Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 243/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele P.U., zastoupeného advokátem JUDr. V.K., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. , za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a MST, jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o :

Návrh s e o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel se svým včas podaným návrhem domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. . Podle navrhovatele byl tímto soudním rozhodnutím porušen č1. 8 odst. 2 a odst. 5d (dále jen), dále č1. 38 odst. 2y, jakož i čl. 5 a 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.

K porušení citovaných článkůy a úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mělo dojít tím, že Městský soud v Praze zamítl ve smyslu ustanovení tr. ř. navrhovatelovu stížnost, směřující proti usnesení Obvodního soudu

1

pro Prahu 1 ze dne 17. 6. 1996, sp. zn. . Těmito rozhodnutími obecných soudů byla ve smyslu ustanovení § 71 odst. 2 tr. ř. prodloužena navrhovateli lhůta trvání vazby do 30. 10. 1996, tedy o další 4 měsíce.

Navrhovatel pokládá tato soudní rozhodnutí za chybná, neboť je přesvědčen, že v jeho případě žádný z vazebních důvodů, uváděných v soudních rozhodnutích, neexistuje. V textu ústavní stížnosti pak podrobně poukazuje na obsah vlastní stížnosti, kterou podal proti prvoinstančnímu rozhodnutí a jíž nebylo vyhověno. Dovozuje, že v jeho případě mohlo být přípravné řízení skončeno již před řadou měsíců, pokud by příslušné orgány činné v trestním řízení postupovaly patřičně rychle a bez průtahů. Poukazuje i na to, že v případě rozhodování o prodloužení vazby musí příslušný orgán zkoumat nejen to, zda existují vazební důvody, uvedené v § 67 tr. ř., nýbrž se stejnou pečlivostí musí zkoumat i to, zda by propuštěním z vazby mohlo být zmařeno nebo ztíženo dosažení účelu trestního řízení. Městský soud v Praze se podle názoru navrhovatele zabýval pouze důvody vazby a další podmínku prodloužení vazby nezkoumal.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví. Není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným, a proto může nad jejich činností vykonávat přezkumný dohled jen ve smyslu kontroly ústavnosti jejich jednání.

Podstatou ústavní stížnosti je navrhovatelova polemika se závěry obecných soudů ohledně důvodnosti aplikace ustanovení § 71 odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 67 písm. a) a b) tr. ř. V tomto směru pak navrhovatel zastává odlišný právní názor a dovozuje, že v jeho případě důvody pro prodloužení vazební lhůty dány nejsou. V této souvislosti je nutno poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ČR, navazující na judikaturu bývalého Ústavního soudu ČSFR (srov. např.

ÚS ČR a Rč. 13/1993 Sbírky

2

usnesení a nálezů ÚS ČSFR), podle níž nesprávné právní posouzení nemůže být samo o sobě důvodem ke zrušení rozhodnutí Ústavním soudem.

Z obsahu předložených příloh, především pak z předložených rozhodnutí obecných soudů, se podává, že navrhovatel ve své ústavní stížnosti opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy se s těmito námitkami náležitě vypořádaly, zejména Městský soud v Praze, jehož rozhodnutí je předmětem ústavní stížnosti. Z obsahu tohoto soudního rozhodnutí je zřejmé, že navrhovatel je stíhán pro rozsáhlou a závažnou trestnou činnost, jejíž objasnění si vyžaduje složité dokazování, přičemž trestní stíhání navrhovatele bylo v květnu 1996 rozšířeno o další závažnou trestnou činnost. Pro trestné činy podvodu a zkrácení daně, poplatku a podobné dávky hrozí navrhovateli nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání 5 až 12 let. Nepochybně je tedy dáno v takových případech nebezpečí, že navrhovatel se může skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání a hrozícímu trestu, a že může působit na svědky a spoluobviněné. Tento názor obsažený v rozhodnutí Městského soudu v Praze sdílí i ústavní soud ČR.

Vzhledem ke shora uvedenému dovodil ústavní soud, že rozhodnutími obecných soudů o prodloužení vazební lhůty nedošlo k porušení y ani a 5y. Proto Ústavní soud návrh navrhovatele ve smyslu ustanovení jako zjevně neopodstatněný odmítl.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.

V Brně 17. října 1996 prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu ČR