Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 142/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v právní věci ústavní stížnosti stěžovatele P.K., zastoupeného advokátem JUDr. L.M., proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, č.j. 33-603/13630/96, ze dne 18. 4. 1996, za účasti Ministerstva práce a sociálních věcí ČR jako účastníka řízení a O.ú. S., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, t a k t o :

Návrh s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 9. 5. 1996, podanou k poštovní přepravě dne 21. 5. 1996, domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, č.j. 33-603/13630/96, ze dne 18. 4. 1996, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí O.ú. v S., č.j. SV 405/96, č.r. CS Št, ze dne 25. 3. 1996, o zamítnutí odkladu výkonu civilní služby. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 22. 4. 1996 a ústavní stížnost byla proto podána včas.

Podle stěžovatele uvedené rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR zasáhlo do jeho základních práv zakotvených v č. 1, a v souvislosti s d. Ústavní stížnost byla současně spojena s návrhem na zrušení některých ustanovení , o civilní službě.

Ústavní stížnost měla stanovené náležitosti a stěžovatel byl zastoupen advokátem s plnou mocí v souladu s příslušnými ustanoveními , o Ústavním soudu. Na základě toho mohl soudce zpravodaj posoudit ústavní stížnost z hlediska její opodstatněnosti.

1

Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel je osobou povinnou vykonat civilní službu, když předtím odmítl vykonat službu vojenskou. Stěžovatel však neuposlechl příkazu k výkonu civilní služby, za což již byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Semilech, sp. zn. , ze dne 18. 1. 1994, k podmíněnému trestu odnětí svobody na šest měsíců. Dne 13. 3. 1996 požádal stěžovatel O.ú. v S., o povolení odkladu civilní služby s odvoláním na ustanovení , o civilní službě, které stanoví, že "Občanům lze na jejich žádost z důvodů zdravotních, rodinných, sociálních a jiných zvláštního zřetele hodných povolit odklad nebo přerušení výkonu civilní služby." Tato žádost byla rozhodnutím O.ú. v S., zamítnuta a k odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí O.ú., potvrzeno ústavní stížností napadeným rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí.

Stěžovatel má za to, že v současnosti pro něj právně neexistuje jiný důvod, jak nevykonat civilní službu, než právě toto ustanovení § 4 odst. 1 cit. zákona. Konkrétně se odvolává na "důvody hodné zvláštního zřetele," které spatřuje v tom, že jeho svědomí a náboženské přesvědčení mu nedovolují vykonat ani vojenskou, ale ani civilní službu. Protože nehodlá znevažovat postavení O.ú. v S. tím, že prostě nebude na jeho případné povolávací příkazy k nastoupení civilní služby reagovat, podal si žádost o odklad, aby se podle něj "předešlo jeho beztrestnému konfliktu s civilní mocí." Stěžovatel se totiž domnívá, že sice může dostávat příkazy k nastoupení civilní služby, avšak protože již jednou za její nenastoupení trestně postižen byl, nemůže být ve smyslu nálezu ústavního soudu,

sp. zn.

, znovu potrestán, neboť by byla porušena zásada "ne bis in idem."

Protože nemohl dosáhnout zproštění výkonu civilní služby podle ustanovení § 4 odst. 4, ani jejího prominutí podle § 11 odst. 1 zákona o civilní službě, podal si žádost o odklad z důvodů hodných zvláštního zřetele. Nebylo mu však vyhověno, čímž podle něj byl poškozen na svých výše uvedených základních právech. Stěžovatel civilní službu považuje za stejnou, jako vojenskou službu s tím, že je rovněž v rozporu s jeho svědomím a náboženským přesvědčením.

Ústavní soud posoudil jednotlivé námitky stěžovatele z hlediska jejich ústavněprávní opodstatněnosti a došel k těmto závěrům. Postupem orgánu veřejné moci nedošlo k porušení základních práv stěžovatele uvedených v a d, které zajišťují rovnost v právech a zaručují rovnost v právech a svobodách bez rozdílu víry a náboženství.

