Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 3 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (8)27418.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 210/95
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti ing. A. P. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, čj. 29 Co 252/95 -39, ze dne 9. 5. 1995, ve spojení s usnesením Okresního soudu v České Lípě, čj. 7 C 524/92 -23, ze dne 23. 1. 1994,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 9. 5. 1995, čj. 29 Co 252/95 -39, ve spojení s usnesením Okresního soudu v České Lípě, čj. 7 C 524/92 -23, ze dne 23. 11. 1994, se z r u š u j í.
O d ů v o d n ě n í:
Navrhovatel ve své včas podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu 11. 8. 1995, namítal nesprávnost shora uvedených rozhodnutí okresního i krajského soudu s odůvodněním, že jednáním soudů obou stupňů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, tak, jak je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen Listin Listina ). Na odůvodnění svého návrhu uvedl, že dne 25. 9. 1991 spolu se svojí matkou E. P., zemřelou 1993, uplatnili u Obecního úřadu S. v Čechách nárok na vydání věci podle zák. č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 87/1991 Sb. ). Protože obecní úřad oznámil, že výzvě nebude vyhověno, podali u Okresního soudu v České Lípě dne 27. 3. 1992 žalobu na vydání věci proti odpůrci Obecnímu úřadu S. v Čechách. V průběhu řízení požádali o připuštění změny v označení žalovaného z označení Obecní úřad S. v Čechách na označení Obec S. v Čechách a okresní soud také svým usnesením ze dne 5. 8. 1992, čj. 7 C 524/92 -9, změnu v označení žalovaného dle ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř. připustil. Přes toto usnesení, následně usnesením ze dne 23. 11. 1994, bylo okresním
soudem, pod čj. 7 C 524/92 -24, řízení zastaveno s odůvodněním, že obecní úřad nemá způsobilost být účastníkem řízení, přičemž jde o takový nedostatek podmínek řízení, který nelze řešit změnou dle § 92 odst. 2 o.s.ř. Přestože proti tomuto usnesení podal navrhovatel odvolání, krajský soud napadené usnesení svým rozhodnutím ze dne 9. 5. 1995, pod čj. 29 Co 252/95 -39, potvrdil, ačkoliv se navrhovatel ve svém odvolání dovolával jak nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 10. 1994,
sp. zn. II. ÚS 79/94
, tak i nálezu Ústavního soudu ČSFR, sp. zn.
, a dále
poukazoval na usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 5. 8. 1992, čj. 7 C 524/92 -9, kterým byla připuštěna změna v označení žalovaného na správný subjekt, tj. Obec S. a konečně i na odpověď obce, která na výzvu o vydání věci uvedla v záhlaví Obecní úřad S., přestože z § 58 odst. 3 písm. a) , b), a odst. 6 zák. č. 367/1990 Sb. by plynula povinnost označit písemnost uvedením slova obec s názvem obce.
Krajský soud se k návrhu jako účastník řízení nevyjádřil, ačkoliv mu byl doručen s výzvou k vyjádření dne 25. 8. 1995.
