Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 104/95

Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci ústavní

stížnosti J. N., bytem B., a N. N., bytem tamtéž, obou

zastoupených JUDr. J. F., notářem se sídlem v Brně, proti rozsudku

Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 1995, sp. zn. ,

o přezkoumání rozhodnutí Katastrálního úřadu Brno-město, ze dne

22. 12. 1994, čj. 911 V 7, V 3-3893/94, jímž byl zamítnut návrh na

vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle dohody

o zúžení zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového

spoluvlastnictví manželů, t a k t o :

Ústavní stížnost s e z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.

Svou ústavní stížností navrhovatelé napadají rozsudek

Krajského soudu v Brně, vydaný v rámci správního přezkumu podle

hlavy třetí části páté , ve věci řízení

o opravném prostředku proti nepravomocnému rozhodnutí správního

orgánu ( a násl. ), v tomto případě proti rozhodnutí

Katastrálního úřadu Brno - město ze dne 22. 12. 1994, čj. 911 V7,

V3-3893/94, jehož závěr byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze

dne 14. 4. 1995, sp. zn. , potvrzen.

Stěžovatelé tvrdí, že toto rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí

Katastrálního úřadu Brno - město, jež nevyhověly návrhu na vklad

dohody o zúžení rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví, uzavřené

dle do katastru nemovitostí, jsou

v rozporu s d. Toto potvrzující

rozhodnutí Krajského soudu v Brně je podle názoru navrhovatelů

zásahem do jejich základních práv a svobod, zakotvených v článku

11 odst. 1 a článku 36 d, jakož

i v rozporu s články 90 a 95 y ČR. Navíc dovozují

stěžovatelé, že toto rozhodnutí má i diskriminační povahu, neboť

zvýhodňuje podílové spoluvlastníky oproti bezpodílovým

spoluvlastníkům.

Obecně je argumentováno, že krajský soud stejně jako

Katastrální úřad Brno - město po právní stránce věc nesprávně

posoudil, pokud dovodil, že dohodou o zúžení rozsahu bezpodílového

spoluvlastnictví manželů ve smyslu ustanovení § 143a o. z. lze

upravit pouze režim nabývání věcí do bezpodílového

spoluvlastnictví manželů, nikoli však zpětně modifikovat již

existující rozsah bezpodílového spoluvlastnictví. Podle

navrhovatelů stávající dikce ustanovení § 143a o. z. dává prostor

manželům, aby upravili smluvně odchylně od zákonné úpravy rozsah

svého bezpodílového spoluvlastnictví, a to i existujícího. Dle

stěžovatelů z ustanovení § 149a o. z. pak vyplývá, že taková

dohoda o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví, týká-li se

nemovitosti, podléhá vkladu do katastru nemovitostí. Ve smyslu

ustanovení jde totiž o změnu

vlastnického subjektu, která musí být vložena do katastru

nemovitostí.

V daném případě se dohoda dle § 143a o. z. týkala nemovitostí

zapsaných na LV č. 1361 pro k. ú. L., obec B., a to ideálních tří

čtvrtin těchto nemovitostí, tedy domu čp. 155 se zastavěnou

plochou a zahradou. Dle této dohody nabyla tyto ideální tři

čtvrtiny nemovitostí navrhovatelka N. N., která zbývající ideální

jednu čtvrtinu vlastnila již dříve. Ve prospěch navrhovatele J. N.

pak bylo zřízeno věcné břemeno spoluužívání všech výše uvedených

nemovitostí.

Ústavní stížnost splňuje formální náležitosti, stanovené

, o Ústavním soudu. Z hlediska své obsahové

náplně polemizuje stížnost s právními závěry jak krajského soudu,

tak i katastrálního úřadu, a to argumentací zcela shodnou

s námitkami žalobců v řízení před obecným soudem i správním

orgánem. Navrhovatelé nadále tvrdí, že dohoda o zúžení rozsahu

bezpodílového spoluvlastnictví, uzavřená podle § 143a o. z., se

může týkat i věcí již do bezpodílového spoluvlastnictví

náležejících. Nejde tedy podle navrhovatelů jen o otázku úpravy

režimu nabývání věcí do bezpodílového spoluvlastnictví do

budoucna, nýbrž i o možnost úpravy rozsahu stávajícího

bezpodílového spoluvlastnictví.