Tato ustanovení je třeba vykládat v tomto případě v souvislosti s ustanovením d, podle kterého nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním a ustanovením písm. b)

2

II. ÚS142/96

, podle kterého se za nucené práce nebo službu nepovažuje vojenská služba nebo jiná služba stanovená zákonem namísto povinné vojenské služby.

Česká republika je tak jedním ze států, který zavedl alternativní civilní službu pro ty občany, kteří odmítají vojenskou službu se zbraní. Občanům ČR je tedy umožněn výběr mezi vojenskou službou či civilní službou. V tom je třeba spatřovat jejich ústavně či mezinárodní smlouvou dle y ČR zaručené základní právo ve smyslu č1. 87 odst. 1 písm. d) y ČR, kterého se mohou ústavní stížností domáhat. Jestliže se proto stěžovatel dovolává ustanovení d, podle kterého mohou být povinnosti (nepochybně včetně povinnosti výkonu vojenské či civilní služby) ukládány toliko při zachování základních práv a svobod, je to nepřípadné. V opačném případě by musel prokázat, že základních práv a svobod zakotvuje nejen právo odmítnout z uvedených důvodů vojenskou službu, nýbrž i službu civilní. Jestliže tak zákon o civilní službě stanoví povinnost jejího nastoupení (při respektování v něm uvedených kautel), neporušuje tím žádné z uvedených ustanovení d.

Naopak právě z důvodu dodržení ustanovení a d jeho ustanovení stanoví, že "výkonem civilní služby nesmějí občanu, který ji vykonává, vzniknout neodůvodněné výhody proti těm občanům, kteří vykonávají vojenskou základní (náhradní) službu nebo vojenská cvičení" a tím spíše v případě (arg. a minori ad maius), že by se jejímu výkonu vůbec vyhnul. To měl rovněž na mysli ústavní soud, když v nálezu,

sp. zn.

, jehož se stěžovatel dovolává, výslovně uvedl "...z důvodu svědomí tedy nemůže dojít ke zproštění od jakékoli služby, jak je někdy požadováno. Přijetí takového stanoviska by bylo v příkrém rozporu se zásadou rovnosti ....pokud by bylo tolerováno jednání vedoucí k tomu vyhnout se jakékoli službě, došlo by tím k porušení principu rovnosti" (viz Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, s. 45, 46). Tím odpadá i námitka rozporu uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci s d, kterou by bylo navíc možno posoudit jen v případě, kdy by byl stěžovatel znovu pro týž trestný čin potrestán, což se však nestalo. Ústavní soud se navíc s ohledem na ustanovení d (presumpce neviny) a y ČR (nezávislost soudů) takovou situací ani hypoteticky zabývat nemůže.

Jinak řečeno, stěžovatel by mohl mít úspěch ve věci v případě, že by z d vyplývala základní svoboda, na jejímž základě by nikdo nemohl být nucen vykonávat vojenskou nebo jakoukoli jinou službu včetně civilní, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo náboženským vyznáním. Takováto svoboda však zcela zjevně a nepochybně v d obsažena není a ústavním soudem to již bylo v podobě jeho právního názoru v nálezu, sp. zn. IV. S 81/95, vyloženo.

3

Oba orgány veřejné moci (O.ú. v S. a Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR) ve svých rozhodnutích správně odůvodnily, že důvody svědomí a náboženského přesvědčení jsou rozhodné pro odmítnutí vojenské základní služby a není smyslem , v platném znění, považovat tyto základní důvody i za důvody k povolení odkladu výkonu civilní služby (obdobně usnesení sp. zn. ). Nakonec i sám stěžovatel účelově považuje odklad jen za možnost, jak civilní službu (z důvodu svého svědomí a náboženského vyznání) nevykonat.

Proto soudce zpravodaj došel k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná, a to neopodstatněná zjevně. V takovém případě mu nezbylo nic jiného, než na základě ustanovení tuto stížnost odmítnout, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků. Tento závěr způsobil ve smyslu ustanovení a neúspěch navrhovatele i v akcesorickém návrhu na zrušení některých ustanovení , o civilní službě, v platném znění.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 1996 Vojtěch Cepl

soudce Ústavního soudu ČR