Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 216/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl v právní věci navrhovatelky G.T., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 1995, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 1993, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti navrhovatelka uvedla, že rozhodnutím soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se ve smyslu domáhala uzavření dohody o vydání nemovitosti domu, se stavební parcelou č. 242/364, v k. ú. M., s odůvodněním, že žalobkyně, která byla nesporně vlastnicí nemovitostí, odňatých jí ve prospěch státu dle v1. nař. , a předaných do vlastnictví právního předchůdce žalované SP, pozbyla nabytím občanství USA v r. 1956 občanství československé, a to i když se dle čl. I Úmluvy o naturalizaci mezi

1

Československem a Spojenými státy, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 169/1929 Sb., neztrácí naturalizací původní příslušnost, pokud země vede válku, neboť po skončení druhé světové války úplnou kapitulací Japonska dne 2. 9. 1945 nelze ze skutečnosti, že Československá republika podepsala s Japonskem Protokol o obnovení normálního styku až v r. 1958 (vyhl. č. 26/1958 Sb.), dovozovat, že ČR vedla válku. Navíc i kdyby navrhovatelka měla dvojí občanství, vztahovala by se na ni jako americkou občanku majetkoprávní Dohoda mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Spojených států amerických o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek (dále jen mezivládní dohoda) ze dne 29. 1. 1982, což dále znamená, že se na ni nevztahuje, neboť majetek žalobkyně byl vypořádán zmíněnou majetkovou dohodou, tak jak předpokládá

Městský soud pak potvrdil s odkazem na rozsudek okresního soudu jako věcně správný, neboť navrhovatelka je dle devizovým cizozemcem a ze sdělení S., ze dne 27. 11. 1991 bylo jednoznačně prokázáno, že konkrétně vymezený majetek byl vypořádán mezivládní dohodou. Městský soud jakožto odvolací soud dále neshledal správnou námitku, která by eliminovala aplikaci mezivládní dohody, z důvodu, že k vlastnímu zásahu do vlastnických práv došlo již , o domovní dani, neboť samotná podstata vlastnických práv nebyla tímto zákonem, vymezujícím povinnost platit a odvádět daně, dotčena, a potvrdil, že k zásahu do vlastnických práv došlo opatřením ONV P., ze dne 15. 6. 1962, čj. Fin 3-88/1273/33-Ši, dle vl. nař.

Vrchní soud v řízení o dovolání dospěl k závěru, že nárok uplatněný žalobkyní je nepochybně nárokem občanky USA, devizové cizozemky, a to nikoliv nárokem vycházejícím z omezení výkonu vlastnických práv, ke kterému došlo nebo mělo dojít v době, kdy ještě nebyla občankou USA, neboť tyto nároky nelze uspokojit

2

podle restitučního zákona, ale je nárokem z titulu odnětí vlastnického práva dle vládního nař. č. , k němuž došlo před uzavřením mezivládní dohody, přičemž v době vyvlastnění již navrhovatelka byla občankou USA. Není právně významné, konstatuje Vrchní soud, zda žalobkyně u příslušného orgánu v USA nárok uplatnila a jak byl uspokojen, a stejně tak není relevantní, jestli žalobkyně měla vedle občanství amerického ještě i občanství československé. Vrchní soud dále uvedl, že právní povaha mezivládní dohody z hlediska její závaznosti s ohledem na způsob její publikace není rozhodná. V předmětném sporu se totiž nevypořádávaly nároky podle této dohody, ale zjišťoval se nárok devizového cizozemce podle , tj. zda se předmět restituce shoduje či neshoduje s předmětem nároků, které byly majetkoprávní mezivládní dohodou vypořádány.

Navrhovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s články 1; 2 odst. 4; 12; 90; 95y, dále s č1. 1; , ; č1. 36 odst. 1d (dále jen), a konečně č1. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen úmluva), v podstatě proto, že dle jejího názoru věc, která je předmětem sporu, nebyla vypořádána dohodou ve smyslu ustanovení , neboť k zásahu do vlastnických práv navrhovatelky došlo již , o domovní dani, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1953, a dále též uvalením NS dne 13. 9. 1950, přičemž navrhovatelka nabyla občanství USA teprve dnem 4. 9. 1956, a proto nebyla splněna podmínka nepřetržitého trvání státního občanství USA ve smyslu mezivládní dohody, který předpokládá trvání státního občanství ode dne zásahu do vlastnictví až do dne vstupu mezivládní dohody v platnost. Dále namítala, že vzhledem k ustanovení , dle kterého se na občana, který má dvojí státní občanství, z nichž jedno je občanstvím československým, hledí jako na občana Československé, resp. České republiky, nemohl nárok navrhovatelky podléhat režimu

3

mezivládní dohody, což také odpovídá stanovisku Federálního ministerstva zahraničních věcí ze dne 4. 12. 1992, které ani odvolací a stejně tak ani dovolací soud nevzal v úvahu. Konečně dovozovala porušení shora uvedených ustanoveníy,y a Úmluvy rozhodnutími obecných soudů, pokud dospěly k závěru, že z hlediska ustanovení není rozhodující, zda mezivládní dohoda ze dne 29. 1. 1982 byla právně závazná, recipovaná a publikovaná, s tím, že dle jejího názoru se uvedená mezivládní dohoda nestala normou, neboť by musela být publikována v úřední Sbírce, a proto ji také nelze použít ve vztahu k , byť by navrhovatelka byla považována za občanku USA. Konkrétně porušení č1. 12y a č1. 1y spatřovala v tom, že ji napadanými rozhodnutími bylo upřeno právo na české občanství a tím i práva poskytovaná českým občanům, dále porušení y a č1. 2 odst. 3y spatřovala v tom, že ji napadená rozhodnutí nutí domáhat se odškodnění podle mezivládní dohody, a pokud jde o porušení č1. 90y, Úmluvy a y, toto spatřovala ve skutečnosti, že v řízení zůstal nepovšimnutý důkaz stanoviskem Federálního ministerstva zahraničních věcí ze dne 4. 12. 1992 a v odůvodnění rozsudku nebyl tento postup v rozporu s a odůvodněn. Pokud jde o porušení zásady právního státu podle a y a y, toto spatřovala ve skutečnosti, že obecné soudy při rozhodování vycházely z mezivládní dohody, která se nestala obecně závazným normativním aktem. Z uvedených důvodů navrhla proto zrušení obou napadených rozsudků.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (, č1. 90y ČR) a za předpokladu, že tyto soudy při své činnosti postupují v souladu s principy stanovenými v hlavě pátéy, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. , a jeho porovnáním