Právní podstata návrhu spočívá v tom, že navrhovatelé

uplatnili v rámci správního řízení opravný prostředek, směřující

proti rozhodnutí Katastrálního úřadu Brno - město, ze dne 22. 12.

1994. Vzhledem k tomu, že v rámci autoremedury nehodlal správní

orgán odvolání vyhovět, předložil věc k rozhodnutí soudu. Krajský

soud v Brně provedl správní přezkum ve smyslu ustanovení § 250l

a násl. a dospěl k závěru, že odvolání navrhovatelů není

důvodné. V důsledku toho rozhodnutí správního orgánu jako věcně

správné potvrdil. Základem argumentace pro zamítnutí návrhu na

vklad do katastru nemovitostí je skutečnost, že dohoda o zúžení

rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví uzavřená podle § 143a o. z.

může řešit pouze úpravu režimu tohoto spoluvlastnictví do

budoucna. Nemůže se tedy týkat již existujícího bezpodílového

spoluvlastnictví, jak tomu bylo v daném případě. Pokud se taková

dohoda týká již vytvořených hodnot bezpodílového spoluvlastnictví,

stává se vlastně dohodou o částečném vypořádání tohoto

spoluvlastnictví, což je za existence manželství nepřípustné.

Z těchto důvodů při posuzování toho, zda jsou či nejsou splněny

podmínky pro povolení vkladu do katastru nemovitostí, dovodil

soudní orgán stejně jako orgán správní, že splněny nejsou.

K ústavní stížnosti se písemně vyjádřil Katastrální úřad

Brno-město s tím, že pokládá stížnost manželů za neodůvodněnou,

neboť podle platné právní úpravy obsah dohody o zúžení zákonem

stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů

nepodléhá vkladu do katastru nemovitostí. Důvod, proč není taková

dohoda o nemovitosti zařazena mezi záležitosti, u nichž je vklad

do katastru výslovně předepsán, vidí katastrální úřad v tom, že ji

nelze chápat jinak, než jako dohodu, týkající se nikoli majetku

již do bezpodílového spoluvlastnictví nabytého, ale pouze dalšího

majetku, v budoucnosti nabývaného.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti předsedkyně příslušného

senátu krajského soudu setrvala rovněž na argumentech uvedených

v rozsudku krajského soudu. Podle stanoviska krajského soudu §

143a umožňuje manželům upravit režim nabývání

věcí jinak, než je uvedeno v § 143 téhož zákoníku. Jde však

o režim nabývání věcí do respektive jejich vyloučení

z bezpodílového vlastnictví ve vztahu do budoucna, aniž by bylo

možné dohodou zpětně modifikovat institut bezpodílového

spoluvlastnictví manželů s působností do minulosti.

Ve vztahu k d

pak v písemném vyjádření dovodil Krajský soud v Brně, že toto

ustanovení zaručuje ochranu vlastnickému právu již konstituovanému

a nikoli pouze tvrzenému nároku na ně, který sám o sobě ústavně

chráněn není (nález Ústavního soudu ČR - sp. zn.

).

V tomto směru podotýká krajský soud, že vlastnické právo

k nemovitostem v k. ú. L. oběma stěžovatelům nikdo neupírá.

II.

Úvodem k posouzení věci je třeba předeslat, že ústavní

stížnost manželů N. byla podána v záležitosti, která je věcně

shodná s obsahem ústavní stížnosti S. K. a B. K., o které Ústavní

soud rozhodl pod

sp. zn.

svým nálezem z 18. ledna

1996.

Také v případě ústavní stížnosti manželů N. vytýkají se

krajskému soudu, jako soudu rozhodujícímu podle části páté hlavy

třetí , nesprávné právní závěry a tedy výsledná nesprávná

aplikace zákona. Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že

stěžovatelé opakují námitky, které vznášeli již v řízení před

správním orgánem, a poté i v řízení před obecným soudem.

Jak již uvedeno shora, podstata ústavní stížnosti spočívá

v polemice s právními závěry rozsudku Krajského soudu v Brně. Zde

Ústavnímu soudu nezbývá, než přisvědčit správnosti závěrů

dotčeného orgánu veřejné moci, totiž, že jde o námitky uplatněné

již v řízení před správním orgánem i obecným soudem, jimiž se

krajský soud dostatečně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se

s nimi také vypořádal. Ústavní soud vychází z toho, že bezpodílové

spoluvlastnictví manželů je specifickým institutem, který se liší

od podílového spoluvlastnictví kromě jiného i tím, že zaniká,

nejde-li o výjimky zvláště stanovené, jako je § 148a odst. 2

, nebo trestního zákona, teprve

a jedině zánikem manželství a z tohoto důvodu teprve dochází

k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví dle § 149 obč.

zákoníku. Jestliže umožňuje manželům

dohodou rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah bezpodílového

spoluvlastnictví, nelze takové dohodě přisuzovat "retroaktivní"

právní účinky již s ohledem na princip právní stability a jistoty

v právním státě, který obsahuje i požadavek jistoty třetích osob

(např. i věřitelů), protože vynětím z bezpodílového

spoluvlastnictví se majetek stává předmětem volné dispozice

jednoho z manželů. Bezpodílové spoluvlastnictví manželů nelze

pokládat za interní záležitost mezi manželi, ale za právní

institut, který se dotýká i jiných a má své právní důsledky

v různých sférách života společnosti a pro právní vztahy, které

tam vznikají.

Jednou ze zásadních námitek proti napadeným rozhodnutím je

tvrzení stěžovatelů, že byl porušen článek 11 odst. 1 y

základních práv a svobod. Poukazují na to, že v konkrétním případě

nejde o uplatnění nároku na přisouzení vlastnického práva dosud

neexistujícího, nýbrž o možnost realizovat jejich vlastnické právo

již vzniklé. Zejména uvádějí, že dohodou založená modifikace

bezpodílového spoluvlastnictví manželů je modifikací práva, které

již existuje. Tuto právní argumentaci Ústavní soud nesdílí.

Zastává stanovisko, že v souzené věci uplatnili stěžovatelé právo

na vklad do katastru, který se týká teprve vzniku výlučného práva

stežovatelky N. N. k nemovitostem, zapsaným na LV 1361 pro

katastrální území L.. Jde tedy o jiný typ vlastnictví, než bylo

dosavadní bezpodílové spoluvlastnictví k těmto nemovitostem. Proto

Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení y

základních práv a svobod nedošlo.

Ústavní soud pokládá z hlediska principů právního státu

intepretaci obecných soudů v tom smyslu, že rozsah bezpodílového

spoluvlastnictví manželů lze dohodou upravovat jen do budoucna, za

přiměřenou. Právní závěry krajského soudu zcela odpovídají

ustanovením §§ 143a, 148, 148a, odst. 2 o. z., jakož i § 5 odst.

1 a Dohoda podle o. z.

může upravovat pouze režim nabývání věci do bezpodílového

spoluvlastnictví manželů a sama o sobě nemůže být právním titulem

pro změnu v osobě vlastníka. V důsledku toho nepodléhá ve smyslu

ustanovení povinnosti vkladu do

katastru nemovitostí.

Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti

obecných soudů, není vrcholem soustavy obecných soudů a má právo

přezkumného dohledu nad jejich činností z hlediska ochrany

ústavnosti dle a násl. y. Právo na soudní ochranu

zaručuje každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající

posouzení jeho práva, a to za plného respektování kautel,

vyplývajících z y ČR, dle něhož je soudce při

rozhodování vázán zákonem. Ani v této oblasti však Ústavní soud

porušení ústavních principů neshledal.

Vzhledem k tomu, že obsah spisu Krajského soudu v Brně, sp.

zn. , nasvědčuje tomu, že obecný soud při posuzování

a rozhodování podle části páté hlavy třetí rozhodoval

o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu ve věci

stěžovatelů při respektování zásad obsažených v článcích 36, 37

a 38 y, nelze ani z tohoto hlediska jeho rozhodnutí ničeho

podstatného vytknout. Rovněž ustanovení článku 90 y o tom, že

soudy mají zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům,

nebylo porušeno.

Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud ČR ústavní

stížnost zamítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

není odvolání přípustné.

V Brně 14. února 1996