy nahrazeny nároky nyní založenými, a to konstrukcí nároku na vydání věci, resp. uzavření dohody o vydání věci podle a násl. Jde tedy o nově založený nárok, jako kdyby tehdy došlo platně k přechodu vlastnického práva na stát a rehabilitovaná osoba musí v tomto směru postupovat výhradně podle § a 20 Uvedená speciální zákonná úprava tak stanoví podmínky uplatňování nároků, vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku a jedině touto cestou mohou rehabilitované osoby své nároky uplatňovat. Z uvedených důvodů proto dospěl Městský soud v Praze, jako soud odvolací, k závěru, že soud I. stupně nepochybil, když zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé těchto nároků domáhali nikoliv postupem podle , nýbrž žalobou směřující k určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle písmeno c) Uvedl dále, že za situace, kdy stěžovatelé nemají trvalý pobyt v České republice a nesplňovali tak podmínku oprávněných osob ve smyslu ustanovení odstavec l , by restituce jejich majetku byla v rozporu se stávající zákonnou úpravou. Proto rozsudek soudu I. stupně ve vztahu k JUDr. J.H. jako věcně správný potvrdil a ve vztahu k O.ú., který nemá samostatnou právní subjektivitu, a tedy ani způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení , pak rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil. Ústavní soud, který, jak již vyslovil ve svých dřívějších nálezech, není soudem nadřízeným soudům obecným a za předpokladu, že tyto při své činnosti postupují v souladu s principy stanovenými v hlavě pátéd, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat, se věcí nejprve zabýval z pohledu ustanovení zákona č. l, o Ústavním soudu. Městský soud v Praze v posuzované věci postupoval zcela v souladu se , který sice ve svém ustanovení stanoví, že pravomocná odsuzující soudní rozhodnutí vyhlášená v době od 25. 4. l948 do l. l. l990, týkající se skutků spáchaných po 5. 5. l945 podle zákonů a jejich ustanovení tam vyjmenovaných (mezi nimiž je i trestný čin opuštění republiky podle § 109 zákona č. 140/1961 Sb., za který byli stěžovatelé v roce l981 odsouzeni), jakož i všechna další rozhodnutí v trestní věci na ně obsahově navazující, se zrušují k datu, kdy byla vydána, zároveň však ve svém ustanovení § 23 odst. 2, pokud jde o podmínky uplatnění nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věcí nebo zabrání věci, jakož i pokud jde o způsob náhrady a rozsah těchto nároků, odkázal na zvláštní zákon. Tímto zvláštním zákonem je , jehož "změnu" sice stěžovatelé zároveň navrhli, tento zákon však ve svých ustanoveních § a 20 pouze provádí již zmíněné ustanovení , jehož zrušení však stěžovatelé nenavrhli. I když pak uvedené ustanovení je zařazeno do oddílu 6 zákona označeného jako odškodnění, není vzhledem k dikci tohoto ustanovení pochyb o tom, že zde nejde o náhradu škody, ale o nárok restituční povahy, s nímž nepochybně souvisí i vypořádání případných práv a nároků třetích osob. Za tohoto stavu, kdy ani v postupu obecných soudů v posuzované věci nebylo shledáno porušení ústavních principů zakotvených v hlavě páté d a kdy navíc v daném případě je třeba také brát v úvahu i nález Ústavního soudu ČR, sp. zn.

Pl. ÚS 3/94

, jímž byla dnem l. 11. l994 v ustanovení odst. l zrušena podmínka trvalého pobytu na území ČR u oprávněných osob a stěžovatelé tedy mohou své restituční nároky podle citovaného zákona nyní uplatnit, pak Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost stěžovatelů je zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle odst. l písm. c) odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. ledna 1995

JUDr. Eva Zarembová

soudce zpravodaj