4

s obsahem ústavní stížnosti ústavní soud zjistil, že navrhovatelka převážně pouze opakuje námitky, které vznášela již před obecnými soudy, a vlastní závěry ústavní stížnosti jsou pak polemikou se skutkovými i právními závěry obecných soudů. Dále Ústavní soud zjistil, že obecné soudy se nárokem stěžovatelky, uplatněným dle , skutkově i právně zabývaly a v rámci provedeného dokazování dospěly k závěru, že majetek, o jehož restituci se jedná, byl majetek, o který stěžovatelka přišla rozhodnutím ONV P., ze dne 15. 6. 1962, čj. Fin 3-88/1273/33-Ši, a to dle vládního nařízení , a je tedy majetkem, spadajícím pod režim V dalším však vycházely z existence ustanovení cit. zák. Z hlediska tohoto ustanovení pak nejprve zkoumaly, zda je stěžovatelka devizovým cizozemcem, a poté, zda byl majetek, o jehož restituci se jedná, vypořádán mezistátní majetkovou dohodou. V prvém směru dospěly soudy s odkazem na devizového a skutečnost, že navrhovatelka ani netvrdila svůj trvalý pobyt v ČR, k závěru, že navrhovatelka je devizovým cizozemcem. A v druhém směru vzaly obecné soudy s ohledem na sdělení S., ze dne 27. 11. 1991, tedy z hlediska skutkového, za prokázáno, že majetek, o který se v restitučním řízení jedná, byl vypořádán mezistátní majetkovou dohodou, a to konkrétně Dohodou mezi vládou ČSSR a vládou USA o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek ze dne 29. 1. 1982. Z hlediska právního posouzení věci dospěly obecné soudy k závěru, že nelze pochybovat o tom, že právě majetek vyvlastněný opatřením dle v1. nař. č. zakládal nárok státních příslušníků Spojených států, dle uvedené mezivládní dohody, za dalších podmínek v ní upravených. Protože navrhovatelka se stala občankou Spojených států dne 4. 9. 1956 a o majetek přišla opatřením ONV P., ze dne 15. 6. 1962, čj. FIN 3-88/1273/33-Ši, šlo o nárok, který jí nepřetržitě od 15. 6. 1962 do dne vstupu mezivládní dohody v platnost ve smyslu této dohody příslušel, a tedy i o majetek podléhající režimu mezivládní dohody. V důsledku shora uvedeného, totiž po zjištění, že

5

navrhovatelka je devizovým cizozemcem, a že majetek, který je předmětem žaloby dle , byl vypořádán mezivládní dohodou, byl její návrh zamítnut. Pokud jde o námitku, že se soud nevypořádal s provedeným důkazem, tj. stanoviskem Federálního ministerstva zahraničních věcí ze dne 4. 12. 1992, musí ústavní soud konstatovat, že soud provedl tento důkaz, k němuž se sice v odůvodnění přímo nevyjádřil, nicméně z obsahu rozhodnutí je zřejmý rozdílný názor soudů od názoru Federálního ministerstva zahraničních věcí na otázku, která spadá do pravomoci soudů, totiž, zda ve smyslu , věc, která má být převedena, byla nebo nebyla vypořádána mezistátní majetkovou dohodou. Pokud se tedy soud s tímto důkazem v odůvodnění rozsudku adresně nevypořádal, nelze v této skutečnosti spatřovat porušení základního lidského práva nebo svobody, zaručeného y, Úmluvy či porušení y. K námitce stěžovatelky o tom, že její nárok nepodléhal režimu mezivládní dohody, neboť dle je třeba na ni hledět jako na občana České republiky, Ústavní soud uvádí, že při zkoumání otázky, zda věc, která má být převedena do vlastnictví navrhovatelky, byla nebo nebyla vypořádána mezistátními majetkoprávními dohodami, ve smyslu jde o skutková zjištění, učiněná v souvislosti se zjišťováním splnění podmínek hmotněprávního

ustanovení ( ), a nikoliv o situaci, která je upravena v procesní kolizní normě mezinárodního práva soukromého, která stanoví, kterým právním řádem se řídí občanskoprávní, rodinné, pracovní a jiné podobné vztahy s mezinárodním prvkem, a dále upravuje právní postavení cizinců, jakož i stanoví postup československých justičních orgánů při úpravě těchto vztahů a rozhodování o nich. Jinými slovy, procesní ustanovení je svou povahou nepoužitelné na hodnocení hmotněprávní normou stanovených skutkových okolností, týkajících se zjištění, zda majetek, který má být vrácen dle , podléhal či nikoliv mezivládní dohodě. Dále Ústavní soud navazujíc na rozhodnutí Vrchního soudu výslovně uvádí, že splnění podmínky nepřetržitosti státního

