Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 215/95

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci

stěžovatele O. spol. s r. o., zastoupeného JUDr. J. S., o ústavní

stížnosti ze dne 22. 9. 1995 proti rozsudku Krajského soudu

v Ostravě ze dne 22. 6. 1995, čj. - 18, t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, ze dne 22. 6. 1995, čj.22 Ca 854/94 - 18, se r u š í .

O d ů v o d n ě n í :

Svou ústavní stížností ze dne 22. 9. 1995, došlou Ústavnímu

soudu dne 25. 9. 1995 a podanou včas ve smyslu ustanovení § 72

odst. 2 , o Ústavním soudu, se stěžovatel

domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 22. 6.

1995, čj. - 18, který nabyl právní moci dnem 7. 8.

1995. Tímto rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí Finančního

ředitelství v Ostravě ze dne 14. 11. 1994, čj. FŘ/3164/231/94,

a rozhodnutí Finančního úřadu v Šumperku ze dne 24. 3. 1994, čj.

FÚ 230/1747/94-AG. Těmito rozhodnutími finančních úřadů byla

potvrzena povinnost stěžovatele doplatit na dani z přidané hodnoty

částku Kč 1 186 524,--, a to za 15 obchodních případů v období od

12. 2. 1993 do 6. 4. 1993, kdy došlo k úhradě DPH za zboží - ropné

deriváty K 4-TO - v sazbě 5%, ačkoliv jak vyplývá z obou správních

rozhodnutí, tak z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, mělo dojít

k zatížení uvedeného zboží daní z přidané hodnoty v sazbě 23%.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Krajský soud

v Ostravě postupoval v rozporu s y základních práv

a svobod. Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, a tudíž dle

názoru stěžovatele nesprávně aplikoval ustanovení ,

neboť se v tomto případě nejedná o pouhé posouzení právní otázky.

Stěžovatel v průběhu řízení o přezkumu správního rozhodnutí před

Krajským soudem v Ostravě zpochybnil i skutková zjištění, učiněná

v předchozích řízeních a domáhal se provedení dalších důkazů.

V přístupu Krajského soudu v Ostravě spatřuje stěžovatel

i porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, a to

v tom, že nebyl zabezpečen rovný přístup k subjektům práva. Petit

ústavní stížnosti v souladu s argumentací stěžovatele obsahuje jen

návrh na zrušení rozsudku krajského soudu.

Ústavní soud po zjištění, že formální náležitosti pro podání

ústavní stížnosti byly splněny, si vyžádal příslušný spisový

materiál Krajského soudu v Ostravě, jakož i obou finančních úřadů,

a požádal Krajský soud v Ostravě, jako účastníka řízení, o písemné

vyjádření. Ve svém vyjádření se k ústavní stížnosti předsedkyně

senátu Krajského soudu v Ostravě (JUDr. E. C.) navrhla zamítnutí

ústavní stížnosti, neboť pojem jednoduchý případ je soudní praxí

vykládán v souladu s ustanovením tak, že se ústní

jednání nenařizuje tehdy, není-li k rozhodnutí ve věci samé

zapotřebí dalších stanovisek účastníků a lze-li rozhodnout na

základě obsahu správních spisů. V daném případě krajský soud

dospěl k závěru, že skutková zjištění jsou dostačující a nebylo

třeba doplňovat dokazování způsobem navrhovaným v žalobě

stěžovatelem.

Ústavní soud, po zhodnocení všech podkladů, dospěl k těmto

závěrům:

Ústavní soud je podle y

soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není běžnou třetí instancí

v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není ani zabývat se

eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob

chráněných , trestním zákonem, či správními

a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená

porušení základního práva nebo svobody, zaručených ústavním

zákonem či mezinárodní smlouvou podle y. Ústavní soud

však vždy zkoumá, zda v řízení před soudy - a to i v netrestních

věcech - nebyly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak

tzv. právo na spravedlivý proces, jak je má na mysli čl. 36 odst.

1 a 2, d a

odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Přitom

nejen fyzické, ale i právnické osoby disponují některými právy

zaručenými d (srov. Pl. ÚS

15/93). Právo na spravedlivý proces mezi ně bezesporu patří.

Ústavní soud již v řadě svých nálezů vyslovil názor, že

ustanovení prolamuje zásadu veřejnosti a ústnosti

veřejného jednání a dále i zásadu bezprostřednosti, takže právě

proto je třeba podmínky pro jeho použití vykládat striktně, a to

tím spíše, že v případech přezkoumávání rozhodnutí správních

orgánů soudem se zpravidla jedná, pokud jde o soudní řízení,

o řízení jednostupňové. Přistoupit k použití tohoto ustanovení lze

tedy jen v případech, kdy jsou splněny všechny podmínky v něm

stanovené. K jeho aplikaci nestačí sama skutečnost, že jde jen

o posouzení otázky právní, nýbrž musí být splněna také další

podmínka v něm obsažená, totiž že se jedná o případ jednoduchý

(srov. např.

sp. zn.

,

sp. zn.

, sp. zn.

IV. ÚS 113/94), zejména je-li nepochybné, že správní orgán

vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde-li jen

o posouzení právní otázky.

Ústavní soud z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě

zjistil, že soud velmi obsažně hodnotil rozhodnutí obou finančních

úřadů a shledal, že nebylo zjištěno porušení zákona, které by mělo

za následek zkrácení subjektivních práv žalobce; proto zamítl

žalobu podle ustanovení Přitom soud uvedl,

že se jednalo pouze o posouzení právní otázky, takže rozhodl ve

věci bez nařízení jednání podle

Na základě uvedeného dospěl Ústavní soud k tomu, že ústavní

stížnost je důvodná. K porušení práva na spravedlivý proces došlo

tím, že k aplikaci krajským soudem nebyla splněna

jedna v něm stanovených podmínek, tj. že se jedná o jednoduchý

případ. O takový případ se nesporně nejednalo, jak jednoznačně

vyplývá z předmětu sporu (doplatek na dani z přidané hodnoty vyšší

než jeden milion Kč, navazující na 15 obchodních případů), stejně

jako z podrobně rozpracovaného rozsudku v této věci, protože právě

věcná složitost projednávaného případu nepochybně vyžadovala, aby

stěžovatel byl jednání soudu přítomen ve smyslu čl. 38 odst. 2

.

V souzené věci tedy došlo k porušení stěžovatelova práva na

veřejné projednání jeho věci u nezávislého a nestranného soudu

a tím k porušení článku 38 odst. 2 (ve spojení s článkem 36 odst.

1) d a článku 6 odst. 1 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadený

rozsudek zrušil.

Protože ústavní stížnost směřuje v prvé řadě k dodržení

zásady ústnosti a veřejnosti soudního řízení, a nikoli

k meritornímu rozhodnutí ve věci samé, nechápe Ústavní soud

finanční ředitelství jako vedlejšího účastníka v tomto rozsahu

řízení, které se týká především aplikace f)

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se podle § 54

odst. 2 nelze odvolat.

V Brně dne 25. června 1996