Vedlejší účastník Obec S. ve svém vyjádření v podstatě zaujala právní názor, že volba žalovaného žalobcem není realizací žádného žalobcova procesního práva, a dochází k ní ještě dříve, než je řízení zahájeno. V tomto směru pak zpochybnila odkaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR, pokud v souvislosti s restitučními předpisy dovodilo poučovací povinnost soudů. Dále ve svém vyjádření vyslovila názor, mající dopad na včasnost ústavní stížnosti, a to v tom smyslu, že právní moc napadeného usnesení nelze odvozovat od okamžiku doručení, které není obligatorní, ale od okamžiku vydání, tedy již od 9. 5. 1995. V další části svého vyjádření zaujala stanovisko, že řízení nebylo zastaveno bezdůvodně, ale z důvodu nedostatku podmínky řízení, který nešlo odstranit a který způsobil stěžovatel sám, neboť by stěží bylo lze usuzovat o porušení práva na soudní chranu v případě zastavení řízení o rozvod manželství tam, kde by byl v návrhu jako odpůrce uveden subjekt, nemající procesní způsobilost. Následně pak hodnotila návrh navrhovatele jako požadavek, aby současnou politikou došlo k opětné deformaci zákona, s tím, že zjištěný nedostatek podmínky řízení, který zabránil meritornímu rozhodnutí, ušetřil stěžovatele zjištění, že jeho zájem je nezákonný. Poté však připustila, že písemnost měla být v záhlaví označena jako obec, nicméně, že pokud tak obec neučinila, nelze hovořit o jakémkoliv uvedení v omyl, neboť tím,
že stěžovatel požadoval vydání nemovitosti na obecním úřadu a ne na obci, již evidentně v omylu byl. Dále obec jako vedlejší účastník dovozovala, že zákonná poučovací povinnost soudu dle § 5 o.s.ř. se nemůže vztahovat k otázce, koho žalovat. Poté s odkazem na příslušná ustanovení Listin y, vyjadřující principy právního státu a požadavek právní jistoty, vysoce zhodnotila přístup soudů, spočívající v důsledném dodržování zákonů a v odmítání je deformovat z důvodu jakýchsi politicky zdůvodňovaných a fiktivně zákonných zájmů stěžovatele, aby naopak zdůraznila naplnění čl. 90 Ústav y a principu právního státu napadenými usneseními. Konečně poukázala na rozporuplnost návrhu navrhovatele, kterou spatřovala ve skutečnosti, že na jedné straně stěžovatel poukazuje na nezákonnost, které se měly soudy dopustit zastavením řízení, a na druhé straně se dovolává jakéhosi usnesení z 5. 8. 1992 o připuštění změny v označení žalovaného, s tím, že ze strany stěžovatele nešlo o chybu, spočívající v nepřesnosti označení žalovaného, ale o chybu, spočívající v tom, že stěžovatel naprosto přesně označil instituci, ze zákona existující, ale nemající procesní způsobilost. Konečně vyslovila názor, že návrh stěžovatele je de facto návrhem, aby Ústavní soud sám porušil zákon a zejména Listin u i Ústav u, a proto se domáhala vydání nálezu, kterým by byl návrh zamítnut, pokud vůbec nebude stížnost shledána za opožděnou či nepřípustnou, neboť stěžovatel, jakmile zjistil svoji chybu, nepodal žalobu proti obci, a tak nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (čl. 81 , čl. 90 Ústav y ČR), a za předpokladu, že tyto soudy při své činnosti postupují v souladu s principy, stanovenými v hlavě páté Listin y, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Protože navrhovatel v tomto směru tvrdil porušení čl. 36 odst. 1 Listin y, nacházející se v hlavě páté, nezbylo než se věcí zabývat. Ústavní soud si proto vyžádal spis Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. 7 C 524/92 , ze kterého zjistil, že v návrhu na zahájení řízení, ze dne 27. 3. 1992, o vydání věci podle zák. č. 87/1991 Sb. , byl jako odpůrce a osoba povinná označen Obecní úřad S. v Čechách. Plná moc, vystavená právnímu zástupci odpůrce, taktéž nese v záhlaví Obecní úřad S. v Čechách a je opatřena i razítkem Obecního úřadu S. v Čechách. U jednání, nařízeného na 26. 6. 1992, starosta obce, jako statutární zástupce, namítl nedostatek pasívní legitimace, s tím, že žaloba může být vedena proti obci. U následujícího jednání dne 5. 8. 1992 navrhovatel požádal spolu se zástupkyní své tehdy žijící matky, jakožto druhé navrhovatelky, o změnu v označení odpůrce na Obec S. v Čechách. Nato bylo vyhlášeno usnesení: "ve smyslu § 92 odst. 2 o.s.ř. , soud připouští změnu v označení odpůrce na Obec S. v Čechách, čili změnu na straně odpůrce".
U dalšího jednání, které bylo nařízeno na 23. 11. 1994, pak aniž soud vzal na vědomí, že druhá navrhovatelka E.P. zemřela 1993 a ztratila tedy způsobilost být účastnicí řízení, a stejně tak, aniž by pro změnu předsedů senátu byly zopakovány dosavadní výsledky řízení, a konečně i přesto, že JUDr. V. požádal o odročení jednání, s tím, že předloží plnou moc, vystavenou Obcí S., řízení zastavil. V písemném vyhotovení tohoto usnesení, čj. 7 C 524/92 -23, se potom v odůvodnění uvádí, že obecní úřad je pouze orgánem obce, který nemá způsobilost být účastníkem řízení, přičemž jde o takový nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit. Ohledně vyhlášeného usnesení ze dne 5. 8. 1992, čj. 7 C 524/92 -9, kterým byla připuštěna dle § 92 odst. 2 o.s.ř. změna v označení žalovaného, se v odůvodnění konstatuje, že se nemůže jednat ani o záměnu účastníků na straně žalovaného, ani o upřesnění označení žalovaného, vzhledem k tomu, že se jedná o jeden a tentýž subjekt, s tím, že předmětné rozhodnutí dosud nenabylo právní moci, neboť nebylo vypracováno jeho písemné vyhotovení. Poté se v odůvodnění konstatuje, že soud zkoumá kdykoliv za řízení, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci, a protože Obecní úřad S. nemá způsobilost být účastníkem řízení dle zákona o obcích, nezbylo soudu než řízení zastavit. Proti tomuto usnesení za oba navrhovatele bylo podáno odvolání, v němž se uvádí, že soud je povinen dle ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř. posuzovat každý úkon podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen, přičemž soudy mají ve smyslu nálezu Ústavního soudu ČSFR, sp. zn.
, poučovací povinnost k účastníkům, dále se v odvolání odkazuje i na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 10. 1994,
sp. zn. II. ÚS 79/94
, a jeho stanovisko o tom, že je třeba postupovat v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 a § 104 odst. 2 o.s.ř. a činit vhodná opatření směřující k odstranění nedostatků podání, tak, aby bylo lze pokračovat v řízení. Krajský soud pak dne 9. května 1995 v neveřejném jednání usnesení okresního soudu, pod čj. 29 Co 252/95 -39, potvrdil. V odůvodnění se konstatuje, že žalobce v žalobě označil subjekt, který nemůže být účastníkem řízení, neboť nemá způsobilost mít práva a povinnosti, přičemž jde o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, a proto nemůže soud rozhodnout jinak, než řízení zastavit. V závěru usnesení se uvádí, že poučení o tom, kdo měl být podle hmotného práva žalován, přesahuje poučovací povinnost soudu dle § 5 o.s.ř. a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků.
Z obsahu soudního spisu tedy plyne, že navrhovatel a jeho dne xx. x. 1993 zemřelá matka, v zastoupení, u jednání před soudem prvého stupně 5. 8. 1992 učinili pokus o odstranění vady návrhu, spočívající v nesprávně označeném účastníku řízení, tj. odpůrci, slovy: "aby soud připustil změnu v označení odpůrce na Obec S." a soud tento pokus o odstranění vady návrhu akceptoval, s tím, že vyhlásil usnesení, kterým dle § 92 odst. 2 o.s.ř. připustil změnu v označení odpůrce na Obec S. v Čechách. V dalším řízení soud na jedné straně, pokud jde o odpůrce, zcela pominul § 170 odst. 1
o.s.ř. , upravující vázanost soudu vyhlášeným usnesením, tj. usnesením ze dne 5. 8. 1992, čj. 7 C 524/92 -9 [v této souvislosti dlužno dodat, že nejde o usnesení o vedení řízení (§ 170 odst. 2 o.s.ř. ) a že § 170 o.s.ř. nerozlišuje, jde-li o usnesení procesně vadná, či nikoliv], a na druhé straně, pokud jde o navrhovatelku, zemřelou v průběhu řízení, ztrátu způsobilosti být účastníkem řízení zcela pominul, neboť nepostupoval v řízení s jejími právními nástupci či nástupcem, když vydal dne 23. 11. 1994 usnesení, čj. 7 C 524/92-23, kterým řízení, vedené mezi navrhovateli, tj. stěžovatelem a jeho zemřelou matkou, a odpůrcem, tj. obecním úřadem zastavil. Tímto postupem tak porušil § 103 o.s.