Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 220/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Paulem v právní věci stěžovatele L.Č., zastoupeného advokátem JUDr. J.P., o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 7. 1996, sp. zn. , a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 1996, sp. zn. ,

t a k t o

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Svým podáním ze dne 30. 7. 1996 uplatnil stěžovatel návrh ústavní stížnosti, požadující zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 7. 1996, sp. zn. , a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 1996, sp. zn: .

Rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byla podle § 71 odst. 3 trestního řádu prodloužena vazba stěžovatele do 18. 2. 1997. Naposledy předtím byla prodloužena vazba stěžovatele usnesením téhož soudu ze dne 26. 3. 1996, sp. zn. 1 Ntv 2/96, jež bylo potvrzeno usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 5. 1996, sp. zn. . Vrchní soud konstatoval, že od předchozího rozhodnutí nedošlo k žádné změně mající vliv na vazební důvody. Naopak na stěžovatele a dalšího obviněného byla podána obžaloba dne 3. 6. 1996, čímž se nebezpečí uložení přísného trestu ještě aktualizovalo.

Nejvyšší soud ČR stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.

1

Stěžovatel je toho názoru, že rozhodnutím obou soudů byla porušena jeho základní lidská práva a svobody, konkrétně právo na osobní svobodu podle , 2 a 5d a právo na spravedlivý proces podle ve spojení s a 4 téžey.

Ústavní soud vyšel z napadených usnesení obou soudů a zjistil, že v usneseních Ústavního soudu vydaných v téže právní věci stěžovatele, tj. oprávněnosti jeho vazby, pod

sp. zn.

a

, byly ústavní stížnosti odmítnuty a uvedeny důvody, proč Ústavní soud neshledal v usneseních Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR porušeníd v článcích, které stěžovatel ve svých ústavních stížnostech uvedl.

I v současně projednávané ústavní stížnosti je argumentace založena opět na úvahách o aplikaci ustanovení § 67 a § 71 odst. 3 trestního řádu oběma soudy a stěžovatel namítá, že u jeho osoby nejsou dány důvody vazby ani důvody pro její prodloužení. Stěžovatel však opomíjí, že v jeho věci došlo k novým skutečnostem. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ČR, je stěžovatel na podkladě obžaloby, podané u Městského soudu v Praze dne 3. 6. 1996, stíhán pro trestný čin vraždy spáchaný ve spolupachatelství a měl se ho dopustit jako zvlášť nebezpečný recidivista.

Bylo nutno souhlasit s názorem obou soudů, že jde důkazně o mimořádně složitou věc proti třem obžalovaným, přičemž stěžovatel je obžalován pro velmi závažný trestný čin, jehož se měl dopustit se dvěma spoluobžalovanými vniknutím do cizího bytu, usmrcením dvou mužů, zmocněním se částky nejméně Kč 8 750 000,-- a odvezením a ukrytím těl poškozených. Navíc se stěžovatel měl činu dopustit, přestože rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 1987 byl odsouzen pro trestný čin loupeže k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, který částečně vykonal.

S přihlédnutím k uvedeným okolnostem nebylo možno nesouhlasit se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, že u stěžovatele jsou dány důvody vazby podle § 67 písm. a) a § 67 písm. c) trestního řádu i pro její prodloužení podle § 71 odst. 3 téhož zákona, takže rozhodnutím obou soudů nebyla porušena základní lidská práva a svobody, které byly stěžovatelem uvedeny jako důvod jeho ústavní stížnosti ze dne 30. 7. 1996.

Proto nezbylo než návrh ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle písm. C) , o Ústavním soudu, jako zjevně

2

neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 1996 JUDr. Vladimír P a u 1

soudce zpravodaj