Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 50/95

r

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.Z., zastoupené advokátem JUDr. R.N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.11. 1994, sp. zn. , za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a I., jako vedlejšího účastníka, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, potvrzujícímu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 3. 1994, sp. zn. , jímž byl zamítnut návrh na uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi ( I.) k uzavření dohody o vydání věci a určení, že navrhovatelka J.Z. je osobou oprávněnou dle , opírající se o tvrzení, že původní vlastnice A.Z. spolu se svým manželem přišli o nemovitosti na základě vyvlastnění, provedeného ve prospěch

1

družstva I., při vykonávání specifického nátlaku a s tím, že družstvo I. nikdy do vyvlastněných nemovitostí neinvestovalo a užívá je ve stejném rozsahu jako před vyvlastněním. Navrhovatelka vytýkala Městskému soudu v Praze nesprávný výklad ustanovení pokud se postavil na stanovisko, že žaloba podle může být úspěšná jen tehdy, přešla-li požadovaná věc do vlastnictví státu s odůvodněním, že takovýto závěr vybočuje z okruhu jiných tzv. restitučních zákonů, které napravují křivdy i v případech, kdy věc nepřešla na stát, nýbrž i na právnickou osobu a navíc se příčí formálně logickému výkladu , když z dikce ustanovení lze dovodit, že dle jeho odst. 1 se vydávají věci, které v rozhodném období přešly na stát a dále dle odst. 2 i věci, které na stát přejít nemusely a přešly na jiné subjekty, neboť pokud by zákonodárce měl na mysli, že se budou vydávat výlučně věci, které přešly na stát, je nepochybné, že by případy neuvedené v odst. 1 systematicky zařadil za písmeno k) odst. 1 a nebylo by třeba vytvářet odst. 2 téhož ustanovení . Z těchto důvodů navrhovala zrušení citovaného rozsudku Městského soudu v Praze.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí (např. , ,

, ) vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému

všeobecného soudnictví, ani náhradní instancí v případě, kdy procesní předpisy nepřipouštějí dovolání, stejně tak jako není vrcholem soustavy obecných soudů a není ani ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným ( , y ČR). Ústavní soud je oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy při své činnosti nepostupují v souladu s principy stanovenými v hlavě páté d. V tomto směru zjistil Ústavní soud z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. , že oba soudy se restitučním nárokem stěžovatelky, opřeným o ustanovení o mimosoudních rehabilitacích skutkově i právně zabývaly, a to i námitkami uplatněnými v řízení o ústavní stížnosti, přičemž Městský soud v Praze v rámci provedeného dokazování dle ,

2

dospěl k závěru, že žaloba podle může být úspěšná jen při splnění podmínky, že požadovaná věc přešla do vlastnictví státu, přitom v souzeném případě tomu tak nebylo, neboť pozemky s budovou přešly přímo do vlastnictví jiného subjektu - družstva.

V dané věci ústavní soud především odmítá tvrzení navrhovatelky, že úprava, obsažená v , vybočuje z okruhu jiných restitučních zákonů, pokud se nevztahuje na družstevní majetek, neboť zákonodárce si v souvislosti s restitucemi nikdy nečinil nárok na absolutní nápravu všech křivd (viz Důvodové zprávy k restitučním předpisům). Dále nutno ve shodě s Městským soudem v Praze konstatovat, že i podle ustanovení se povinnost vydat věc vztahuje vždy jen na případy, kdy věc v rozhodném období přešla na stát, jak vyplývá především z návěti odstavce 1 téhož ustanovení cit. zák., tzn., že nelze přistoupit na takový výklad odstavce 2, který by šel nad rámec návěti odstavce 1 . Protože jde o výklad natolik evidentní (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze 17. 12. 1993, sp. zn. ; usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 2. 12. 1994, sp. zn. ) a protože lze mít za to, že obecné soudy postupovaly v souladu s ; a respektovaly tak zásady, vyplývající z d, nedošlo ani k porušení d, to vše pak s tím důsledkem, že nezbylo, než Ústavní stížnost navrhovatelky jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení odmítnout.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

JUDr. Iva Brožová

V Brně dne 24. 4. 1995 soudce zpravodaj

3