6

občanství Spojených států dle čl. 2 mezivládní dohody lze zkoumat

jen v poměru k nárokům a tedy majetku, který je jak předmětem mezivládní dohody, tak , a nikoliv tedy v poměru k jiným eventuálním nárokům, vzniknuvším např. daňovým zákonem či uvalením NS, neboť smyslem úpravy obsažené v je, aby nebyl jeden a tentýž nárok odškodnitelný dvakrát. Jiná věc je, že o něj navrhovatelka dle mezivládní dohody nepožádala nebo s jeho přiznáním byla neúspěšná, neboť rozhodnutí o něm spadalo do výlučné působnosti vlády Spojených států (srovnej mezivládní dohody). Pokud tedy Vrchní soud uvedl, že navrhovatelka se mohla a měla domáhat uspokojení svých majetkových nároků podle mezivládní dohody, nelze tuto skutečnost hodnotit jako donucování, tak jak má na mysli y a y, ostatně tak by tomu mohlo být jen pokud by ve výrokové části rozhodnutí byla navrhovatelce uložena taková vykonatelná povinnost, tj. povinnost domáhat se určitého majetkového nároku u příslušného orgánu. Ohledně napadené právní závaznosti mezivládní dohody ze dne 29. 1. 1982 pak musí Ústavní soud konstatovat, že se jedná o platnou mezinárodní smlouvu, která je součástí a pramenem mezinárodního práva, s tím, že platnou se konkrétně stala ve smyslu dne 2. 2. 1982. Z hlediska mezinárodního práva je totiž právně irelevantní, byla-li daná smlouva státem vnitrostátně vyhlášena. Je-li tedy mezinárodní smlouva platná a účinná, je pro smluvní strany závazná, bez ohledu na to, zda ji podle svých předpisů vyhlásily či nikoliv, případně, že jejich předpisy

vyhlášení mezinárodní smlouvy obligatorně nestanovily. Konkrétně u nás se dle zák. opatř. č. ve Sbírce zákonů vyhlašovaly jen vyhlášky o sjednání mezinárodních smluv a dohod, o jejich ratifikaci nebo výpovědi nebo o jiných otázkách, jich se týkajících, a to jen, bylo-li jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů nutné nebo účelné, tzn., že ani v kontextu tohoto předpisu, upravujícího vyhlašování zákonů, platného v době sjednání mezivládní dohody, nelze z nedostatku vyhlášení této platné mezivládní dohody ve Sbírce zákonů dovozovat, že se jedná o neplatný normativní akt, který nelze podřadit pod pojem

7

majetkoprávní mezistátní dohody pro účel, který má na mysli Konečně zbývá konstatovat, že za situace, kdy napadená rozhodnutí byla založena na tom, že navrhovatelka je devizovým cizozemcem, zůstala otázka jejího čs. občanství, a tím i č1. 12y a y zcela stranou. Ze všech shora uvedených důvodů ústavní soud neshledal, že by v řízení před obecnými soudy došlo k porušení některého základního práva nebo svobody, zaručenéhou, úmluvou čiu, tak jak tvrdila stěžovatelka. Pouhá skutečnost, že soudy nevyhověly návrhu stěžovatelky a vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, není důvodem pro podání ústavní stížnosti. Ohledně porušení y ústavní soud výslovně uvádí a odkazuje na judikaturu ústavního soudu, dle níž je chráněno právo již konstituované, existující a nikoliv tvrzený vlastnický nárok na ně. S ohledem na shora uvedené nebyla ústavní stížnost shledána za důvodnou a proto byla dle ustanovení odmítnuta.

Zcela na závěr Ústavní soud uvádí, že dle musí být stěžovatelka v řízení před ústavním soudem zastoupena advokátem, což je podmínka, kterou nelze v dané věci považovat za splněnou, jestliže stěžovatelka udělila plnou moc, a to nikoliv speciální, dle panu T.W., který není advokátem a který není oprávněn dát se zastoupit dalším zástupcem, byť advokátem, jak plyne z

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

JUDr. Iva Brožová

V Brně dne 15. 3. 1996 soudkyně Ústavního soudu ČR

Za správnost vyhotovení: