Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 108/93

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 4. 7. 1995 v senátu

v právní věci ústavní stížnosti H.M., proti usnesení Okresního

soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 3. 1993, č.j. -21, ve

spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 1993,

č.j. -27, za účasti Krajského soudu v Praze jako

účastníka řízení a Městského úřadu v M. B. jako vedlejšího

účastníka řízení, t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 1993, č.j. -27, se zrušuje.

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatelka svým včas podaným návrhem brojí proti usnesení

Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 3. 1993, č.j. 4

C 423/92-21, a na ně navazujícímu potvrzujícímu usnesení Krajského

soudu v Praze ze dne 31. 5. 1993, č.j. -27.

Stížnost směřuje proti výrokům o zastavení řízení.

V občanském soudním řízení se navrhovatelka návrhem podaným

proti Městskému úřadu v M.B. domáhala uložení povinnosti uzavřít

dohodu o vydání věci podle proti žalovanému,

za kterého označila Městský úřad v M. B..

Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 9. 3. 1993,

č. j. -21, řízení zastavil a rozhodl, že žádný

z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Toto rozhodnutí

odůvodnil tím, že žalovaný nemá procesní způsobilost, což

představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 1993, č.j. 14 Co

244/93-27, usnesení soudu prvního stupně potvrdil s tím, že v dané

věci nejde o nepřesné označení účastníka řízení, jež by bylo možno

napravit postupem podle , neboť žalobkyně

označila jednoznačně jako žalovaného Městský úřad v M.B.

a setrvala na něm s poukazem na ustanovení § 20 zákona č.

Vzhledem k tomu, že takto označený účastník nemá

právní subjektivitu a tedy ani způsobilost být účastníkem řízení,

Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že považuje v daném

případě označení v zásadě za správné, neboť dle ní byl pojmem

"Městský úřad v M. B." označen subjekt, který vykonává nad

předmětnými nemovitostmi rozhodující práva. Nebylo-li označení

žalované strany zcela přesné, domnívá se, že bylo možno toto

označení upřesnit. Pokud pak, jak soud I. stupně, tak soud

odvolací, ve svých rozhodnutích uvádějí, že žalovaná strana nemá

procesní způsobilost, omezují se pouze na toto konstatování

a neuvádějí, kdo v daném případě žalován být měl, resp. jak měl

být žalovaný označen. V postupu obecných soudů, jímž dle

stěžovatelky došlo k zamítnutí žaloby pouze z formálních důvodů,

spatřuje stěžovatelka porušení platné y a y základních

práv a svobod.

K výzvě Ústavního soudu na upřesnění návrhu stěžovatelka

uvedla, že porušení y spatřuje v porušení článku 10 y ČR

v souvislosti s d.

základních práv a svobod (dále jen ) byla dle jejího názoru

porušena v článku 36 této y, který obsahuje právo domáhat se

svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo je pak

konkretizováno v , kde je v uložena soudu povinnost

poučit účastníka o jeho procesních právech a povinnostech.

K výzvě Ústavního soudu se Krajský soud v Praze vyjádřil

k ústavní stížnosti shodně s odůvodněním napadeného usnesení. Dle

vyjádření krajského soudu závěr o tom, že městské úřady nemají

způsobilost být účastníkem řízení, je v souladu se současnou

judikaturou a vyplývá zejména z ust.

Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení považuje krajský

soud za takový nedostatek podmínek řízení, který zásadně nelze

odstranit.

Okresní soud v Mladé Boleslavi se ve svém vyjádření k ústavní

stížnosti ztotožnil se závěry Krajského soudu v Praze.

Ústavní soud ČR při projednávání včas podaného návrhu

respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91

) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci za

předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní

právo nebo svoboda, zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní

smlouvou podle y. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka

uplatnila námitky spočívající v porušení základních práv a svobod,

konkrétně v y, nezbylo Ústavnímu soudu než napadené

rozhodnutí a řízení mu předcházející přezkoumat.

Ze spisu, sp. zn. , Okresního soudu v Mladé

Boleslavi Ústavní soud zjistil, že okresní soud zpočátku o žalobě

navrhovatelky ohledně návrhu na uložení povinnosti uzavřít dohodu

o vydání věci ve smyslu s městským úřadem jako

účastníkem řízení jednal, neboť mu doručil návrh s výzvou, aby se

k němu vyjádřil a stejně tak mu doručoval i obsílky k jednání na

24. 9. 1992; 17. 12. 1992; 28. 1. 1993, a teprve poté dne 9. 3.

1993 usnesením, č. j. -21, řízení zastavil.

Krajský soud v Praze pak jako soud odvolací, aniž nařizoval

jednání s poukazem na , dle

odst. 1 , přezkoumal napadené usnesení soudu a rozhodl

tak, jak výše uvedeno.

Ze shora uvedeného je pak zřejmé, že soudy zastavily řízení,

aniž by poučily účastníky o jejich procesních právech

a povinnostech. Přitom bylo namístě postupovat podle

a a (nyní odst. 2) , a učinit

tak vhodná opatření směřující k odstranění nedostatku návrhu. Jak

bylo ostatně v obdobné věci již judikováno jak Ústavním soudem

ČSFR v nálezu ze dne 21. 12. 1992,

sp. zn.

, Ústavním

soudem ČR v nálezu ze dne 26. 10. 1994,

sp. zn.

, tak

i Nejvyšším soudem ve stanovisku (Sbírka soudních

rozhodnutí a stanovisek 1993, 7-8: 260).

V návaznosti na shora uvedené má Ústavní soud za to, že ani

Krajský soud v Praze, ani Okresní soud v Mladé Boleslavi nedostály

svým povinnostem, vyplývajícím z y,

, neboť nepostupovaly v souladu se shora uvedenými

ustanoveními , a proto nezbylo, než nálezem napadené

usnesení Krajského soudu v Praze dle ustanovení § 82 odst. 1-3

zrušit.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze

odvolat.

V Brně dne 4. 7. 1995