Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 53/95

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Milošem Holečkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.D., proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, č.j. ze dne 20. 2. 1995, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 18. 4. 1995 domáhal zrušení rozhodnutí MPSV ČR, č.j. 33-603/6519/95, ze dne 20. 2. 1995, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí O.ú. v P., č.j. 374/cs/95/245, ze dne 26. 1. 1995 o zamítnutí odkladu civilní služby.

Podle stěžovatele byl uvedeným rozhodnutím MPSV ČR poškozen na svých právech s tím, že rozhodnutí je v rozporu s články 3/1, 4/1, 8/1, 15/1,3 a 16/1 d a s článkem 1 y ČR.

Stěžovatel ústavní stížnost doplnil kopiemi rozhodnutí obou státních orgánů, svého odvolání a své žádosti o povolení odkladu civilní služby.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel požádal O.ú. v P., dne 17. 1. 1995 o povolení odkladu civilní služby poté, co O.ú., dne 3. 1. 1995 stěžovatele předvolal k seznámení se s prací ve škole "S." a k dohodnutí konkrétních podmínek nástupu civilní služby v této organizaci.

Dále z ústavní stížnosti vyplývá, že odkladem civilní služby sleduje předejití trestnému činu vyhýbání se výkonu civilní služby. Stěžovatel totiž vyjádřil své stanovisko, že civilní službu považuje za stejnou, jako vojenskou službu s tím, že je rovněž v rozporu s jeho svědomím a náboženským přesvědčením. Stěžovatel přitom v této věci nesporně spojuje ve stížnosti uváděné články y, když některé z nich přímo nesouvisí s řešenou problematikou.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti se základní ústavněprávní úpravou a zákonnou úpravou v České republice.

Ústavní úprava, a tedy právo na civilní službu z důvodu svědomí a náboženského vyznání, je zakotvena v d (vyhlášena pod č. ČR - dále jen ), která je součástí ústavního pořádku České republiky. Jde o y, podle kterého nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon. V této souvislosti je nutné připomenout i písm. b) y, podle kterého se za nucené práce nebo službu nepovažuje vojenská služba nebo jiná služba stanovená zákonem namísto povinné vojenské služby. Česká republika je tak jedním ze států, který zavedl alternativní civilní službu pro ty občany, kteří odmítají vojenskou službu se zbraní. Pro občany ČR je tak upraven výběr mezi vojenskou službou či civilní službou.

Zákonem, o němž se zmiňují uvedené články y, je v současnosti ve znění , o civilní službě.

Obdobně je tato úprava zakotvena i v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950 (tzv. Evropská úmluva), zejména v čl. 4 odst. 3, kdy v zemích, kde je odmítnutí vojenské služby uznáváno, je možné místo povinné vojenské služby vyžadovat jinou službu. Z tohoto pohledu nelze přisvědčit stěžovateli v jeho názoru na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, která se sice týkají i svědků J., ale z pohledu svobodného projevu víry či náboženství. Právě Evropská úmluva ponechává každému smluvnímu státu rozhodnout, zda uzná či neuzná právo na to, aby byli občané vyňati z vojenské služby při jejím odmítnutí z důvodu svědomí. Pakliže stát takové rozhodnutí učiní, upraví zákonem podrobněji podmínky jiné služby. V České republice se tak stalo v platném znění, kterým je upravena civilní služba.

Citovaný zákon je v souladu s u a ústavním pořádkem ČR. Mimo jiné upravuje i povolání do civilní služby a dále i odklad výkonu civilní služby.

Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR ve svém rozhodnutí správně odůvodnilo, že důvody svědomí a náboženského přesvědčení jsou rozhodné pro odmítnutí vojenské základní služby a není smyslem , v platném znění, považovat tyto základní důvody i za důvody k povolení odkladu výkonu civilní služby. Nakonec i sám stěžovatel účelově považuje odklad jen za možnost, jak civilní službu (z důvodu svého svědomí) nevykonat.

Napadeným rozhodnutím MPSV ČR nebyly porušeny stěžovatelem uváděné články y či y ČR. Lze konstatovat, že právě naopak zákon o civilní službě zabezpečuje zásadu rovných práv tím, že dle stanoví, že výkonem civilní služby nesmí občanu, který ji vykonává, vzniknout neodůvodněné výhody proti těm občanům, kteří vykonávají vojenskou základní (náhradní) službu nebo vojenské cvičení.

Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel nesprávně aplikuje ustanovení y, kdy spojuje svobodu vyznání svého svědomí s "výkonem" vlastního vyznání. Mylně se domnívá, že z důvodu svědomí může dojít ke zproštění od jakékoliv služby. Výkon civilní služby v ČR není v rozporu s y, tedy s právem svobodně projevovat své náboženství nebo víru.

Návrh stěžovatele je v kontextu s citovanou právní úpravou neopodstatněný. V jeho případě nedošlo rozhodnutím státního orgánu k porušení základních práv nebo svobod ústavně zaručených či zaručených mezinárodní smlouvou dle y ČR.

Podle soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podmínky tohoto ustanovení zákona jsou splněny, a proto soudce zpravodaj stížnost odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 1995

JUDr. Miloš Holeček

soudce zpravodaj