ř. , který ukládá z úřední povinnosti přihlížet ke splnění podmínek řízení po dobu celého jeho průběhu, neboť ke dni vydání rozhodnutí, čj. 7 C 524/92 -23, tj. k 23. 11. 1994, byla splněna podmínka způsobilosti být účastníkem řízení na straně odpůrce v důsledku rozhodnutí ze dne 5. 8. 1992, čj. 7 C 524/92 -9, nikoliv však na straně druhé navrhovatelky, tj. zemřelé matky stěžovatele. Krajský soud pak již jen uvedená pochybení ve svém usnesení ze dne 9. 5. 1995, čj. 29 Co 252/95 -39, potvrdil. Jiná věc je, jak měl soud prvého stupně při jednání, které proběhlo 5. 8. 1992, postupovat, tj. zda měl dle § 92 odst. 2 o.s.ř. vydat usnesení o záměně účastníků na straně odpůrce, či zda měl posoudit přednes navrhovatele a zástupkyně navrhovatelky podle § 41 odst. 2 o.s.ř. , ve spojení s § 43 o.s.ř. , tj. jako návrh na upřesnění v označení účastníka řízení. V tomto směru Ústavní soud uvádí, jak již bylo naznačeno shora, a jak vyplývá z jeho předchozích rozhodnutí pod
sp. zn. II. ÚS 79/94
a
, že se přiklonil k posléze uvedenému řešení, totiž, že je třeba vycházet ze slučitelnosti pojmu obec a obecní úřad a že jde o odstranitelný nedostatek řízení, spočívající v nepřesném označení účastníka řízení. V dané věci z uvedeného plyne, že sice správně nemělo být vydáváno usnesení ze dne 5. 8. 1992 dle § 92 odst. 2 o.s.ř. a že mělo být prostě po upřesnění odpůrce na Obec S. v řízení s takto označeným odpůrcem pokračováno a následně i meritorně rozhodnuto, nicméně v každém případě, tedy i v případě, že tu bylo ono sporné usnesení ze dne 5. 8. 1992, čj. 7 C 524/92 -9, nelze přehlédnout, že z obsahového hlediska soud postupoval správně, když svým rozhodnutím ze dne 5. 8. 1992 reflektoval projev účastníka, směřující k upřesnění označení odpůrce jako druhého účastníka, a proto nebylo lze řízení dne 23. 11. 1994 zastavit z důvodu nedostatku podmínky řízení, spočívající v nedostatku způsobilosti být účastníkem, na straně odpůrce, neboť dnem 5. 8. 1992 byla již odpůrcem Obec S. v Čechách. Pokud tedy soudy řízení zastavily, a to dokonce i proti již zemřelé matce navrhovatele, tzn. bez ohledu na tzv. univerzální sukcesi, stalo se tak postupem, porušujícím nejen citovaná ustanovení o.s.ř. , ale též čl. 90 Ústav y, který soudům ukládá stanoveným způsobem, tj. v souladu s o.s.ř. , poskytovat ochranu právům. Navíc tak došlo též k porušení čl. 36 odst. 1 Listin y, který upravuje právo na soudní ochranu, neboť toto právo je v demokratické společnosti právem zásadního významu, a jako takové v sobě zahrnuje požadavek na reálný přístup k soudu, k čemuž v daném případě nedošlo. Jinými slovy, zejména vzhledem k vyjádření vedlejšího účastníka Obce S. v Čechách, se výslovně uvádí, že nelze dát průchod pozitivistickému přístupu soudů ve věcech nalézání práva tam, kde
by šel na podstatu práva na soudní ochranu, a to v tom smyslu, že by je eliminoval.
K námitce vedlejšího účastníka ohledně opožděnosti návrhu se uvádí, že napadené usnesení krajského soudu, čj. 29 Co 252/95 -39, ze dne 9. 5. 1995, nebylo vyhlášeno, a proto bylo třeba je dle § 168 odst. 2 o.s.ř. doručit. Právní moci pak nabylo doručením, tj. dne 12. 6. 1995 (§ 159 odst. 1 o.s.ř. ). Protože ústavní stížnost byla podána na poště k přepravě dne 10. 8. 1995, jde o návrh, podaný v 60ti denní zákonné lhůtě (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. ). Další námitka vedlejšího účastníka ohledně nepřípustnosti ústavní stížnosti vzhledem k možnosti navrhovatele podat nový
návrh, směřující již proti obci, se jeví, vzhledem k Ústavním soudem zjištěné a rozvedené protiústavnosti napadených rozhodnutí, zjevně lichou.
Z důvodů shora uvedených nezbylo než dle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. zrušit pro totožnost pochybení obě napadená rozhodnutí.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. Rozhodnutí Ústavního soudu je závazné pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústav y).
V Brně dne 20. 12. 1995