Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3633/2020

22 Cdo 3633/2020-642

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně T. S., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Milešovská 1312/6, proti žalovanému I. S., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Michalem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 507/8, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2020, č. j. -609, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Podle věty první , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první ) – (dále jen „ “), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, č. j. -563, zamítl žalobu, že vlastníkem pozemku parc. č. st. XY o výměře 172 m2, zastavená plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY o výměře 580 m2, zahrada, a pozemku parc. č. XY o výměře 8 m2, ostatní plocha, to vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, na LV č. XY v k. ú. XY, obci XY (dále jen „předmětné nemovitosti“), je žalobkyně (výrok I). Určil, že předmětné nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného s tím, že každý má spoluvlastnický podíl o velikosti jedné poloviny (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2020, č. j. -609, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroků II a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Uvedl, že dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak. Odvolací soud vycházel při řešení právní otázky, zda , ve znění účinném do 31. 7. 1998, podle kterého manželé mohli dohodou rozšířit nebo zúžit zákonem stanovený rozsah bezpodílového spoluvlastnictví, umožňuje takovou dohodou upravit majetkový režim i ohledně již existujícího majetku nebo pouze ohledně majetku, který manželé nabudou teprve v budoucnu, ze stanoviska Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. , jímž plénum verifikovalo stanovisko I. senátu Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. , podle kterého dohody podle lze uzavírat jen ohledně majetku, který má být v budoucnu trvale nabyt. Závěry Ústavního soudu byly aplikovány i v judikatuře Nejvyššího soudu (např. sp. zn. ). V projednávané věci nebyla vzata na zřetel doba, ve které vznikl právní názor do dnešního dne zastávaný odvolacím soudem. Plénum Ústavního soudu k tomuto závěru dospělo v roce 1996, tedy více než před 24 lety, kdy problematické ustanovení bylo „relativně nové“ a i v soudní praxi panovala nejistota, jak je vykládat. V projednávané věci však k uzavření dohody došlo v roce 1995 a k jejímu vyhodnocení jako neplatné dochází v září 2019, tedy po bezmála 24 letech. Již samotná tato skutečnost je hodna pozornosti, neboť se jeví minimálně jako neobvyklá. Navíc byla dohoda z roku 1995 uzavřena ve formě notářského zápisu, vlastnické právo bylo vloženo do katastru nemovitostí, v roce 2011 byly předmětné nemovitosti opět převedeny. Až u Obvodního soudu pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. byla zkoumána platnost dohody. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že nejsou splněny předpoklady projednatelnosti dovolání. Z dovolání plyne, že se žalovaný ve skutečnosti nedomáhá odklonu od stávající judikatury, podle které nelze smlouvou zpětně měnit již existující rozsah bezpodílového spoluvlastnictví, ale domáhá se konvalidace absolutně neplatného právního úkonu. Žalovaný se tak domáhá aplikace jiné normy. Jde o případ v judikatuře neřešený, odkazovaná judikatura je proto nepoužitelná. Žalobkyně navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Žalovaný namítá, že by zúžení bezpodílového spoluvlastnictví podle , ve znění účinném do 31. 7. 1998, mělo být možné i mimo případy majetku, který má být nabyt v budoucnu.

Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.

Podle y jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. (dostupný stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na nalus.usoud.cz)]. Ve své nálezové judikatuře Ústavní soud nevylučuje možnost odchýlení se od judikatury např. z důvodu změny společenských podmínek dotýkající se daných skutkových situací (nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. ). Z rozhodovací praxe Ústavního soudu (srovnej nález ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. ) také vyplývá, že obecné soudy mohou mít výjimečně možnost vyjádřit na řešení nějaké věci jiný právní názor, než k jakému dříve dospěl Ústavní soud, je-li pro takovou výjimku dán náležitý důvod a dostatečné odůvodnění (nález ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. ).

V dovolání se žalovaný domáhá tohoto, aby dovolací soud posoudil jinak výše vymezenou otázku, jejíž řešení má být v judikatuře dovolacího soudu založeno na judikatuře (a dokonce plenárním stanovisku) Ústavního soudu.

K tomu dovolací soud uvádí, že je pro něj judikatura Ústavního soudu závazná a mohl by se od ní odchýlit pouze tehdy, byl-li by pro to náležitý důvod.

Takový důvod však žalovaný v dovolání neuvedl.

Žalovaný požadavek na jiné posouzení otázky odůvodnil toliko tím, že od rozhodnutí Ústavního soudu uplynulo 24 let, dohoda z roku 1995 byla uzavřena ve formě notářského zápisu, vlastnické právo bylo vloženo do katastru nemovitostí, v roce 2011 byly předmětné nemovitosti opět převedeny, a až u Obvodního soudu pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. byla zkoumána platnost dohody. Ani jeden z předestřených důvodů však nevypovídá o společenské či ústavněprávní změně jako podmínce pro odchýlení se od judikatury Ústavního soudu a jde o okolnosti v soudní a právní praxi vcelku běžné a nikterak výjimečné. Nepředstavují ani jiný náležitý důvod, pro který by bylo možné se odchýlit od judikatury Ústavního soudu. Žalovaný žádnou z námitek nezpochybňuje správnost právního posouzení stěžejní otázky. Samotné plynutí času, postup notáře či katastrálního úřadu ­– navíc bez bližšího odůvodnění v dovolání – dovolací soud v této věci neshledal jako důvod pro změnu judikatury.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle je odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení:Nesplní-li žalovaný ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 6. 2021

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu